ECLI:CZ:US:2022:3.US.1945.22.1
sp. zn. III. ÚS 1945/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného JUDr. Vladimírem Vaňkem, advokátem, sídlem Karlovo náměstí 559/28, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2022 č. j. 8 Tdo 93/2022-8252, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného usnesení
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že byla porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 2. 9. 2019 sp. zn. 10 T 16/2017 společně s dalšími obžalovanými uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění účinném do 30. 6. 2016 (dále jen "tr. zákoník"), zčásti dokonaným, zčásti ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 téhož zákona, ve spolupachatelství podle §23 téhož zákona. Za to byl podle §240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru výroby a zpracování paliv a maziv a distribuce pohonných hmot, včetně zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních korporacích podnikajících v těchto oborech na dobu deseti let.
3. K odvolání stěžovatele, dalších obžalovaných a státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze v neprospěch stěžovatele a spoluobžalovaných Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. 3 To 5/2020 napadené rozhodnutí městského soudu podle §258 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. řádu stěžovatele a jednoho ze spoluobžalovaných uznal vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst 3 tr. zákoníku zčásti dokonaným, zčásti ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 téhož zákona, ve spolupachatelství podle §23 téhož zákona. Za to stěžovatele podle §240 odst. 3 tr. zákoníku odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Současně mu uložil stejný trest zákazu činnosti jako městský soud. Podle §260 tr. řádu pak věc v rozsahu dílčího útoku (popsaného ve výroku rozsudku) vrátil státnímu zástupci k došetření.
4. Stěžovatel podal proti rozsudku vrchního soudu dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v úvodu své ústavní stížnosti poukazuje na to, že byl stíhán na svobodě, se souhlasem policejního orgánu vyjížděl do USA, kde v současné době žije, a s orgány činnými v trestním řízení spolupracoval. Po podání obžaloby se nezúčastnil žádného hlavního líčení, vždy se řádně omluvil a požádal o konání jednání v jeho nepřítomnosti. Městský soud ho ani jednou nevyslechl, takže nezjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Přesto ho odsoudil.
6. Rozsudek městského soudu byl doručen pouze obhájci stěžovatele, který za něj podal odvolání, v němž soud na nedoručení rozhodnutí upozornil. Městský soud na to nijak nereagoval a spis předložil vrchnímu soudu, který až při veřejném zasedání zjistil, že nemá spolehlivé informace o tom, že bylo stěžovateli rozhodnutí nalézacího soudu řádně doručeno, proto veřejné zasedání odročil na neurčito a obhájci stěžovatele předal dva doporučené dopisy určené k jejich doručení stěžovateli na adresu jeho bydliště v USA. Oba dopisy poté obhájce doručil stěžovateli, o čemž písemně informoval vrchní soud. Stěžovatel má za to, že odvolací soud uvedeným postupem porušil princip legality a odňal mu právo na soudní ochranu a spravedlivý proces. Poukazuje přitom na znění §130 odst. 1 tr. řádu a tvrdí, že doručení rozsudku soudu prvního stupně může provést pouze soud prvního stupně, nikoliv soud odvolací, neboť teprve doručením rozsudku počne běžet zákonem stanovená lhůta pro podání odvolání. Proto se rozhodl uvedený rozsudek vrátit zpět svému obhájci s tím, že vrchní soud není k doručování příslušný. Tím, že vrchní soud nepostavil na jisto, zda byl nebo nebyl stěžovateli rozsudek doručen, ale sám přistoupil k náhradnímu doručení, porušil dělbu moci mezi nalézacím a odvolacím soudem. Stěžovatel v průběhu dovolacího řízení oslovil soudní znalkyni specializující se na expertizu ručního písma, aby odpověděla na otázku, zda podpis na růžové dodejce městského soudu je jeho pravým podpisem, přičemž soudní znalkyně ve znaleckém posudku z 12. 11. 2021 uvedla, že sporný podpis není standardní podpis stěžovatele a je s velkou pravděpodobností padělek. Nejvyšší soud přesto jeho dovolání odmítl. Stěžovatel s jeho právním názorem nesouhlasí, neboť podle jeho názoru bylo postupováno v rozporu s příslušnými ustanoveními tr. řádu i judikaturou Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí ze dne 26. 4. 2007 sp. zn. 6 Tdo 1475/2006).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru nepřehodnocuje důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody.
9. Klíčovou námitkou stěžovatele je jeho tvrzení, že mu nebyl zákonnou cestou doručen rozsudek městského soudu, když ho podle jeho přesvědčení lze doručit pouze prostřednictvím soudu, který jej vydal, nikoliv soudem odvolacím v průběhu odvolacího řízení, jak se v jeho případě stalo. Stejnou námitku (výhradu neúčinného doručení rozsudku soudu prvního stupně) uplatnil i v dovolání, přičemž Nejvyšší soud ji posoudil z hlediska zachování práva stěžovatele na obhajobu a spravedlivý proces, neboť si byl vědom své povinnosti hodnotit, zda nedošlo k zásahu do základních ústavně garantovaných práv stěžovatele. Dospěl přitom k závěru, že k namítanému porušení nedošlo v takové kvalitě a intenzitě, jež by implikovaly závěr, že postupem soudů obou stupňů bylo relevantně zasaženo do práva stěžovatele na obhajobu či jiného práva, které je součástí ústavně zaručeného práva garantovaného v čl. 36 Listiny.
10. Pro posouzení dané věci je podstatné zjištění, že městský soud řádně zaslal odvoláním napadený rozsudek stěžovateli na adresu jeho pobytu v USA, načež se mu vrátila bezvadně vyplněná mezinárodní dodejka, včetně podpisu adresáta. Městský soud proto neměl žádný důvod uvažovat o tom, že k doručení předmětného rozsudku ve skutečnosti nedošlo. Až v průběhu odvolacího řízení - v rámci veřejného zasedání - bylo obhajobou namítnuto, že podpis na doručence není pravým podpisem stěžovatele. Odvolací soud, veden zásadou hospodárnosti řízení, nepřistoupil v této fázi řízení k vrácení věci soudu prvního stupně bez jejího věcného vyřízení, ale rozhodl se doručit rozsudek nalézacího soudu stěžovateli prostřednictvím jeho obhájce, který se k tomu sám nabídl. Byl to tedy právě obhájce stěžovatele, z jehož strany vzešla aktivita k doručení odvoláním napadeného rozsudku i vyrozumění o konání veřejného zasedání stěžovateli. Není proto důvodu nepřiznat takovému doručování právní účinky, které trestní řád s doručením písemnosti spojuje. Odmítl-li stěžovatel za takové situace písemnost obsahující rozsudek nalézacího soudu převzít, bezdůvodně tím odepřel její přijetí ve smyslu §64a odst. 2 tr. řádu. Jeho argument, že příslušným k doručení rozsudku je pouze nalézací soud, nikoliv soud odvolací, přitom nemůže v posuzovaném případě, který vykazuje určitá specifika, obstát.
11. Doručování je úkonem, jehož cílem je zajistit, aby se doručovaná písemnost mohla dostat do rukou adresáta. V nálezu ze dne 8. 2. 2010 sp. zn. I. ÚS 1305/09 (N 19/56 SbNU 185) Ústavní soud sice konstatoval, že ustanovení trestního řádu o doručujících orgánech výslovně neupravuje doručení prostřednictvím právního zástupce, nicméně na druhé straně uvedl, že výklad ve prospěch takového doručení nejenže neodporuje účelu právní úpravy doručování, ale naopak přispívá k jeho naplnění. Postup, který obhajuje stěžovatel, se tak v jeho specifickém případě jeví jako ryze formalistický a vrchnímu soudu nelze vytýkat, že se uchýlil k neobvyklému řešení, tedy doručit rozsudek nalézacího soudu způsobem, který striktně neodpovídá dikci §62 a násl. tr. řádu. Jak uvedl Nejvyšší soud v napadeném usnesení, doručení rozsudku nalézacího soudu až během odvolacího řízení fakticky nijak práva stěžovatele nepoškozuje. Odvolací soud po zjištění, že doručení odvoláním napadeného rozsudku vykazuje určité nesrovnalosti, sám zajistil jeho doručení stěžovateli prostřednictvím obhájce, přičemž součástí poučení nacházejícího se na příslušné obálce bylo také poučení o následcích odepření přijetí písemnosti. Doručením (odmítnutím) písemnosti počala stěžovateli běžet zákonná odvolací lhůta. Relevantní přitom je, že stěžovateli nebylo upřeno právo podat proti rozsudku městského soudu odvolání. Tohoto práva ostatně využil a jeho odvolání bylo vrchním soudem řádně přezkoumáno. Samotným postupem při doručování odvoláním napadeného rozsudku tedy nemohlo dojít k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces ani práva na obhajobu, byť takové doručení striktně neodpovídalo §251 odst. 3 tr. řádu. Ústavní soud již mnohokrát v obdobné situaci konstatoval, že existence určitého procesního nedostatku nemusí vždy vést ke kasaci napadeného rozhodnutí. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu je intenzita, s níž bylo zasaženo do ústavně zaručených práv dotčené osoby (srov. usnesení ze dne 30. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 2592/15, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). I když tedy v posuzované věci nebylo důsledně postupováno podle zákonného ustanovení, do ústavních práv stěžovatele zasaženo nebylo.
13. Poukazuje-li stěžovatel na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007 sp. zn. 6 Tdo 1475/2006, ty se vztahují k jiné procesní situaci a týkají se způsobu doručování do vlastních rukou v případech doručování rozsudku a předvolání k veřejnému zasedání, u nichž je vyloučena možnost tzv. fikce doručení.
14. Argumentuje-li stěžovatel tvrzením, že ho městský soud nevyslechl, čímž nezjistil skutkový stav bez důvodných pochybností, ani této námitce nelze přisvědčit. Šlo o svobodné rozhodnutí stěžovatele, pokud požádal o konání hlavních líčení v jeho nepřítomnosti. Zbavil se tak možnosti osobně se vyjádřit ke skutečnostem kladeným mu za vinu. Jeho jednání však bylo bez důvodných pochybností prokázáno řadou plynule na sebe navazujících důkazů, které velmi pečlivě rozebral ve svém rozhodnutí již soud prvního stupně.
15. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu