ECLI:CZ:US:2022:3.US.2043.22.1
sp. zn. III. ÚS 2043/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Ing. Martina Schlixbiera, zastoupeného Mgr. Pavlem Matějkou, advokátem, sídlem Jeremenkova 763/88, Praha 4 - Podolí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. května 2022 č. j. 23 Cdo 1064/2022-201, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2021 č. j. 18 Co 302/2021-154 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. ledna 2021 č. j. 9 C 243/2019-96, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Petra Kratochvíle, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 22. 1. 2021 č. j. 9 C 243/2019-96 uložil stěžovateli (žalovanému) povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení (žalobci) částku 1 000 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a náhradu nákladů řízení ve výši 185 018,50 Kč.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 30. 11. 2021 č. j. 18 Co 302/2021-154 rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi řízení náklady odvolacího řízení ve výši 30 492 Kč (výrok II.). Městský soud ve shodě s obvodním soudem vyšel z toho, že stěžovatel písemně uznal žalovanou částku co do důvodu i výše ve smyslu §2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), jako dluh ze smlouvy o zápůjčce (§2390 obč. zák.) uzavřené mezi vedlejším účastníkem řízení, jako zapůjčitelem, a stěžovatelem, jako vydlužitelem. Uznání dluhu považoval krajský soud z hlediska formálního i obsahového za platný právní úkon. Namítal-li stěžovatel, že vůlí vedlejšího účastníka řízení nebylo přenechat tuto částku stěžovateli jako zápůjčku za účelem vkladu na založení společnosti stěžovatelem, ale šlo o vklad vedlejšího účastníka řízení, jako tichého společníka, do obchodní společnosti HFL Training Centrum, s. r. o., kterou měl spolu se stěžovatelem řídit, dospěl městský soud k závěru, že stěžovatelem namítaný řetězec nepřímých důkazů nenasvědčoval této skutkové verzi tvrzené vůle vedlejšího účastníka řízení o tzv. simulovaném právním úkonu. Tuto obranu stěžovatele hodnotil soud jako účelovou, když stěžovatel v průběhu řízení několikrát měnil skutková tvrzení ohledně uzavření smlouvy o zápůjčce. Naopak byl prokázán jednoznačný projev vůle vedlejšího účastníka řízení dosáhnout vrácení předmětné částky z důvodu zápůjčky, kterého se mu dostalo v podobě písemného uznání dluhu ze zápůjčky stěžovatelem.
4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 5. 2022 č. j. 23 Cdo 1064/2022-201 odmítl jako nepřípustné, neboť námitky stěžovatele ohledně hodnocení důkazů soudem neodpovídaly kritériím stanoveným v §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") a nebyly způsobilé přípustnost dovolání založit. Dovolání stěžovatele bylo totiž založeno na zpochybnění skutkového závěru městského soudu, že z provedených důkazů po jejich zhodnocení byl prokázán jednoznačný projev vůle vedlejšího účastníka řízení v podobě písemného uznání dluhu ze zápůjčky podle smlouvy uzavřené se stěžovatelem, a že stěžovatelem namítaný řetězec nepřímých důkazů nenasvědčuje skutkové verzi vůle vedlejšího účastníka řízení o tzv. simulovaném právním úkonu. Byl-li Nejvyšší soud vázán skutkovými závěry městského soudu, pak přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemohla založit právní otázka, která byla vystavena na vlastním hodnocení provedených důkazů a na vlastních skutkových závěrech stěžovatele.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Z popisu obsahu stěžovatelem zmiňovaných a citovaných důkazů (zejména e-mailové komunikace mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem řízení a výpovědí svědků) stěžovatel dovozuje, že v řízení bylo prokázáno, že vedlejší účastník řízení částku 1 000 000 Kč investoval do obchodní společnosti HFL Training Centrum, s. r. o., jako tichý společník. Obecné soudy se však s těmito důkazy nevypořádaly a tyto se tak nestaly předmětem jejich hodnocení, čímž mělo být porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je rovněž přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Stěžovatel brojí proti rozhodnutím, jimiž bylo vyhověno žalobě vedlejšího účastníka řízení, avšak v ústavní stížnosti v podstatě žádnou ústavněprávní argumentaci neuplatňuje, když pouze zpochybňuje skutkové a z nich vyvozené právní závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavnímu soudu totiž nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
9. Ačkoliv stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že nepolemizuje se správností závěrů, které obecné soudy vyvodily z provedených důkazů, nýbrž pouze s tím, že se jimi v odůvodnění dostatečně nezabývaly, jeho argumentace je postavena právě na polemice s hodnocením důkazů [např. stěžovatelem vysvětlované rozpory mezi tím, co vypověděla svědkyně Schlixbierová (bývalá manželka stěžovatele) a co z této výpovědi dovodil obvodní soud a jak tuto výpověď hodnotil v odůvodnění rozsudku, nebo poukazování na hodnocení e-mailové komunikace mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem řízení]. Takové námitky ovšem nemohou založit opodstatněnost ústavní stížnosti. Jak již však Ústavní soud mnohokrát konstatoval, z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Není úkolem Ústavního soudu hodnotit a přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, jestliže jimi byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)].
10. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné rovněž připomenout, za jakých podmínek může přistoupit k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.
11. Obvodní soud na základě provedených důkazů (zejména smlouva o půjčce, uznání dluhu stěžovatelem, výpovědi svědků, výpis z účtu obchodní společnosti HFL Training Centrum, s. r. o.) dospěl k jednoznačnému závěru o tom, že částka ve výši 1 000 000 Kč byla stěžovateli zapůjčena vedlejším účastníkem řízení za účelem vkladu na založení obchodní společnosti HFL Training Centrum, s. r. o. Při posuzování věci se obvodní soud vypořádal i s obranou stěžovatele, že ze strany vedlejšího účastníka řízení mělo jít o simulované právní jednání (podle stěžovatele mělo jít o vklad tichého společníka a nikoliv o zápůjčku), přičemž vysvětlil, proč ji považoval za účelovou (zejména v průběhu řízení několikrát měněná skutková tvrzení stěžovatele ohledně uzavření smlouvy o zápůjčce). Rovněž nelze přehlédnout, že v řízení nebyla smlouva o tichém společenství nikterak prokázána. Závěr obecných soudů o zápůjčce tak nelze ve světle provedených důkazů považovat za extrémně nesouladný. Naopak šlo o logické vyústění hodnocení skutkových zjištění.
12. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy svoje rozhodnutí dostatečně odůvodnily a rovněž se zabývaly všemi podstatnými námitkami stěžovatele. V jejich postupu nelze spatřovat porušení práva na soudní ochranu a není dán důvod pro jejich zrušení.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu