ECLI:CZ:US:2022:3.US.2154.21.1
sp. zn. III. ÚS 2154/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného advokátem Mgr. Hubertem Müllerem, sídlem Vídeňská třída 896/5, Znojmo, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. května 2021 č. j. 30 Cdo 876/2021-266, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání. Tvrdí přitom, že napadené rozhodnutí porušilo jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a že je v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Ústavní soud vyšel z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh, konkrétně z napadeného usnesení Nejvyššího soudu a předcházejícího rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 12. 11. 2020 č. j. 54 Co 280/2020-225 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 19. 5. 2020 č. j. 26 C 72/2018-186, z nichž zjistil následující skutečnosti. Stěžovatel se žalobou podanou u obvodního soudu domáhal po vedlejší účastnici náhrady škody a nemajetkové újmy ve výši 17 643 757 Kč za nezákonné rozhodnutí v jeho trestní věci. Trestní stíhání stěžovatele trvalo od sdělení obvinění pro trestný čin loupeže do pravomocného odsouzení rok, další čtyři měsíce trvalo dovolací řízení. Stěžovatel byl však bezprostředně po zahájení trestního stíhání vzat do vazby, v níž byl držen celkem 136 dnů. Stěžovateli byl rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 24. 3. 2005 uložen trest odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem na pět let, odvolání stěžovatele bylo zamítnuto, dovolání Nejvyšší soud odmítl. Dne 17. 2. 2010 podal stěžovatel návrh na obnovu řízení, neboť se k předmětnému trestnému činu doznal skutečný pachatel. Návrhu stěžovatele bylo vyhověno, když Okresní soud ve Znojmě vynesl v obnoveném řízení zprošťující rozsudek, který nabyl právní moci dne 3. 5. 2017.
3. Obvodní soud shledal základ nároku stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy důvodným, přiznal mu zadostiučinění ve výši 475 000 Kč (I. výrok), ve zbytku jeho žalobu zamítl (II. výrok) a uložil vedlejší účastnici povinnost k náhradě nákladů řízení (III. a IV. výrok). Soud provedl důkaz trestním spisem, výslechem svědků a účastnickým výslechem stěžovatele, jakož i dvěma pravomocnými rozsudky řešícími problematiku nemajetkové újmy. Z dokazování vyplynulo, že trestní stíhání stěžovatele bylo silně medializováno a byl prokázán zásah do jeho osobní integrity. Jelikož musel stěžovatel nahradit rovněž škodu způsobenou trestným činem, začal pracovat a přerušil nástavbové maturitní studium. Na druhé straně však média informovala rovněž o následném zproštění stěžovatele. Stěžovatel navíc nebyl osobou bezúhonnou, když už předtím mu byl pravomocně uložen podmíněný trest odnětí svobody. S ohledem na tyto skutečnosti se obvodnímu soudu jevilo jako adekvátní zadostiučinění v celkové částce 625 000 Kč s tím, že částku 150 000 Kč zaplatila vedlejší účastnice již v rámci předběžného uplatnění nároku. Poukázal-li stěžovatel na případ řešený týmž soudem v řízení vedeným pod sp. zn. 10 C 45/2012, ten vykazuje podle obvodního soudu některé zásadní odlišnosti. Na rozdíl od poškozeného v daném řízení totiž nebyl stěžovatel bezúhonný, dopad do osobní integrity stěžovatele byl nižší, stěžovateli se navíc podařilo získat práci v zahraničí, kde ho lidé neznají.
4. Proti rozhodnutí obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Městský soud na jeho základě částečně změnil rozsudek obvodního soudu, když dospěl k závěru, že stěžovateli náleží přiměřené zadostiučinění v celkové částce 1 132 470 Kč (a nikoliv 625 000 Kč). Městský soud zejména zdůraznil, že stěžovatel byl mimo jiné vzat do vazby a musel se nápravy domáhat až prostřednictvím mimořádného opravného prostředku. Na rozdíl od obvodního soudu shledal městský soud za nejvíce přiléhavý posuzovaným okolnostem rozsudek obvodního soudu ze dne 11. 11. 2014 č. j. 10 C 125/2013-140, ve znění rozsudku městského ze dne 23. 9. 2015 č. j. 39 Co 215/2015-218, a to nejen pro povahu zmíněného trestního stíhání, ale dále též pro srovnatelný věk poškozených a zásahy do jejich jednotlivých osobnostních práv (bod 5 odůvodnění). Protože však musel stěžovatel za účelem dosažení zproštění obžaloby využít všech v úvahu přicházejících řádných i mimořádných opravných prostředků, považoval městský soud za přiměřené provést oproti výše uvedenému případu navýšení náhrady o 50 %.
5. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele i vedlejší účastnice. V prvé řadě uvedl, že v posuzované věci byl předmět řízení, o němž městský soud napadeným rozsudkem věcně rozhodoval, představován dvěma samostatnými nároky, a to jednak nárokem na náhradu škody ve výši 39 600 Kč a jednak nárokem na náhradu nemajetkové újmy. Napadl-li stěžovatel svým dovoláním celý výrok rozsudku městského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek obvodního soudu ve vztahu k zamítnutí žaloby ohledně částky 15 557 430 Kč, aniž zohlednil, že tato částka v sobě zahrnuje i zmíněný nárok připadající na náhradu škody nepřevyšující částku 50 000 Kč, je jeho dovolání ve vztahu k této části napadeného výroku (tj. ve vztahu k částce 39 600 Kč) objektivně nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
6. Stěžovatel vymezil přípustnost dovolání tak, že se městský soud při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění odchýlil od jím specifikované ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud zdůraznil, že "otázka způsobu stanovení výše zadostiučinění, které žalobci náleží, jež je oběma podaným dovoláním společná, však přípustnost těchto dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. v posuzovaném případě založit nemůže, neboť při jejím řešení se odvolací soud od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu neodchýlil". Městský soud podle něj při stanovení výše přiznaného zadostiučinění zohlednil nejen povahu trestní věci, délku trestního stíhání a dopady trestního stíhání do osobnostní sféry stěžovatele, a to vše s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, za nichž k jeho újmě došlo, ale nadto vyšel i z výše odškodnění přiznané poškozeným v případech, které vyhodnotil jako srovnatelné s případem stěžovatele. Zároveň s tím městský soud konkretizoval, v čem jsou srovnávané případy shodné, jakož i to, v čem se od sebe naopak odlišují, a proč se proto od částek, které byly ve srovnávaných případech poškozeným přiznány, odchýlil a v jakém směru. Součástí zdůvodnění těchto jeho úvah "je též logické vysvětlení, proč při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění odvolací soud neakceptoval žalobcem akcentovaný rozsudek obvodního soudu ze dne 4. 3. 2013 sp. zn. 10 C 42/2012, stejně jako to, proč tento soud neshledal ve vztahu k žalobci za dostatečnou částku, jež byla rozsudkem téhož obvodního soudu vydaným pod sp. zn. 25 C 77/2018 přiznána jeho spoluobviněnému" (str. 5 odůvodnění).
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti především rekapituluje průběh řízení před obvodním soudem a městským soudem (str. 1 až 12), následně ve stručném odstavci zmiňuje rozhodnutí Nejvyššího soudu a namítá porušení shora uvedených základních práv a svobod (str. 12 a 13). K napadenému usnesení Nejvyššího soudu uvádí, že došlo též k porušení §243f odst. 3 o. s. ř., neboť nedostojí ani minimálním požadavkům na stručné odůvodnění rozhodnutí.
8. Výše přiznaného zadostiučinění je podle stěžovatele nepřiměřeně nízká. Namítá, že "soudy všech stupňů ze značné části ignorovaly argumentaci stěžovatele, přičemž z této selektovaly jen určité části. Svůj postup soudy žádného stupně neodůvodnily. Stěžovatel po celou dobu řízení konkretizoval svůj požadavek na předmětnou výši odškodného. Předkládal analogie a komparace plynoucí nejen z judikatury, ale i ze správního práva atd. ... Soud prvního a druhého stupně, stejně jako soud dovolací na tyto argumenty nijak nereagovaly, žádným způsobem se s nimi nevypořádaly a fakticky je nechaly bez povšimnutí. Ačkoli tato totožná námitka zazněla i ve vztahu k soudu dovolacímu, tak ani tento neshledal se s ní jakkoli vypořádat, či alespoň tento svůj postoj jakkoli odůvodnit. Stěžovatel byl tedy soudy postaven do pozice, kdy veškerá jeho snaha procesně souladným způsobem obhájit svůj nárok, byla nejen marná, ale postup soudů jeví známky svévole, když ani nebyla projevena jakákoliv snaha vysvětlit, proč považují tvrzení a argumenty stěžovatele za nesprávné" (str. 13 ústavní stížnosti).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud opakovaně připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy a contrario), nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním nalézacího řízení, ale zvláštním řízením, jehož předmětem je přezkum petitem ústavní stížností napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu proto nemůže být celkový přezkum činnosti soudů.
11. Ústavní stížnost je v převážné části pouhou rekapitulací průběhu řízení před obvodním soudem a městským soudem, jejichž rozhodnutí však stěžovatel v petitu ústavní stížnosti vůbec nenapadá. Nejen z petitu ústavní stížnosti (viz její část IV.), ale i z její části III., jakož i z titulní strany je naopak jasně patrné, že se stěžovatel domáhá zrušení toliko usnesení Nejvyššího soudu. Jelikož je Ústavní soud vázán petitem ústavní stížnosti, nepřísluší mu blíže posuzovat a případně kasačně zasahovat do rozhodování obvodního soudu a městského soudu.
12. K usnesením Nejvyššího soudu o odmítnutí odvolání Ústavní soud setrvale uvádí, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu, nevykazuje-li rysy protiústavnosti (srov. usnesení ze dne 3. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4053/18 nebo ze dne 2. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1346/20, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
13. Stěžovatel v ústavní stížnosti žádným způsobem nezpochybňuje závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti jeho dovolání. Kromě obecného vyjádření nesouhlasu stěžovatele s výší přiznaného zadostiučinění není patrné, v čem přesně spatřuje svévolný postup Nejvyššího soudu. Uvádí-li následně porušení §243f odst. 3 o. s. ř., resp. namítá-li, že usnesení není ani stručně odůvodněno, nelze tomuto tvrzení přisvědčit. Odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání v rozsahu necelých šesti stran je zcela dostatečné, když z něj plynou jasně formulované důvody, proč k tomuto postupu přistoupil (viz bod 5 výše). Smyslem odůvodnění je především seznámení účastníků řízení s úvahami, na nichž soud založil své rozhodnutí. Jeho nezbytný rozsah se přitom odvíjí od předmětu řízení a povahy rozhodnutí, jakož i od návrhů a argumentů uplatněných účastníky řízení, s kterými se soudy musí adekvátně vypořádat [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 360/99 ze dne 25. 10. 1999 (U 68/16 SbNU 363) a nález sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009 (N 207/54 SbNU 565)]. Těmto požadavkům usnesení Nejvyššího soudu dostojí.
14. Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom, že by Nejvyšší soud nereagoval na jeho požadavek na srovnání posuzovaného případu s jím vybranými rozhodnutími, zejména pak s rozhodnutím ve věci rozhodované obvodním soudem v řízení pod sp. zn. 10 C 42/2012. Jak správně poukázal Nejvyšší soud, s touto námitkou se dostatečným způsobem vypořádal již obvodní soud (blíže viz bod 29 jeho odůvodnění) i městský soud. Ze soudních rozhodnutí je patrné, z jakých důvodů shledávají soudy rozhodnutí ve stěžovatelem odkazovaných věcech nepoužitelnými, resp. v čem spatřují výrazné odlišnosti od trestního stíhání stěžovatele. Nejvyšší soud proto poukázal na to, že ani v této rovině se městský soud neodchýlil od jeho ustálené judikatury. Z ústavněprávního hlediska je naopak správné, že byly zohledněny individuální okolnosti posuzovaného řízení [viz nález ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2551/13 (N 71/73 SbNU 305) bod 14 odůvodnění]. Lze konstatovat, že odůvodnění napadeného rozhodnutí se neomezilo jen na prostý odkaz či citaci zákona a judikatury bez bližšího ozřejmění jejich vztahu k projednávané věci. Usnesení Nejvyššího soudu se tak nevyznačuje ústavním deficitem.
15. Uvádí-li stěžovatel v ústavní stížnosti odkaz na čl. 37 odst. 3 Listiny (právo na rovnost účastníků řízení) a na čl. 38 odst. 2 Listiny (veřejnost jednání, projednání věci bez zbytečných průtahů, v přítomnosti a s možností vyjádřit se k prováděným důkazům), není z jeho argumentace ani z průběhu řízení o dovolání patrné, v čem konkrétně spatřuje jejich porušení. Odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je zákonem předvídaným procesním postupem, v jehož uplatnění (jsou-li pro něj splněny zákonné podmínky) nelze spatřovat porušení základních práv a svobod.
16. Nad rámec shora uvedeného Ústavní soud podotýká, že určení výše přiměřeného zadostiučinění za nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, nepřísluší Ústavnímu soudu, ale je úlohou soudů nalézacích. Ústavní soud může tato soudní rozhodnutí nanejvýš zrušit, a to pouze tehdy, dospěje-li k závěru, že výše přiznaného zadostiučinění za nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup je v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny.
17. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu