ECLI:CZ:US:2022:3.US.2167.21.1
sp. zn. III. ÚS 2167/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Petra Málka, zastoupeného JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou, sídlem Pellicova 29/8a, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2021 č. j. 22 Cdo 831/2021-658, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 16. prosince 2020 č. j. 27 Co 86/2020-615 a rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 3. prosince 2019 č. j. 8 C 48/2015-482, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Chrudimi jako účastníků řízení, a Věry Svobodové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že porušila jeho ústavně zaručená základní práva a svobody.
2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Vedlejší účastnice se žalobou podanou u Okresního soudu v Chrudimi (dále jen "okresní soud") domáhala toho, aby soud uložil stěžovateli povinnost zdržet se omezování ve výkonu jejího vlastnického práva k pozemku parcelní číslo X1 v katastrálním území Ch. jeho nepřiměřeným zastíněním 9 tújemi a 5 listnatými stromy. Okresní soud posuzoval žalobní nárok vedlejší účastnice podle §1013 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."), a shora uvedeným rozsudkem uložil stěžovateli povinnost "zdržet se omezování užívání pozemku žalobkyně zastiňováním jejího pozemku, označeného jako stavební parcela číslo X1 k. ú. Ch., a to stíněním 9 tújemi, vyššími než 2,5 metru a 4 listnatými stromy, vyššími než 3 metry, vysázenými ve vzdálenosti do 1,5 metru od hranice pozemku žalobkyně, všechny stromy vysázeny na pozemku parcelní číslo X2 k. ú. C.".
3. V řízení před okresním soudem byly provedeny důkazy znaleckými posudky a odborným vyjádřením, z nichž okresní soud dovodil, že živý plot u hranic pozemků stěžovatele a vedlejší účastnice je nepřiměřený místním poměrům, a to zejména jde-li o výšku stromů. Ze znaleckého posudku Ing. Pavla Bulíře dále vyplynulo, že kácení dřevin v živé stěně stěžovatele je stále možné bez vlivu na jejich dlouhodobou funkčnost a životnost. Z provedeného dokazování dále okresní soud zjistil, že vedlejší účastnice není podstatně omezena v obvyklém užívání pozemku z hlediska pěstební činnosti. Jiná situace je však z hlediska toho, že pozemek nemůže plnit rekreační funkci, když by 3/4 roku byla až do 13. hodiny polovina její zahrady ve stínu. Takové zastínění pozemku vedlejší účastnice zelení stěžovatele, tvořenou tújemi vyššími než 2,5 metru a listnatými stromy vyššími než 3 metry vysázenými v bezprostřední blízkosti hranice pozemků, je podle okresního soudu nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezuje obvyklé užívání pozemku vedlejší účastnice, to především ve vztahu k jeho velikosti. Stěžovatel v řízení namítal, že takto vysokým živým plotem chrání své soukromí. Okresní soud však zdůraznil, že žádné úmyslné narušování jeho soukromí ze strany vedlejší účastnice nebylo v řízení prokázáno a stěžovatel v tomto ohledu ani nedoplnil tvrzení a případné důkazní návrhy, ačkoliv k tomu byl soudem podle §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), vyzván.
4. Proti rozhodnutí okresního soudu podal stěžovatel odvolání, na jehož základě napadené rozhodnutí potvrdil Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") jako věcně správné. Současně s odkazem na §213 a 213a o. s. ř. doplnil dokazování ohledáním na místě samém, jakož i dalšími, v průběhu odvolacího řízení stěžovatelem předloženými důkazy. I poté však dovodil stejné skutkové a právní závěry jako okresní soud. Podrobně přitom ozřejmil, proč při rozhodnutí ve věci nevycházel ze závěrů znaleckého posudku Doc. Kupilíka předloženého stěžovatelem (bod 27 odůvodnění). Krajský soud zdůraznil, že stěžovatel "v dané lokalitě bydlel, místní poměry znal a věděl, jakým způsobem jsou zahrady orientovány a znal i své sousedy, měl vědět a být si vědom toho, že výsadba stromů v tomto počtu a rozsahu tvořící souvislý pás zeleně, a při jejich velikosti, je nepochybně limitujícím a významně omezujícím faktorem pro žalobkyni v užívání její zahrady".
5. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele. Žádná ze stěžovatelem přednesených otázek nebyla podle Nejvyššího soudu způsobilá založit přípustnost dovolání, které bylo navíc "jen těžko srozumitelné". Stěžovatel sice "úvodem heslovitě podává výčet jednotlivých námitek, následně však znovu směšuje jednotlivé argumenty dohromady v nepřehledný, těžko uchopitelný celek, v němž často není jasné, jaký důvod přípustnosti má být konkrétním tvrzením naplněn, resp. co vlastně odvolacímu soudu procesně předpokládaným způsobem vytýká; srozumitelnost dovolání ještě dále ztěžuje fakt, že vymezeni předpokladů přípustnosti dovolání není obsaženo ve stejném podání jako otázky přípustnosti dovolání... U většiny námitek navíc vymezuje přípustnost dovolání pouhým odkazem na spisovou značku rozhodnutí Nejvyššího soudu, aniž by bylo zjevné, jaký závěr významný pro nyní projednávanou věc - od něhož by se měl odvolací soud odchýlit - z takového rozhodnutí vyplývá." Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí ozřejmil, že se rozhodnutí krajského soudu neodchyluje od ustálené judikatury Nejvyššího soudu k §1013 o. z. a §205 o. s. ř.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení před soudy a uvádí, že jejich rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, právo na nedotknutelnost soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny, právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na nedotknutelnost obydlí podle čl. 12 odst. 1 Listiny. Postupem soudů byl podle něj porušen též čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy.
7. Podstatou argumentace stěžovatele je, že nebyly splněny podmínky pro vyhovění negatorní žalobě vedlejší účastnice stanovené v §1013 o. z. V té souvislosti uvádí, že se soudy nevypořádaly s tzv. opomenutými důkazy, například se znaleckým posudkem Doc. Kupilíka. Z tohoto posudku podle něj jasně vyplývá, že žaloba vedlejší účastnice měla být zamítnuta. Dále zdůrazňuje, že v řízení došlo ke střetu práva vedlejší účastnice na ochranu vlastnického práva proti imisím zastíněním a jeho práva na ochranu soukromí, které je ohrožováno imisemi pohledem ze strany vedlejší účastnice. Stěžovatel udržuje stromy u hranic pozemků v takové výšce právě proto, aby se chránil těmto imisím pohledem. Soudy měly za tímto účelem provést test proporcionality, kde by poměřily práva obou stran sporu, což však neučinily.
8. Ústavní soud posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
9. Ústavní soud není další revizní instancí v systému obecného soudnictví (čl. 91 odst. 1 Ústavy a contrario), ale soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Proto je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, jestliže soudy nepostupují v souladu s ústavním pořádkem, zejména hlavou pátou Listiny. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny v prvé řadě obecným soudům. Uvedené je vyjádřením zásady sebeomezení a minimalizace zásahů Ústavního soudu, který do činnosti soudů zasahuje pouze v případech, kdy soudy v ochraně základních práv a svobod v řízení jako celku selžou [nález ze dne 21. 9. 1999 sp. zn. I. ÚS 168/99 (N 126/15 SbNU 203)]. Úkolem Ústavního soudu proto nemůže být celkový přezkum činnosti soudů [nález ze dne 4. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 2208/11 (N 74/65 SbNU 41)].
10. Ústavní stížnost se nijak nevymyká výše uvedeným postulátům a nemá ústavněprávní rozměr. V napadených rozhodnutích neshledal Ústavní soud žádný exces, jenž by výjimečně mohl založit důvodnost ústavní stížnosti.
11. Soudy nevybočily z mezí přípustného výkladu a použití relevantních ustanovení podústavního práva, jímž byl v dané věci zejména §1013 odst. 1 o. z., zakazující imise v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezující obvyklé užívání pozemku. Nalézací soudy se podrobně zabývaly místními poměry, za účelem čehož krajský soud dokonce provedl ohledání na místě (viz bod 4 výše). Stejně tak bylo v řízení prokázáno podstatné omezení vedlejší účastnice v rekreačním využití jejího pozemku. Ústavní stížnost je pouhým pokračováním polemiky se závěry soudů, resp. snahou stěžovatele, aby Ústavní soud přehodnotil jejich skutkové závěry. Skutková zjištění soudů jsou však logicky podložena a právní závěry z nich dovozené s nimi nejsou v žádném (natož extrémním) rozporu. Soudy vycházely z dostatečného množství důkazů, učiněná zjištění logicky a srozumitelně odůvodnily a skutkový stav zjistily v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Postupovaly-li soudy při zjišťování skutkového stavu ústavně souladným způsobem, jeví se skutkové námitky stěžovatele jako odlišný náhled na vzájemné vztahy účastníků řízení (srov. usnesení ze dne 27. 1. 2022 sp. zn. III. ÚS 3029/21) - ten však k přehodnocení dokazování nepostačuje.
12. V řízení předcházejícím vydání napadených rozhodnutí nebyl zjištěn ústavní deficit spočívající v tzv. opomenutých důkazech. Krajský soud se zejména znaleckým posudkem předloženým stěžovatelem řádně zabýval, přičemž v rozhodnutí podrobně odůvodnil, z jakých důvodů z jeho závěrů nevycházel (viz bod 27 odůvodnění jeho rozhodnutí). Soudy hodnotily jednotlivé důkazy podle zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.), která je projevem ústavně zaručené nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy). Pokud soudy respektují kautely, dané ustanoveními občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "přehodnocovat" hodnocení důkazů, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [nález ze dne 17. 6. 1999 sp. zn. I. ÚS 478/97 (N 94/14 SbNU 275)].
13. Namítá-li stěžovatel, že prostřednictvím (v daném místě nepřiměřeně vysokých) stromů bránil své soukromí před imisemi pohledem ze strany vedlejší účastnice, jde o tvrzení, které -navzdory poučení a výzvě okresního soudu podle §118a o. s. ř. - neprokázal (viz bod 3 výše). Nebyl-li shledán zásah do práva stěžovatele na soukromí, nebylo ani na místě, aby soudy testem proporcionality poměřovaly toto jeho (nerušené) právo s vlastnickým právem vedlejší účastnice.
14. K napadenému usnesení Nejvyššího soudu je třeba poznamenat, že Ústavní soud v zásadě nepřezkoumává obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, nevykazuje-li toto rozhodnutí rysy protiústavnosti, typicky pro nedostatek odůvodnění či svévoli (srov. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 nebo ze dne 2. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1346/20). Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání obsahuje zřetelně formulovaný důvod, proč došlo k jeho odmítnutí pro nepřípustnost a je dostatečně individualizováno na případ stěžovatele. Ústavní soud neshledal žádný důvod, proč toto rozhodnutí zrušit. Tento důvod kvalifikovaným způsobem nevymezuje ani sám stěžovatel.
15. Závěrem Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nelze vykládat tak, že by stěžovateli zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídajícího jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění řádného soudního řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
16. S ohledem na to, že Ústavní soud neshledal porušení žádného ústavně zaručeného práva stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu