ECLI:CZ:US:2021:4.US.2677.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2677/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Rady, zastoupeného Mgr. Petrem Němcem, advokátem, sídlem Mendíků 1396/9, Praha 4 - Michle, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. dubna 2018 č. j. 40 Co 157/2018-134, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s., sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Kateřinou Perthenovou, advokátkou, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Vedlejší účastnice řízení (žalobkyně) se domáhala po stěžovateli (žalovaném; posléze v exekučním řízení povinném) zaplacení částky ve výši 142 949 Kč s příslušenstvím z důvodu uplatněné směnečné pohledávky. Rozhodčím nálezem rozhodce JUDr. Jiřího Kolaříka ze dne 25. 6. 2010 č. j. 102 Rozh 1912/2010-11 bylo žalobě vyhověno a stěžovateli bylo uloženo zaplatit vedlejší účastnici částku výše uvedenou částku s 6 % úrokem z prodlení a náklady rozhodčího řízení ve výši 1 100 Kč.
3. Na podkladě uvedeného rozhodčího nálezu byla usnesením Okresního soudu v Přerově (dále jen "okresní soud") ze dne 25. 1. 2011 č. j. 32 EXE 65/2011-16 nařízena exekuce na majetek stěžovatele. Stěžovatel navrhl dne 15. 2. 2018 zastavení exekuce z důvodu nezpůsobilého exekučního titulu pro neplatně sjednanou rozhodčí doložku.
4. Usnesením soudního exekutora JUDr. Dalimila Miky, LL. M., Exekutorský úřad Klatovy (dále jen "soudní exekutor"), ze dne 28. 2. 2018 č. j. 120 EX 51898/10-114 byla podle §55 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, exekuce zastavena (výrok I) a bylo rozhodnuto, že vedlejší účastnice řízení je povinna zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení o zastavení exekuce částku 4 489,10 Kč (výrok II), a že vedlejší účastnice řízení je dále povinna zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 605 Kč (výrok III).
5. Vedlejší účastnice řízení podala proti usnesení soudního exekutora, konkrétně do výroku II o nákladech řízení mezi účastníky a do výroku III o nákladech soudního exekutora odvolání. Odvolání podal též stěžovatel, neboť měl za to, že soudní exekutor nesprávně určil počet úkonů, které jeho zástupce učinil. Požadoval náhradu za dva úkony právní služby včetně režijních paušálů v částce 8 978,20 Kč.
6. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 27. 4. 2018 č. j. 40 Co 157/2018-134 rozhodnutí soudního exekutora ve výroku II o nákladech řízení mezi účastníky změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a ve výroku III o nákladech soudního exekutora jej změnil tak, že soudnímu exekutorovi nebylo právo na náhradu nákladů exekuce přiznáno. Současně stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici řízení na nákladech odvolacího řízení částku 1 936 Kč. Krajský soud své rozhodnutí odůvodnil konstatováním, že skutečnosti rozhodné pro zastavení exekuce byly známy oběma účastníkům stejně; závěr o zavinění podle §89 věty první exekučního řádu přitom nemůže být závislý pouze na tom, který z účastníků navrhl zastavení exekuce dříve. Zastavení exekuce nezavinila ani vedlejší účastnice řízení ani stěžovatel, neboť jeho důvodem byla okolnost, že podkladový rozhodčí nález byl vydán orgánem, který k jeho vydání neměl pravomoc; tomu pak koresponduje závěr, že žádný z účastníků z procesního hlediska nezavinil zastavení exekuce, proto vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů exekučního řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel uvádí, že si je vědom toho, že jde v podstatě o bagatelní částku, její nepřiznání je však i přesto citelným zásahem do stěžovatelových ústavních práv. Odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2018 sp. zn. II. ÚS 502/17 (4/88 SbNU 69; dostupný jako další rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz) a na své finanční potíže, pro něž nemohl sjednaný úvěr řádně splácet. Pro stěžovatele nejde o zanedbatelnou částku. Zastavení exekuce navrhl z důvodu nezpůsobilého exekučního titulu - rozhodčího nálezu, neboť rozhodce neměl dostatek pravomoci spor rozhodovat pro neplatně sjednanou rozhodčí doložku (k tomu viz usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 a ze dne 10. 7. 2013 sp. zn. 31 Cdo 958/2012). Podle nálezu ze dne 27. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 1274/2016 (N 114/85 SbNU 861) je rozhodným okamžikem pro dovození sjednoceného přístupu rozhodovací praxe k neplatnosti rozhodčí doložky okamžik vydání usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, tedy od tohoto data je judikatura sjednocena a od této doby si museli být věřitelé i soudy vědomi, že rozhodčí doložky jsou neplatné, a proto nikdy nemohou založit pravomoc rozhodce k vydání exekučního titulu. Odkazy krajského soudu na usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1885/15 a ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 82/16 stěžovatel zásadně odmítá, neboť jsou v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu i soudu Ústavního [viz nález ze dne 20. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 1707/17 (N 237/87 SbNU 841)].
8. Stěžovatel rovněž odkazuje na závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2448/14, v němž je poznamenáno, že určité náznaky, že může dojít ke změně judikatury, se objevily již v rozhodovací praxi Vrchního soudu v Praze v roce 2009. Důvěra vedlejší účastnice řízení v "ustálenost judikatury" tedy nemohla být absolutní. Krajský soud pak nijak nezohlednil skutečnost, že exekuce je proces běžící a vedlejší účastnice řízení dlouhodobě zachovávala protiprávní stav, i když exekuci mohla kdykoliv po změně judikatury sama zastavit. Stěžovatel připomíná, že vůči vedlejší účastnici řízení je spotřebitelem, který nemá potřebné právnické vzdělání a nelze od něj očekávat znalost přehledu vývoje judikatury. Naproti tomu vedlejší účastnice řízení je profesionálem v oblasti poskytování úvěrů a vymáhání pohledávek a lze od ní znalost judikatury očekávat, neboť disponuje vlastním právním oddělením. Podle jeho názoru proto není pochyb o tom, že při zastavení exekuce z důvodu neplatné rozhodčí doložky leží zavinění na vedlejší účastnici řízení.
9. Stěžovatel pak především zdůrazňuje závěry výše zmiňovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 1707/17, vydaného v obdobné věci, s nímž se krajský soud vůbec nevypořádal, když odkázal na starší usnesení Ústavního soudu. Nezohlednil ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2014 sp. zn. 21 Cdo 402/2014, od něhož se odchýlil s tvrzením, že v době podání návrhu na nařízení exekuce nemohla vedlejší účastnice řízení očekávat změnu judikatury o platnosti rozhodčích doložek. Zasáhl tím do právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany v oprávněnou důvěru v právo a principu formální spravedlnosti (rovnosti). Odkazuje na jiná usnesení krajského soudu o náhradě nákladů řízení při zastavení exekuce z důvodu neplatné rozhodčí doložky, kde byla povinnému náhrada nákladů řízení přiznána.
10. Stěžovatel chápe, že vývoj judikatury mohl být pro některé překvapivý a mohl vyvolat problémy, nicméně meritum otázky zavinění leží v tom, že vedlejší účastnice řízení měla po změně judikatury několik let na to, aby exekuci sama zastavila a předešla tak vzniku nákladů na straně stěžovatele, ale především již před podáním návrhu na nařízení exekuce mohla vědět, že rozhodčí doložka, podle níž byl vybrán rozhodce, byla sjednána neplatně (viz nález I. ÚS 1274/2016). Jde tedy zcela zjevně o zásah do vymezených ústavních práv stěžovatele.
III.
Vyjádření účastníka řízení a vedlejší účastnice řízení a replika stěžovatele
11. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníku řízení a vedlejší účastnici řízení. Od soudního exekutora i okresního soudu si rovněž vyžádal příslušné spisy (sp. zn. 120 EX 51898/10 a sp. zn. 32 EXE 65/2011).
12. Krajský soud setrval na právním názoru, že byla-li exekuce v dané věci zahájena dne 7. 12. 2010, tj. před rozhodným okamžikem pro dovození sjednoceného přístupu rozhodovací praxe k neplatnosti rozhodčích doložek, pak závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1274/16 na posuzovanou věc nedopadají a žádnému z účastníků nelze přiznat právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud neshledal procesní zavinění na straně vedlejší účastnice řízení, neboť ta vycházela z existence vykonatelného exekučního titulu. Lze sice obecně připustit, že je v dispozici oprávněné, aby v přiměřené lhůtě reagovala na změnu judikatury a navrhla zastavení exekuce, učinil-li však stěžovatel takový návrh dříve a vedlejší účastnice řízení s ním souhlasila, nelze dospět k závěru, že by v exekuci bezdůvodně pokračovala. Zastavení exekuce nezavinila ani vedlejší účastnice řízení, ani stěžovatel, neboť jeho důvodem byla okolnost, že podkladový rozhodčí nález byl vydán orgánem, který k tomu neměl pravomoc. Se stěžovatelem lze podle krajského soudu souhlasit ohledně exekučních řízení zahájených po datu 11. 5. 2011.
13. Vedlejší účastnice řízení upozorňuje především na to, že s návrhem stěžovatele na zastavení exekuce souhlasila, proto bylo exekuční řízení zastaveno. S argumentací, že stěžovateli měla být přiznána náhrada nákladů řízení, se však neztotožňuje. Došlo-li v průběhu času ke změně názoru na vykonatelnost exekučního titulu, odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 82/16 a poukazuje i na vývoj soudní praxe na (ne)platnost rozhodčí doložky neobsahující přímé určení rozhodce, ale odkazující na rozhodčí řád právnické osoby, která není stálým rozhodčím soudem. V daném případě však bylo exekuční řízení nařízeno v roce 2011, kdy teprve docházelo k utváření názoru na posuzování rozhodčí doložky.
14. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníka řízení a vedlejší účastnice řízení stěžovateli k replice. K vyjádření krajského soudu o tom, že ke sjednocení judikatury k neplatným rozhodčím doložkám došlo k datu 11. 5. 2011, stěžovatel uvádí, že je tím zcela pominuta skutečnost, že exekuce je stav běžící a je zde nerovnost mezi účastníky, když na jedné straně stojí úvěrová společnost s miliardovými obraty a mnoha právníky a advokáty a na straně druhé stojí spotřebitel v dluhové pasti bez právního vzdělání. Jestliže vedlejší účastnice řízení nezastavila ani po 11. 5. 2011 exekuci sama, byla plně srozuměna s tím, že budou vznikat další náklady. Lze jen těžko akceptovat úvahu krajského soudu, že o možnosti zastavení exekuce věděly obě strany stejně. Znovu plně odkazuje na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1707/17 a dále poukazuje na nález ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. II. ÚS 996/18.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
17. Těžiště předmětné ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatele s napadeným nákladovým výrokem krajského soudu, podle něhož žádný z účastníků řízení o zastavení exekuce nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Ústavní soud v této souvislosti opakovaně a konstantně uvádí, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), usnesení ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 nebo usnesení ze dne 6. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 255/05]. Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. O takový případ, který by vyžadoval zásah Ústavního soudu, však v nyní posuzované věci nejde. Odůvodnění rozhodnutí krajského soudu o náhradě nákladů řízení a jeho interpretace podústavního práva není svévolná či neodůvodněná; stejně tak z usnesení nevyplývá, že se příčí pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jinak vybočuje z obecných principů spravedlnosti (srov. např. usnesení ze dne 4. 9. 2018 sp. zn. II. ÚS 2789/18).
18. Nadto nelze přehlédnout, že náklady exekučního řízení, o něž jde stěžovateli, představují svou výši bagatelní částku (stěžovatel požadoval náhradu nákladů exekučního řízení ve výši 8 978,20 Kč), která zpravidla pro svůj význam není schopna dosáhnout úrovně porušení základních práv a svobod. K přezkumu z ústavněprávního hlediska lze totiž v případě tzv. bagatelních sporů přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci, případně, jde-li o otázky zcela principiálního významu [např. usnesení ze dne 9. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 1584/17; usnesení ze dne 18. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 602/05; usnesení ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421); usnesení ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01]. Současně lze připomenout, že po novele občanského soudního řádu zákonem č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, došlo k výluce, přičemž výrok o nákladech řízení nemůže být samostatným předmětem ani dovolání.
19. Jistou relevanci by bylo možné přiznat poukazu stěžovatele na nález sp. zn. I. ÚS 1707/17, z něhož se podává mj. závěr o procesním zavinění oprávněného za zastavení exekuce a z něho vyplývající povinnost hradit náhradu nákladů exekučních řízení, a to i u exekucí zahájených před rozhodným datem. I kdyby však krajský soud v tomto ohledu pochybil, Ústavní soud nemohl přehlédnout, že stěžovatel se domáhá náhrady nákladů řízení v bagatelní výši. Kromě této skutečnosti (jde o náhradu nákladů řízení v bagatelní výši), je třeba vzít v úvahu i časové souvislosti, neboť exekuce byla zahájena značnou dobu předtím, než velký senát Nejvyššího soudu vydal výše citovaná rozhodnutí, jimiž řešil problematiku rozhodčích doložek. Je třeba zdůraznit i to, že stěžovatel se ocitl v exekuci, neboť neplnil své povinnosti a nikterak nepřispěl k tomu, že se judikatura vyvíjela výše uvedeným směrem. Nelze tedy dospět k závěru, že by stěžovateli v duchu zásady procesního zavinění na zastavení řízení měly být hrazeny nějaké náklady. Nebýt jeho nezodpovědného chování, nebylo by ani exekuce, a nemusely by vzniknout její náklady (srov. usnesení ze dne 14. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4031/18). Stěžovatel navíc nijak nevysvětluje, proč navrhl zastavení exekuce až dne 15. 2. 2018, tedy téměř sedm let po vydání uvedeného stanoviska Nejvyššího soudu.
20. Ústavní soud uzavírá, že jeho úkolem je posuzovat, zda dané řízení bylo jako celek vedeno v souladu s ústavními kautelami řádného soudního řízení podle Hlavy V. Listiny. Exekuce byla prvotně vyvolána z důvodu neplacení dluhu. S ohledem na změnu judikatury muselo v každém případě dojít k jejímu zastavení a vzniku nákladů řízení na obou stranách sporu. Ústavní soud ve svých rozhodnutích také uplatňuje zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náleží práva). Není dán důvod, aby uvedená zásada byla automaticky přehlížena v případě některých druhů řízení a jejich účastníků. Stejně tak ani skutečnost, že účastník řízení nemá právnické vzdělání, nemůže být automaticky brána jako "určitá výhoda". Možnosti dané právním řádem k ochraně účastníků řízení musí platit pro všechny stejně a ve všech druzích řízení (srov. usnesení ze dne 26. 6. 2019 sp. zn. I. ÚS 1542/19).
21. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2021
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu