ECLI:CZ:US:2022:3.US.2138.22.1
sp. zn. III. ÚS 2138/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. P., t. č. ve VTOS ve Věznici Oráčov, zastoupeného Mgr. Petrem Škopkem, advokátem se sídlem Dukelských hrdinů 59/II, Rakovník, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2022, č. j. 13 To 125/2022-746, usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 4. 4. 2022, č. j. 2 T 199/2013-724, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2022, č. j. 13 To 150/2022-743, a usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 12. 5. 2022 č. j. 2 T 199/2013-742, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Rakovníku, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Okresní soud v Rakovníku (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 4. 4. 2022, č. j. 2 T 199/2013-724, zamítl návrh stěžovatele jako odsouzeného na přeměnu uloženého ochranného psychiatrického léčení v ústavní formě na ochranné psychiatrické léčení ve formě ambulantní. Rozhodl tak mimo jiné na základě závěrů jím ustanoveného znalce, podle kterých je kromě závislosti na alkoholu u stěžovatele přítomna i smíšená porucha osobnosti s tím, že ve výkonu trestu odnětí svobody, v němž se stěžovatel nyní nachází a kde není možno zároveň ochranné léčení vykonat, dokáže stěžovatel snadněji abstinovat, neboť zde není vystaven zátěžovým a stresovým situacím. Stěžovatel nadto podle znalce nad svým chováním a závislostí nemá prozatím dostatečný nadhled, kdy ovšem účelem uloženého ochranného léčení je právě taková změna chování stěžovatele, aby již z jeho strany nedocházelo k porušování zákonem chráněných zájmů, a to zejména k útokům stěžovatele na jiné osoby (stěžovatel se v minulosti dopouštěl trestné činnosti spočívající v pokusu přečinu ublížení na zdraví, v přečinu výtržnictví a přečinu násilí proti úřední osobě).
3. Následná stížnost stěžovatele podle §141 a násl. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") proti tomuto usnesení okresního soudu byla ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 7. 6. 2022 zamítnuta. Krajský soud zejména zrekapituloval, že ochranné léčení psychiatrické ve formě ambulantní bylo stěžovateli přeměněno usnesením okresního soudu ze dne 19. 9. 2019, č. j. 2 T 199/2013-540 (kdy toto usnesení nabylo právní moci dne 22. 10. 2019) na formu ústavní s tím, že tuto přeměnu shledal jako ústavně konformní i Ústavní soud, když navazující ústavní stížnost stěžovatele usnesením sp. zn. IV. ÚS 3801/19 ze dne 17. 12. 2019 [rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz] odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Podle Ústavního soudu dosavadní ambulantní léčení stěžovatele neplnilo svůj účel. Soudem ustanovený znalec MUDr. Michal Hron nadto podle krajského soudu přesvědčivě vysvětlil (na rozdíl od znalce MUDr. Procházky, jenž vypracoval posudek na žádost stěžovatele), proč je přesvědčen, že stěžovateli je třeba ponechat ústavní formu ochranného psychiatrického léčení i nadále v platnosti.
4. Následně okresní soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením ze dne 12. 5. 2022, č. j. 2 T 199/2013-742, rozhodl, že předseda senátu tohoto okresního soudu Mgr. Pavel Mydla není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci stěžovatele, neboť jmenovaný soudce zná stěžovatele pouze z trestních řízení, která ohledně jeho osoby projednal a rozhodl. Pokud pak stěžovatel narušoval průběh a důstojnost veřejného zasedání konaného při posouzení jeho návrhu na přeměnu formy ochranného léčení z ústavního na ambulantní, pak byla stěžovateli ze strany jmenovaného soudce dána výstraha s poučením o následcích v případě, že nevyhoví výzvě soudu. Výstrahu soudce stěžovatel akceptoval, veřejné zasedání dále nenarušoval a následně měl možnost klást soudem ustanovenému znalci prostřednictvím obhájce otázky, čehož také využil.
5. Rovněž proti tomuto usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost ve smyslu §141 a násl. tr. řádu, která však byla usnesením krajského soudu ze dne 7. 6. 2022, č. j. 13 To 150/2022-743, zamítnuta. Poté, co se krajský soud seznámil s pořízeným zvukovým záznamem o průběhu veřejného zasedání před okresním soudem, uzavřel, že stěžovatel odmítl respektovat poklidné výzvy předsedy senátu a narušoval průběh a důstojnost tohoto veřejného zasedání, proto byl sice rázně, leč slušným způsobem předsedou senátu poučen o tom, že bude-li i nadále v uvedeném nevhodném chování pokračovat, bude muset přikročit k tomu, že bude z jednací síně vyveden a dále bude jednání konáno v jeho nepřítomnosti. Proto ani krajský soud neshledal žádné konkrétní skutečnosti, které by odůvodňovaly vyloučení předsedy senátu Mgr. Mydly z projednávání trestní věci stěžovatele.
6. Podle čl. 83 Ústavy není Ústavní soud vrcholným článkem soustavy obecných soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jeho úkolem je přezkoumávat rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi byla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Posláním Ústavního soudu tedy není plnit funkci instančního přezkumu rozhodnutí obecných soudů [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)].
7. Stejně jako v případě ústavní stížnosti stěžovatele, která vyústila v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3801/19, musí Ústavní soud i v tomto případě nejprve zopakovat, že ochranné léčení představuje jeden z ústavně přijatelných důvodů zásahu do práva na zachování tělesné a duševní integrity, tedy do práva, aby člověk nebyl podrobován lékařským zákrokům proti své vůli. Takovýto zásah však musí být proveden v souladu s omezeními stanovenými čl. 4 odst. 4 Listiny - při omezení předmětného základního práva je třeba šetřit jeho podstatu i smysl a případná zákonná omezení musí být vykládána restriktivně s respektem pro jeho zachování [viz bod 12 nálezu sp. zn. II. ÚS 2843/18 ze dne 30. 4. 2019 (N 74/93 SbNU 371)]. Při ukládání ochranného léčení je tedy nutné přísně uplatňovat zásadu přiměřenosti a zásadu subsidiarity léčení ústavního ve vztahu k léčení ambulantnímu [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3654/10 ze dne 3. 3. 2011 (N 35/60 SbNU 425)].
8. Podmínkami uložení ústavního ochranného léčení osobě s duševní poruchou se Ústavní soud rovněž zabýval v nálezu sp. zn. III. ÚS 3675/16 ze dne 11. 4. 2017 (N 58/85 SbNU 81), ve kterém mimo jiné dospěl k závěru, že při posuzování přiměřenosti tohoto opatření lze vzít v úvahu i možnost recidivy trestného jednání v důsledku duševní poruchy stěžovatele (viz bod 23 předmětného nálezu). Podobně pak nedostatek náhledu na chorobu může být důležitý, byť rovněž nikoliv jediný důvod pro uložení tvrdšího opatření; rozhodující vždy je celkový kontext věci (viz bod 27 cit. nálezu).
9. V nyní posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy dostatečně a řádně odůvodnily svá rozhodnutí, proč je nutné v případě stěžovatele prozatím ponechat ochranné léčení ve formě ústavní; ambulantní forma ochranného léčení neměla v předchozím období u stěžovatele patřičný efekt, nadto by stěžovatel těžko odolával zátěžovým situacím, s nimiž by byl konfrontován v běžném prostředí. Takový závěr Ústavní soud zcela akceptuje, když jeho správnost stěžovatel dostatečně přesvědčivou stížnostní argumentací nenapadá. Pokud stěžovatelem oslovený znalec považuje ústavní formu léčby za neefektivní, protože v rámci ní prý stěžovatel k léčbě údajně není dostatečně motivován, pak takovýto závěr prezentovaný v ústavní stížnosti jen potvrzuje stanovisko, z něhož obecné soudy v případě stěžovatele vycházely, tedy že tento prozatím nemá dostatečný nadhled na jím páchanou trestnou činností ovlivněnou závislostí i psychiatrickým onemocněním. Stěžovatel bude dostatečně motivován k léčbě své závislosti teprve tehdy, nebude-li pro něj rozhodující forma takového léčení, ale především jeho výsledek.
10. Co se pak týká stěžovatelovy argumentace vztahující se k rozhodnutí obecných soudů, že z projednávání jeho trestní věci není vyloučen předseda senátu okresního soudu Mgr. Mydla, pak k tomu Ústavní soud nejprve obecně uvádí, že stěžovatel v tomto ohledu v ústavní stížnosti staví Ústavní soud do role další přezkumné instance, neboť v podstatě pouze namítá, že ze zvukového záznamu veřejného zasedání zjištěné skutkové okolnosti o způsobu vedení tohoto zasedání shora jmenovaným soudcem nutno hodnotit odlišně, než jak to činil krajský soud (srov. k tomu rekapitulaci shora). Taková role však Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Obecné soudy (zejména krajský soud) naopak podle mínění Ústavního soudu řádně aplikovaly relevantní právní úpravu a vypořádaly se se všemi vznesenými námitkami. Skutečnost, že stěžovatel má patrně nadále pochybnosti o (ne)podjatosti uvedeného soudce, je v takové situaci z ústavněprávního hlediska nerozhodná. Závěry krajského soudu vyjádřené v napadeném rozhodnutí představují logickou, srozumitelnou a ústavně konformní aplikaci §30 odst. 1 trestního řádu, která není v kolizi s právem na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny).
11. Ústavní soud proto nemá důvod zpochybňovat hodnocení ze strany krajského soudu o tom, že Mgr. Pavel Mydla, jako předseda senátu okresního soudu, není z posuzování trestní věci v případě stěžovatele vyloučen. To ostatně plyne již z toho, že stěžovatel v konečném důsledku akceptoval výstrahu tohoto soudce, aby nenarušoval důstojný průběh veřejného zasedání a nakonec využil i možnosti klást prostřednictvím svého obhájce znalci otázky, byť se původně podle svého tvrzení nechtěl veřejného zasedání vůbec zúčastnit. Tedy ani podle Ústavního soudu v případě stěžovatele nejsou dány okolnosti, které by odůvodňovaly vyloučení jmenovaného soudce z projednávání trestních věcí stěžovatele. Lze tedy uzavřít, že stěžovatelovy námitky v nynější věci nejsou způsobilé založit pochybnosti o ústavní konformitě, a to ani ohledně nepodjatosti předsedy senátu okresního soudu.
12. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto byla ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu