ECLI:CZ:US:2022:3.US.2036.21.1
sp. zn. III. ÚS 2036/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti E. H., zastoupená JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem, sídlem Husovo náměstí 65/2, Hořovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2021 sp. zn. 4 Tdo 737/2020, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. září 2019 sp. zn. 7 To 234/2019 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. března 2019 sp. zn. 3 T 151/2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Shora označeným rozsudkem rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") jako soud odvolací tak, že změnil rozsudek Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud) ze dne 5. 3. 2019 a rozhodl znovu o vině a trestu stěžovatelky a dalších spoluobžalovaných. Stěžovatelku uznal vinnou ze spáchání zvlášť závažného zločinu účasti na organizované zločinecké skupině dle §361 odst. 1 alinea druhá trestního zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2019, zločinu křivého obvinění dle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2019 spáchaného ve formě spolupachatelství dle §23 trestního zákoníku, který spáchala ve prospěch organizované zločinecké skupiny dle §107 odst. 1 trestního zákoníku, zločinu vydírání dle §175 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. e) trestního zákoníku ve znění do 31. 1. 2019, který spáchala ve prospěch organizované zločinecké skupiny dle §107 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu nadržování dle §366 odst. 1 trestního zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2019 spáchaný ve formě spolupachatelství dle §23 trestního zákoníku, který spáchala ve prospěch organizované zločinecké skupiny dle §107 odst. 1 trestního zákoníku. Za to jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let a čtyř měsíců.
3. Shora označením usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatelky podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto.
II. Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka tvrdí porušení čl. 36 odst. 1 a 5 (sic!), čl. 37 odst. 2 a 3, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny.
5. Stěžovatelka shrnuje skutkový děj popsaný v rozhodnutí krajského soudu a jeho trestněprávní kvalifikaci. Uvádí, že v podaném dovolání tvrdila, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolací soud podle stěžovatelky "nesprávně hodnotil míru extrémnosti nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy". Stěžovatelka v ústavní stížnosti požaduje, aby Ústavní soud "posoudil, zda závěry dovolacího soudu jsou správné, zda dovolání podané stěžovatelkou bylo oprávněné. Stěžovatelka je přesvědčena, že jí podaná ústavní stížnost je oprávněná, že došlo k narušení ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, že dovolací soud stejně jako soud nalézací a odvolací nepostupovaly správně při právním hodnocením skutku".
6. Stěžovatelka konkrétně rozporuje právní kvalifikaci skutku jako křivého obvinění i účast na organizované zločinecké skupině. Zpochybňuje změnu kvalifikace krajským soudem a připomíná, že původně byla městským soudem odsouzena pouze za přečiny vydírání podle §175 odstavec 1 trestního zákoníku a nadržování podle §366 odstavec 1 trestního zákoníku. Stěžovatelka zpochybňuje zapojení do organizované zločinecké skupiny, tvrdí, že toto její zapojení nebylo prokázáno, všechny členy skupiny neznala. Zároveň má za to, že v daném případě (zejm. při jednorázovém ovlivnění důkazu, tedy v případě jedné trestní věci) nebyly naplněny všechny znaky organizované zločinecké skupiny.
7. Stěžovatelka pak nesouhlasí ani se závěrem dovolacího soudu, že spojení organizované skupiny a organizované zločinecké skupiny se nevylučují a že stěžovatelka naplňovala svojí činností oba tyto pojmy. Tvrdí, že přísnější právní kvalifikace byla použita dvakrát v neprospěch stěžovatelky a souběh tak není možný. Dále nesouhlasí s materiálním pojetím pojmu "svědek" (při spáchání trestného činu na "svědkovi") v argumentaci dovolacího soudu a tvrdí, že u ní nebyl naplněn úmysl působit na svědka při kvalifikaci jejího jednání jako vydírání dle §175 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. e) trestního zákoníku.
8. Stěžovatelka dále tvrdí vadné použití předchozí právní úpravy (§345 odstavec 3 trestního zákoníku) a tvrdí, že po 31. 1. 2019 byla právní úprava příznivější, přičemž "se závěry dovolacího soudu nesouhlasí".
9. Ze shora uvedených námitek stěžovatelka dovozuje, že došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, práva na obhajobu, rovnosti procesních stran i zásady in dubio pro reo.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Tvrzené porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky je z velké části opřeno o polemiku se skutkovými závěry, ke kterým dospěly obecné soudy při hodnocení důkazů, jakož i s trestněprávní kvalifikací skutků, které byly stěžovatelce kladeny za vinu. Jiné porušení svých procesních práv či práva na obhajobu pak neuvádí. Pokud jde o tvrzenou polemiku se závěrem o vině a se způsobem hodnocení důkazů, připomíná Ústavní soud, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí (čl. 83 a čl. 90 Ústavy). Ústavní soud rovněž setrvale uvádí, že jeho úkolem není výklad podústavního práva ani sjednocování jeho výkladu, jelikož tento úkol primárně náleží Nejvyššímu soudu (srov. zejména §14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Ústavnímu soudu pak nenáleží do této kompetence Nejvyššího soudu v souvislosti se sjednocováním výkladu podústavního (zde trestního) práva zasahovat, neboť referenčním kritériem přezkumu Ústavního soudu není věcná správnost či zákonnost závěrů obecných soudů, ale "pouze" jejich ústavnost.
13. V souvislosti s námitkami stěžovatelky týkajícími se polemiky s naplněním všech znaků skutkových podstat trestných činů, které jí byly kladeny za vinu, Ústavní soud připomíná, že podle čl. 90 Ústavy pouze trestní soud rozhoduje o otázce viny a trestu. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí optikou porušení ústavně zaručených práv. Pokud stěžovatelka rozporuje skutkové závěry obecných soudů, respektive odlišně hodnotí provedené důkazy, je nutno uvést, že takového přezkumu se nelze v řízení o ústavní stížnosti úspěšně domáhat. Totéž platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát. Je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci pravidel stanovených trestním řádem (§2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny je tak možno namítat pouze v případě excesů při hodnocení důkazů.
14. Takovýto exces při realizaci důkazního procesu spočívá dle konstantní rozhodovací praxe Ústavního soudu v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Za případ extrémního nesouladu nelze naopak považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 trestního řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obžalovaného, jsou však z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Není rolí Ústavního soudu důkazy, které sám neprovedl, opětovně konfrontovat, hodnotit a vyvozovat z nich jiné závěry, než ke kterým dospěly obecné soudy.
15. Rozhodnutí krajského soudu výše naznačeným ústavněprávním deficitem netrpí, jednání stěžovatelky je podrobně, též s odkazem na některé důkazy (např. výhružné SMS stěžovatelky) popsáno v rozsáhlé skutkové větě rozsudku (s. 3 - 14 rozsudku krajského soudu), soud přehledně zdůvodnil, z jakých důkazů závěr o vině stěžovatelky dovodil, a proč zvolil shora rekapitulovanou právní kvalifikaci skutku (srov. zejm. body 34 - 38, resp. 43 rozsudku krajského soudu). Námitkami stěžovatelky se zabýval též dovolací soud a v jeho závěrech opět neshledává Ústavní soud jakékoli pochybení (srov. zejm. s. 61 - 62 usnesení dovolacího soudu). Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovatelce, že by závěr o vině, včetně závěru o naplnění všech znaků zločinu účasti na organizované zločinecké skupině, byl výsledkem excesu při hodnocení důkazů.
16. Stejně tak Ústavní soud neshledává jakoukoli vadu v závěru obecných soudů, že v případě stejného skutku je možné právní posouzení jednání jako účasti na organizované zločinecké skupině a současně posouzení jednání v rámci organizované skupiny. Nejvyšší soud přehledně vyložil, že pokud se pachatel dopustí trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 trestního zákoníku, může případný další trestný čin uvedený ve zvláštní části trestního zákoníku spáchat jako člen organizované skupiny. Tento názor je plně souladný s trestněprávní doktrínou (srov. např. Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. C. H. Beck, 2020, komentář k §361, body 63 - 64, či Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. 8. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 919), je v právní praxi uplatňován (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014 sp. zn. 3 Tdo 684/2014), Ústavním soudem akceptován (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 911/15) a nepředstavuje tudíž jakýkoli neústavní exces při výkladu podústavního práva.
17. Materiální výklad pojmu svědka (při vydírání spočívajícím ve spáchání trestného činu na "svědkovi") odpovídá nauce trestního práva, podle níž "za svědka je třeba považovat jakoukoli fyzickou osobu, která svými smysly vnímala určitou událost, o níž podávala, respektive má podávat svědectví před orgány veřejné moci.... Není nezbytné, aby daná osoba měla formální postavení svědka v rámci určitého řízení, stěžejní je, aby šlo o svědka v materiálním (výše popsaném) smyslu" (srov. Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. C. H. Beck, 2020, komentář k §175, bod 39 - 40, resp. §140, bod 38-46). Na uvedeném výkladu neshledává Ústavní soud jakoukoli neústavní vadu. Jde-li o zpochybňování naplnění alespoň nepřímého úmyslu na straně stěžovatelky ve vztahu k osobám, které měly mít postavení svědka, jde o součást skutkových námitek a snahu o odlišné hodnocení důkazů, než ke kterému dospěly obecné soudy, přičemž Ústavní soud již shora uvedl, že v procesu hodnocení důkazů jakoukoli shora popsanou kvalifikovanou vadu neshledal.
18. Na argument tvrzeného nesprávného vyhodnocení výhodnosti novější právní úpravy trestního zákoníku ve vztahu k výši trestní sazby za trestný čin vydírání (nahrazení slov "dvě léta až osm" slovy "jeden rok až pět" v §345 odst. 3 trestního zákoníku), podrobně reagoval dovolací soud (srov. s. 62 - 63 napadeného usnesení), přičemž vyšel mj. z toho, že skutek se posuzuje podle toho práva, jehož použití je pro pachatele nejpříznivější, a to zásadně bez rozdílu, zda jde podle dřívějšího a pozdějšího práva o stejné či různé skutkové podstaty. Ohledně trestnosti jediného skutku je třeba užít dřívějšího nebo nového zákona jako celku. Ve vztahu k trestnému činu vydírání pak dovolací soud zdůvodnil, že srovnání obou znění §345 odst. 3 trestního zákoníku při celkovém posouzení příznivosti právních úprav v daném případě nehrálo rozhodnou roli a připomenul doplnění kvalifikované skutkové podstaty do §345 odst. 4 písm. a) trestního zákoníku novelou č. 287/2018 Sb. (spáchání trestného činu ve formě organizované skupiny - což byl též případ obžalovaných včetně stěžovatelky) s možností trestu odnětí svobody na dvě léta až osm let, tedy shodnou sazbou jako u předchozí právní úpravy §345 odst. 3 trestního zákoníku. Uvedené zdůvodnění je plně akceptovatelné z pohledu ústavních pravidel stanovených v čl. 40 odst. 6 Listiny. Stěžovatelka na zdůvodnění Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti reaguje pouze tím, že s ním "nesouhlasí" bez jakékoli bližší argumentace. Navíc ústavně relevantní čl. 40 odst. 6 Listiny stěžovatelka v ústavní stížnosti sama ani nezmiňuje.
19. Ústavní soud tak uzavírá, že ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu