ECLI:CZ:US:2022:3.US.1997.21.1
sp. zn. III. ÚS 1997/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. N., zastoupeného JUDr. Blankou Schöblovou, advokátkou, sídlem Jaselská 205/25, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2021 č. j. 4 Tdo 206/2021-926, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. října 2020 č. j. 3 To 219/2020-832 a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 29. května 2020 č. j. 1 T 23/2019-748, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Břeclavi, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi (dále jen "okresní soud") uznán vinným pokusem přečinu pojistného podvodu podle §21 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") k §210 odst. 1 písm. a), c), odst. 4 téhož zákona, jehož se měl dopustit jednáním popsaným ve výroku o vině uvedeného rozsudku. Za to mu byl podle §210 odst. 4 tr. zákoníku za použití §67 odst. 1 a 3 a §68 odst. 1 a 2 téhož zákona uložen peněžitý trest v celkové výměře 44 000 Kč a pro případ, že by nebyl tento trest vykonán, mu byl podle §69 odst. 1 téhož zákona uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Poškození byli podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
4. Stěžovatel podal proti rozhodnutí krajského soudu dovolání opřené o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel má za to, že bylo povinností pojišťovny řádně ho informovat o nutnosti ověření podpisu jeho otce na změně pojistné smlouvy. Pokud tak neučinila, porušila práva spotřebitele. Obrátil se proto na příslušný soud s návrhem na vydání předběžného opatření na určení, která úprava obmyšlených osob platí. O trestním řízení se dozvěděl až z domovní prohlídky, jejímž účelem bylo získání originálu žádosti o netechnickou změnu pojistné smlouvy. Orgánům činným v trestním řízení vytýká, že nezjišťovaly zdravotní stav jeho otce k posouzení možného vlivu na písmo a kvalitu jeho podpisu. Ústavnímu soudu klade otázky k zodpovězení, zda soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces, a to zda skutečnost, že se obrátil na soud v občanskoprávním řízení ve sporu o porušení povinností pojišťovny v oblasti spotřebitelského práva a na nadřízenou organizační složku pojišťovny s upozorněním na porušení svého práva spotřebitele, může být v trestním řízení důkazem o jeho úmyslném jednání, zda stěžovatel, který vyzvedl v pojišťovně formulář žádosti o netechnickou změnu pojistné smlouvy a zase ho tam odevzdal, činil úkon z hlediska trestního práva, zda byly dodrženy veškeré podmínky práva na obhajobu, když znalcům nebyly podány správné informace o stavu jeho otce v době sporného podpisu a soudy se nevypořádaly s rozpory ve znaleckých posudcích, že byl hodnocen důkaz (zdravotnická dokumentace jeho otce), který nebyl proveden a nebyl ani součástí spisu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru nepřehodnocuje důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, svědčí-li jeho rozhodnutí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]
9. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, jejíž jádro tvoří polemika stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů. Jde v zásadě o totožné námitky, jimiž se z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků zabývaly krajský soud a v rámci svých kompetencí i Nejvyšší soud, shledávajíce je nedůvodnými. Stěžovatel navzdory tomu setrvává v přesvědčení o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.
10. Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní omezit se na závěr, že v postupu soudů žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, Okresní soud provedl dokazování v rozsahu, který mu umožnil rozhodnout o vině stěžovatele. V odůvodnění svého rozhodnutí řádně uvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení, jak se vypořádal s obhajobou stěžovatele, která je opakována v ústavní stížnosti, a jak právně kvalifikoval prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení tr. zákoníku. V této souvislosti mu nelze vytknout žádné podstatné pochybení. Krajský soud neshledal důvod pro jakoukoli změnu skutkových zjištění, která označil za správná a úplná, a přiměřeně se vyslovil ke všem relevantním námitkám stěžovatele. Z obou napadených rozhodnutí, která splňují požadavky kladené na ně v §120 a násl. tr. řádu, je patrné, že soudy neměly o vině stěžovatele žádné pochybnosti.
11. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy obou stupňů své závěry o trestní odpovědnosti stěžovatele přesvědčivě odůvodnily a podepřely provedenými důkazy. Vedle výpovědí svědků a listinných důkazů bylo stěžejním důkazem odborné vyjádření z odvětví zkoumání ručního písma, na něj navazující obhajobou předložený znalecký posudek z oboru písmoznalectví, specializace ručního písma, zpracovaný znalkyní Mgr. Ivanou Krátkou a revizní znalecký posudek Znaleckého a expertizního ústavu, zkoumající pravost podpisu otce stěžovatele A. N. na formulářové žádosti o změnu pojistné smlouvy. Zatímco odborné vyjádření, které pracovalo s originálem předmětného formuláře, dospělo k závěru, že podpis otce stěžovatele není pravým podpisem a jde o padělek, obhajobou předložený znalecký posudek uvedl, že nelze rozhodnout vzhledem ke zdravotnímu stavu otce stěžovatele, zda jde o jeho pravý podpis či nikoliv. Okresní soud proto zadal zpracování revizního znaleckého posudku znaleckému ústavu, který jednoznačně konstatoval, že na originále žádosti o změnu v pojistné smlouvě není pravý podpis otce stěžovatele, ale je padělkem vyhotoveným se snahou o napodobení vzoru pravého podpisu. Jak uvedl krajský soud, okresní soud neměl žádný objektivní důvod hodnotit nalezené rozdíly jako výsledek zhoršeného zdravotního stavu otce stěžovatele, neboť revizní posudek, který se ztotožnil se závěry odborného vyjádření, jednoznačně konstatoval, že znaky, které obsahuje sporný podpis, absentují v podpisech srovnávacích a nejsou výsledkem snížení kvality grafomotorických schopností či projevem toho, že by osoba měla potíže s psaním oproti normálnímu stavu. Tím byla vypořádána obhajoba stěžovatele, která odkazovala na zdravotní stav jeho otce. I z výpovědi svědkyně H. M. - K., která popsala průběh hospitalizace A. N. staršího, nevyplynulo, že by se u něho vlivem podávaných léků projevovaly nějaké vedlejší účinky, které by měly vliv na motorické schopnosti jmenovaného při psaní. Znalecké zkoumání tak dospělo k jednoznačnému závěru o padělání sporného podpisu na předmětné žádosti. Pokud tedy krajský soud ve shodě s okresním soudem z provedeného dokazování vyvodil, že to byl stěžovatel, který od zástupkyně pojišťovny vyzvedl formulářovou žádost o změnu pojistné smlouvy, kterou uzavřel jeho otec A. N., když původně obmyšlenými osobami, každá z 50 %, byli sourozenci stěžovatele, a následně této zástupkyni předal uvedenou žádost, v níž byly zmenšeny podíly obou poškozených a naopak přibyly tři obmyšlené osoby, a která byla opatřena padělaným podpisem A. N. staršího, nelze jeho řádně odůvodněnému závěru z ústavněprávního hlediska cokoli vytknout.
12. Související občanskoprávní řízení, na něž stěžovatel poukazuje, nemůže mít na jeho trestní odpovědnost žádný podstatný vliv, stejně jako pochybení zástupkyně pojišťovny, která stěžovatele nepoučila o tom, že podpis na žádosti o změnu smlouvy musí být úředně ověřený, neboť trestnost jednání stěžovatele spočívá ve zfalšování podpisu jeho otce na předmětném formuláři a jeho předání zástupkyni pojišťovny za účelem změny obmyšlených osob. Na jeho trestní odpovědnost nemohla mít vliv ani ta skutečnost, že jeho otec jako pojistník byl v postavení spotřebitele. Smysl zvýšené ochrany spotřebitele nelze totiž vykládat tak, že by poskytoval ochranu podvodnému jednání osoby, která v rámci takto chráněného vztahu předložila listinu opatřenou padělaným podpisem pojistníka a která směřovala ke změně poměrů pojistného plnění. Soudy stěžovatele nevinily z toho, že vede soudní spor, pouze zjišťovaly průběh tohoto občanskoprávního řízení, neboť na ně odkazovala obhajoba. Zabýval-li se okresní soud situací v širší rodině stěžovatele, činil tak z důvodu jejího dopadu na skutek, který byl předmětem trestního stíhání stěžovatele, nikoli proto, že by stranil některému z členů této rodiny. Námitky stěžovatele tak nemohou věc posunout do ústavní roviny.
13. Rovněž z napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že se dovolací soud všemi relevantními otázkami a námitkami vyslovenými v dovolání zabýval. Řešil i tvrzený extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy, neboť si byl vědom judikatury Ústavního soudu, podle níž je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním, která jsou podkladem pro právní posouzení věci, uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy [srov. nález ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), usnesení ze dne 11. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 3136/09, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz], a z pohledu takových vad přezkoumal rozhodnutí soudů obou stupňů, neshledal však žádný rozpor, natož rozpor extrémní. Jeho řádně odůvodněné závěry o tom, že skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, z ústavně právního hlediska obstojí.
14. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z nich soudy učinily, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat. Lze tak uzavřít, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
15. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu