ECLI:CZ:US:2022:3.US.2334.22.2
sp. zn. III. ÚS 2334/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Kymadzeho, zastoupeného Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem Slezská 1297/3, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 30. 5. 2022, č. j. 40 Co 162/2022-58 a č. j. 40 Co 160/2022-90, a usnesením soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy, Exekutorský úřad Přerov ze dne 18. 2. 2022, č. j. 203 Ex 19473/14-46 a č. j. 203 Ex 19482/14-78, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Exekutorského úřadu Přerov, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
1. Včas podanými a obsahově takřka identickými ústavními stížnostmi, které splňují podmínky řízení ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, která jsou si rovněž svým obsahem i meritem věci velmi blízká. Ústavní soud proto usnesením ze dne 11. 10. 2022 obě ústavní stížnosti spojil ke společnému projednání.
2. Podstata obou ústavních stížností spočívá v tvrzeném porušení základních práv stěžovatele, zakotvených v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 1 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v čl. 36 odst. 1 Listiny, v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, v čl. 1 Listiny a v čl. 37 odst. 3 Listiny. Dále namítá porušení principu ochrany slabší strany.
3. Z ústavních stížností a z jejich příloh se podává, že soudní exekutor JUDr. Lukáš Jícha, Exekutorský úřad Přerov (dále jen "soudní exekutor") k návrhu stěžovatele usnesením ze dne 18. 2. 2022 č. j. 203 Ex 19473/14-46 zcela zastavil nařízenou exekuci (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Dále rozhodl, že oprávněné se povinnost k úhradě nákladů exekuce neukládá (výrok III) a konečně rozhodl, že jemu jako soudnímu exekutorovi se přiznává vůči stěžovateli jako povinnému právo ponechat si z vymoženého plnění náklady exekuce ve výši 24 587 Kč (výrok IV).
4. K odvolání stěžovatele proti výroku II, III a IV shora označeného usnesení soudního exekutora rozhodl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 30. 5. 2022 č. j. 40 Co 162/2022-58 takto:
"I. Usnesení soudního exekutora se v napadené části, tj. ve výroku II. o nákladech řízení mezi účastníky, potvrzuje. [...] II. V další napadené části, tj. ve výroku III., jímž bylo rozhodnuto, že oprávněné se povinnost k náhradě nákladů exekuce neukládá, a ve výroku IV., jímž bylo rozhodnuto, že soudnímu exekutorovi JUDr. Lukáši Jíchovi se přiznává vůči povinnému právo ponechat si z vymoženého plnění náklady exekuce v celkové výši 24.587 Kč, se usnesení soudního exekutora mění takto:
[...] ?Soudní exekutor JUDr. Lukáš Jícha nemá právo na náhradu nákladů exekuce.? [...] III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení."
5. V odůvodnění usnesení č. j. 40 Co 162/2022-58 krajský soud mimo jiné zdůraznil, že k návrhu oprávněné Okresní soud v Šumperku usnesením ze dne 17. 5. 2007, č. j. 14 Nc 1219/2007-6, nařídil exekuci na majetek stěžovatele podle vykonatelného rozhodčího nálezu k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 32 306 Kč s příslušenstvím, spojené s dalšími náklady, a provedením exekuce pověřil soudního exekutora, kterým se po změně v osobě soudního exekutora stal JUDr. Jícha. Podáním ze dne 4. 1. 2022 navrhl stěžovatel zastavení exekuce a podal návrh na odklad provedení exekuce s tvrzením, že smlouva o úvěru, kterou s oprávněnou uzavřel a z níž uvedené exekuční řízení na základě rozhodčího nálezu vychází, je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy, konkrétně pro neúměrně vysoké náklady (včetně nepřiměřené roční procentní sazby nákladů), kterými byl stěžovatel podle smlouvy zatížen. Jelikož oprávněná s návrhem stěžovatele na zastavení exekuce vyslovila souhlas, soudní exekutor nařízenou exekuci v celém rozsahu zastavil a dále rozhodl o nákladech exekuce, jak uvedeno shora.
6. S odkazem na to pak krajský soud v usnesení č. j. 40 Co 162/2022-58 shrnul, že k zastavení exekuce došlo z důvodu, že smlouva o spotřebitelském úvěru byla absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy (včetně neplatnosti rozhodčí doložky, což nutno interpretovat tak, že neexistoval titul pro zahájení exekučního řízení), když neplatnost úvěrové smlouvy nelze dovozovat toliko z neplatnosti rozhodčí doložky samotné. Dále krajský soud uvedl, že v době zahájení exekučního řízení a nařízení exekuce dne 17. 5. 2007 oprávněná disponovala pravomocným a vykonatelným exekučním titulem a nemohla předvídat pozdější vývoj judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu kladoucí obecným soudům povinnost zabývat se zásadními vadami exekučního titulu a při jejich existenci v rámci exekučního řízení podle §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř.") exekuci zastavit. Rovněž v dané věci je pak nutno podle krajského soudu vycházet ze závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 [rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz] a z navazujícího nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 1274/16 [(N 114/85 SbNU 861); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz], v souladu s nimiž je akceptováno, že rozhodným okamžikem pro dovození sjednoceného přístupu rozhodovací praxe k neplatnosti rozhodčích doložek je skutečně okamžik vydání usnesení ve věci sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11. 5. 2011. V rámci stěžovatelova případu, jenž vyústil ve vydání usnesení krajského soudu č. j. 40 Co 162/2022-58, však došlo k nařízení exekuce k návrhu oprávněné již dne 17. 5. 2007. Stěžovatelovu věc tak vzdor jeho odkazu nelze srovnávat se skutkovými okolnostmi a právními závěry uvedenými v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2728/17 ze dne 12. 11. 2018 (N 184/91 SbNU 279), neboť v tehdy Ústavním soudem posuzované věci oprávněná zahájila exekuční řízení až v červenci roku 2011, tedy po rozhodném dni 11. května 2011, takže důsledků v podobě neplatnosti exekučního titulu pro exekuční řízení si - na rozdíl od oprávněné ve věci stěžovatele - musela být vědoma. Na případ stěžovatele dále podle krajského soudu zcela nedopadá ani jím odkazovaný nález sp. zn. I. ÚS 1707/17 ze dne 20. 12. 2017 (N 237/87 SbNU 841), navazující na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 21 Cdo 402/2014, kdy Ústavní soud tehdy rozhodujícímu soudu vytkl, že náležitě nevysvětlil, proč (mimo jiné) i usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 402/2014 při svém rozhodnutí nezohlednil. Při hodnocení stěžovatelovy věci - právě v návaznosti na naposledy citované rozhodnutí Nejvyššího soudu - pak krajský soud výslovně odkázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 4031/18 ze dne 14. 6. 2019 a usnesení sp. zn. IV. ÚS 2677/18 ze dne 23. 2. 2021, v nichž Ústavní soud zohlednil, že tehdejší povinní byli v rámci snahy plnit své závazky pasivní, proti nárokům vznášeným tehdejšími oprávněnými se nebránili a nepřispěli tak k vývoji judikatury, která je představována právě usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, což byly pro Ústavní soud do té míry rozhodující okolnosti, pro které sám svůj nález sp. zn. I. ÚS 1707/17 v uvedených usneseních neaplikoval. V návaznosti na tyto závěry Ústavního soudu krajský soud výslovně uvedl, že stěžovatel jako povinný byl rovněž ve své věci pasivní a nechal danou věc dospět až do stadia nařízení exekuce; návrh na zastavení exekuce pak podal dokonce až v lednu roku 2022.
7. Výše uvedenou změnu rozhodnutí soudního exekutora pak krajský soud - zjednodušeně řečeno - odůvodnil tezí opírající se o judikaturu Ústavního soudu, podle níž neměl-li žádný z účastníků řízení (tzn. v poměrech posuzované věci stěžovatel ani oprávněná) rozhodující podíl na důvodech pro zastavení exekuce, pak nutno dojít k závěru, že žádný z účastníků z procesního hlediska zastavení exekuce nezavinil a nemůže tedy ani nést nároky vyplývající z nákladů, které soudnímu exekutorovi s vedením exekuce vyvstaly; uvedené řešení pak rovněž podle Ústavního soudu není nespravedlivé, neboť je přiměřené, aby soudní exekutor nesl riziko, že při svém postavení garantovaném mu zákonem nebude v některých případech za provedení exekuce odměněn.
8. Z ústavní stížnosti původně evidované pod sp. zn. II. ÚS 2335/22 (a z jejích příloh) se dále podává, že soudní exekutor JUDr. Lukáš Jícha, Exekutorský úřad Přerov, usnesením ze dne 18. 2. 2022 č. j. 203 Ex 19482/14-78 k návrhu stěžovatele zcela zastavil nařízenou exekuci (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Dále rozhodl, že oprávněné se povinnost k náhradě nákladů exekuce neukládá (výrok III) a rozhodl, že jemu jako soudnímu exekutorovi se přiznává vůči stěžovateli jako povinnému právo ponechat si z vymoženého plnění náklady exekuce v celkové výši 17 085 Kč (výrok IV). K odvolání stěžovatele jako druhého povinného (když v této věci byla exekuce nařízena i proti majetku Karin Cardové) rozhodl krajský soud usnesením ze dne 30. 5. 2022 č. j. 40 Co 160/2022-90 takto:
"I. Usnesení soudního exekutora se v napadené části, tj. ve výroku II. o nákladech řízení mezi účastníky, potvrzuje. [...] II. V další napadené části, tj. ve výroku III., jímž bylo rozhodnuto, že oprávněné se povinnost k náhradě nákladů exekuce neukládá, a ve výroku IV., jímž bylo rozhodnuto, že soudnímu exekutorovi JUDr. Lukáši Jíchovi se přiznává vůči povinnému právo ponechat z vymoženého plnění náklady exekuce v celkové výši 17.085 Kč, se usnesení soudního exekutora mění takto:
[...] ?Soudní exekutor JUDr. Lukáš Jícha, Exekutorský úřad Přerov, nemá právo na náhradu nákladů exekuce.? [...] III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení."
9. V odůvodnění tohoto druhého usnesení krajský soud uvedl, že exekuční řízení bylo zahájeno dne 27. 9. 2007 k návrhu oprávněné usnesením Okresního soudu v Šumperku ze dne 3. 10. 2007 č. j. 6 Nc 2093/2007-6, a to k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 16 610 Kč s příslušenstvím, včetně dalších nákladů. Exekuční řízení soud nařídil na základě rozhodčího nálezu ve spojení se smlouvou o úvěru uzavřenou s povinnými v roce 2006. Dne 4. 1. 2022 pak podle krajského soudu stěžovatel jako druhý povinný navrhl zastavení exekuce a podal návrh na odklad provedení exekuce s tím, že i tato úvěrová smlouva je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy, tedy pro neúměrnost plnění, které oběma povinným ze smlouvy vyplývalo (srov. k tomu též rekapitulaci shora - pozn. Ústavní soud) a též pro neplatnost rozhodčí doložky, která byla zahrnuta toliko v obchodních podmínkách k dané spotřebitelské smlouvě. Rozhodčí nález tak nemohl být vydán, protože zvolený rozhodce neměl k jeho vydání pravomoc. S ohledem na uvedené okolnosti krajský soud rovněž zdůraznil, že exekuční řízení oprávněná v dané věci zahájila již v září roku 2007, tedy před rozhodným datem 11. 5. 2011, když disponovala pravomocným a vykonatelným exekučním titulem a se změnou jeho právního hodnocení, k němuž došlo na základě vývoje judikatury později, nemohla počítat. Proto je nepřípadný stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2728/17, neboť v tehdy Ústavním soudem posuzovaném případě oprávněná zahájila exekuční řízení až dne 17. 7. 2011. Pro důvody uvedené shora ani v této věci nebyl podle krajského soudu přiléhavý stěžovatelův odkaz na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 402/2014 ve spojení s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1707/17. Závěr odůvodňující zavinění účastníků řízení na zastavení exekuce a s tím spojené povinnosti nést náklady řízení přitom nemůže být podle krajského soudu závislý jen na otázce, který z účastníků navrhl zastavení exekučního řízení dříve (v této souvislosti krajský soud opět odkázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 4031/18 a sp. zn. IV. ÚS 2677/18). Pro změnu rozhodnutí soudního exekutora krajský soud i v tomto případě odkázal na okolnost, že zde neexistuje jednoznačné zavinění účastníků řízení - tedy stěžovatele nebo oprávněné - na zastavení exekuce s tím, že exekutor musí nést riziko, že v některých případech za svoji činnost nebude odměněn.
10. Ke stěžovatelově stížnostní argumentaci je v návaznosti na shora uvedené nutno zdůraznit, že stěžovatelovo stížnostní žádání se upíná k tomu, že mu jako povinnému v rámci řízení o zastavení exekuce krajský soud ani soudní exekutor nepřiznal náhradu nákladů řízení ve výši 13 897 Kč (respektive ve výši 8 954 Kč), když uvedená plnění, byť jde z pohledu judikatury Ústavního soudu o náklady řízení, nadto v bagatelní výši, představuje pro stěžovatele jako osobu dlouhodobě zatíženou exekučními řízeními významnou částku.
11. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
12. Ústavní soud předně uvádí, že jsou-li ústavní stížností napadány i výrokové části rozhodnutí soudního exekutora, které již změnil krajský soud, pak k rozhodování o ústavnosti takových již změněných výroků není Ústavní soud příslušný (tzn. nemůže rušit to, co již bylo změněno). Proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v této části podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu pro nepříslušnost.
13. Ve zbývajícím rozsahu Ústavní soud posoudil obsah ústavních stížností a dospěl k závěru, že představují zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnosti proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
14. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
15. Ústavní soud dospěl k tomuto závěru i proto, jelikož nezbytným předpokladem meritorního zkoumání předmětné věci je vyloučení tzv. bagatelnosti. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil. Brání-li totiž občanský soudní řád podání odvolání u sporů o částku nepřevyšující 10.000 Kč a podání dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50.000 Kč (když zákon stanoví zároveň dokonce výluku z přípustnosti dovolání pro rozhodování o náhradě nákladu řízení), zjevně nebylo záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Na druhou stranu nicméně Ústavní soud vzhledem ke zmíněné možnosti uvážení dovodil, že při splnění určitých zvláštních podmínek je oprávněn meritorně přezkoumat též věci bagatelního rázu. Stěžovatel však podle přesvědčení Ústavního soudu dostatečně žádné takové zvláštní okolnosti, které by teprve byly způsobilé ústavněprávně povýšit relevanci daného případu, vzdor svému zjevnému subjektivnímu přesvědčení v ústavní stížnosti neuvádí.
16. Ústavní soud se nadto ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval i rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a opakovaně konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor tohoto druhu obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Tak je tomu i v daném případě.
17. Ke stěžovatelově konkrétní argumentaci pak Ústavní soud uvádí následující.
18. Stěžovatel v úvodu ústavních stížností zpochybňuje úvahy krajského soudu, neboť z nich údajně zřetelně nevyplývá, jakým způsobem by stěžovatel zabránil vzniku nákladů řízení, podal-li by návrh na zastavení exekuce dříve. Již na tomto místě však musí Ústavní soud poznamenat, že stěžovatel východiska krajského soudu poněkud dezinterpretuje, neboť uvádí-li krajský soud v rámci své argumentace, že stěžovatel byl pasivní, pak tím v návaznosti na odůvodnění rozhodnutí soudního exekutora má na mysli mimo jiné skutečnost, že stěžovatel se dostatečně aktivně neúčastnil ani rozhodčího řízení a naopak nechal celou věc dospět až do stadia nařízení exekuce. Tuto pasivitu pak krajský soud srovnává s pasivitou oprávněné, která v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 402/2014, ve spojení s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1707/17, sama nenavrhla zastavení exekučního řízení. Krajským soudem provedené srovnání přitom výslovně vychází z jím citované judikatury Ústavního soudu, která na posledně citovaný nález přímo reaguje s tím, že podle Ústavního soudu nelze zcela přehlížet, že povinní si i při zohlednění absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy a v ní obsažené rozhodčí doložky finanční prostředky od subjektů později v postavení oprávněných skutečně půjčili, ovšem tyto nespláceli a rovněž proti důvodům, v nichž spočívá neplatnost uzavřených smluv, na rozdíl od jiných dlužníků nebrojili, čímž nepřispěli k vývoji příslušné judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, jíž se posléze - často se značným časovým odstupem - dovolávají.
19. Z uvedených důvodů ani z obecného hlediska nazíráno proto nemůže být podstatné, uvádí-li nyní právní zástupce stěžovatele v rámci stížnostní argumentace, že v rámci svého zaměření advokátní praxe obecnou výzvou vyzýval mimo jiné i věřitelku stěžovatele (oprávněnou), aby sama navrhla zastavení nařízené exekuce. Z právě uvedeného nutno též podle Ústavního soudu dovodit, že v nyní posuzovaném případě se krajský soud zjevně svou úvahu o pasivitě stěžovatele, jakož i o pasivitě oprávněné, pokusil vysvětlit, a proto není přiléhavý ani stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 308/21 ze dne 27. 7. 2021.
20. Krajský soud se pak ve svých úvahách podle Ústavního soudu nedostává do rozporu ani s nálezem sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne 26. 1. 2012 (N 21/64 SbNU 205) nebo nálezem sp. zn. III. ÚS 4084/12 ze dne 11. 12. 2014 (N 226/75 SbNU 527), neboť nijak nezpochybnil východisko, že nárokům subjektů, které spotřebitelům poskytují úvěry za nepřiměřených a pro spotřebitele nevýhodných podmínek, není možno poskytovat právní ochranu; již jen z rekapitulace uvedené shora je totiž zjevné, že řízení, v němž bylo vymáháno plnění ve prospěch oprávněné, bylo zastaveno a skutečnost, že stěžovateli nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, přímo nesouvisí se závěrem Ústavního soudu, že některým nárokům úvěrujících subjektů - jak právě uvedeno - nemá být soudem poskytnuta ochrana. Uvedený závěr se podle Ústavního soudu rovněž uplatní ke stěžovatelovu odkazu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, neboť krajský soud nijak nezpochybnil, že smluvní ujednání uzavřená mezi oprávněnou a stěžovatelem byla vůči stěžovateli nepřiměřená, ovšem vysvětlil, že na druhou stranu z jeho pohledu zde existují i jiné okolnosti, pro které je spravedlivé, aby ani stěžovateli náhrada nákladů řízení nebyla přiznána.
21. Podle Ústavního soudu lze tedy uzavřít, že krajský soud neporušil princip předvídatelnosti soudního rozhodování, jakožto součásti práva na soudní ochranu a spravedlivého procesu, neboť důsledně odlišil jeho případ od stěžovatelem bohatě odkazované judikatury a Ústavní soud se s odlišnostmi, jak je krajský soud v jím koncipovaném odůvodnění vyzdvihl, ztotožňuje.
22. Ústavní soud proto konstatuje, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena tvrzená základní práva stěžovatele a proto byly ústavní stížnosti odmítnuty zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu