ECLI:CZ:US:2022:3.US.2349.22.1
sp. zn. III. ÚS 2349/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti JUDr. Milana Poříze, zastoupeného Mgr. Ivetou Čaňkovou, advokátkou, sídlem Dolní náměstí 679/5, Jablonec nad Nisou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2022 č. j. 23 Cdo 95/2022-340, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 29. dubna 2021 č. j. 83 Co 45/2020-247 a rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 30. ledna 2020 č. j. 12 C 170/2016-188, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, jako účastníků řízení, a Ing. Ljuby Pořízové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Vedlejší účastnice řízení (žalobkyně) se jako věřitelka odpůrčí žalobou domáhala proti stěžovateli (žalovanému) určení, že dědická dohoda uzavřená mezi stěžovatelem a Ing. Jaroslavem Pořízem (bratrem stěžovatele a bývalým manželem vedlejší účastnice řízení) schválená usnesením Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (dále jen "okresní soud") ze dne 15. 9. 2015 č. j. 35 D 939/2014-59 (dále jen "dědická dohoda"), kterou se Ing. Jaroslav Poříz vzdal všech aktiv dědictví po zůstavitelce Štěpánce Pořízové (matce stěžovatele a Ing. Jaroslava Poříze), je ve vztahu k vedlejší účastnici řízení neúčinná.
3. Okresní soud rozsudkem ze dne 30. 1. 2020 č. j. 12 C 170/2016-188 žalobě vyhověl a určil, že dědická dohoda je ve vztahu k vedlejší účastnici řízení neúčinná (výrok I.); dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a o povinnosti stěžovatele zaplatit soudní poplatek (výrok III.). Okresní soud aplikoval na danou věc §589 až §599 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), týkající se relativní neúčinnosti právního jednání. Vyšel ze zjištění, že vedlejší účastnice řízení měla pohledávku za Ing. Jaroslavem Pořízem z titulu vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů zaniklého dne 28. 9. 1993 a ten zkrátil její uspokojení tím, že se v rámci dědického řízení po zůstavitelce Štěpánce Pořízové dědickou dohodou uzavřenou se stěžovatelem vzdal veškerých aktiv dědictví. V řízení nebylo prokázáno, že by stěžovatel v souvislosti se sjednáním dědické dohody vyvinul náležitou pečlivost k tomu, aby zjistil, zda uzavření dědické dohody nepředstavuje jednání zkracující případné věřitele Ing. Jaroslava Poříze. K argumentaci stěžovatele, že žaloba měla být zamítnuta pro porušení zásady koncentrace řízení, okresní soud uvedl, že vedlejší účastnice řízení, která se neúčastnila prvního jednání (nařízeného na 4. 10. 2017), byla fakticky poučena při dalším jednání konaném dne 22. 11. 2017, kdy byla vyzvána podle §118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), k označení důkazu prokazujícího tvrzenou vykonatelnost pohledávky. Za takový důkaz totiž okresní soud nepovažoval rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. 9. 2012 č. j. 25 C 29/2011-70 vydaný ve věci vedené mezi vedlejší účastnicí řízení a Ing. Jaroslavem Pořízem o určení doby plnění soudem a provedený jako důkaz při jednání okresního soudu dne 4. 10. 2017. Tímto rozsudkem byla určena pouze splatnost pohledávky vedlejší účastnice řízení za Ing. Jaroslavem Pořízem, nikoliv však její vykonatelnost. Na toto poučení vedlejší účastnice řízení bezodkladně reagovala tvrzením, že o tomto nároku probíhá řízení u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 426/2015. Na základě tohoto tvrzení pak bylo řízení u okresního soudu přerušeno do doby, než bude o vykonatelnosti pohledávky pravomocně rozhodnuto.
4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 29. 4. 2021 č. j. 83 Co 45/2020-247 rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud se zabýval zejména námitkami stěžovatele ohledně porušení zásady koncentrace řízení okresním soudem, nevykonatelnosti pohledávky vedlejší účastnice řízení a neurčitosti žalobního petitu, přičemž je i s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu shledal nedůvodnými. K námitce porušení zásady koncentrace řízení podotkl, že vedlejší účastnice řízení tvrzení o vykonatelnosti pohledávky při prvním jednání okresního soudu (4. 10. 2017), jehož se nezúčastnila, objektivně ani prokázat nemohla, neboť řízení o její žalobě na plnění vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 426/2015, z něhož později vzešla vykonatelná pohledávka, nebylo v době jednání nařízeného okresním soudem ještě skončeno. Podle judikatury (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2017 sp. zn. 21 Cdo 3914/2016) je však možno odpůrčí žalobě vyhovět tehdy, jestliže pohledávka byla vykonatelnou v době rozhodování soudu, což nastalo, neboť pohledávka vedlejší účastnice řízení vůči Ing. Jaroslavu Pořízovi se stala vykonatelnou ke dni 2. 8. 2019. Co se týče námitky neurčitosti žaloby, poukázal krajský soud na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2012 sp. zn. 21 Cdo 4369/2010, z něhož pro nyní řešenou věc vyplývá, že vedlejší účastnice řízení bude moci na základě vyhovujícího rozsudku o odpůrčí žalobě postihnout aktiva dědictví v rozsahu odpovídajícím zákonnému dědickému podílu Ing. Jaroslava Poříze. Okresnímu soudu vytkl toliko, že na danou věc aplikoval §590 odst. 1 písm. c) obč. zák., když správně mělo být právní jednání považováno za bezúplatné ve smyslu §591 obč. zák. se zohledněním výjimek v tomto ustanovení stanovených. Platí přitom, že zkracující úmysl dlužníka a povědomí stěžovatele o tomto úmyslu je presumováno.
5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 5. 2022 č. j. 23 Cdo 95/2022-340 odmítl, jelikož nebylo přípustné. U námitky, že stěžovateli nebyl a ani nemusel být znám úmysl dlužníka zkrátit věřitele, stěžovatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Další námitky [že podané žalobě nemělo být vyhověno, jelikož k okamžiku zahájení řízení neměla vedlejší účastnice řízení za dlužníkem Ing. Jaroslavem Pořízem vykonatelnou pohledávku, jakož i otázka neurčitosti žalobního petitu a (materiální) nevykonatelnosti výroku napadeného rozsudku] pak krajský soud posoudil v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Podle konstantní judikatury lze totiž odpůrčí žalobě vyhovět tehdy, jestliže pohledávka věřitele byla vykonatelnou v době rozhodování soudu (srov. výše uvedené usnesení sp. zn. 21 Cdo 3914/2016 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 1999 sp. zn. 31 Cdo 1704/98). Na uvedeném závěru nic nezměnila ani úprava oprávnění věřitele učinit výhradu podle §593 obč. zák. Námitkou porušení koncentrace řízení pak stěžovatel namítal vadu řízení, která však nemohla založit přípustnost dovolání.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Okresnímu soudu v prvé řadě vytýká, že porušil zásadu koncentrace řízení. V této souvislosti popisuje průběh jednání před okresním soudem. Zdůrazňuje, že vedlejší účastnice řízení netvrdila a ani neprokázala, že má vykonatelnou pohledávku za Ing. Jaroslavem Pořízem, a proto měl okresní soud žalobu při jednání, které se konalo dne 4. 10. 2017 a jehož se stěžovatelka ani její právní zástupkyně nezúčastnily, zamítnout a nepřihlížet k jejím pozdějším tvrzením (při jednání konaném dne 22. 11. 2017). Svojí neomluvenou neúčastí na jednání dne 4. 10. 2017 před okresním soudem se vedlejší účastnice řízení vzdala dobrodiní poučení ve smyslu §118a odst. 1 a 2 o. s. ř. Stěžovatel také namítá nedostatek aktivní legitimace vedlejší účastnice řízení k podání odpůrčí žaloby právě z důvodu nedoložení existence vykonatelné pohledávky, což souvisí s předchozí námitkou porušení koncentrace řízení. Opakovaně uvádí, že vedlejší účastnice řízení v době do koncentrace řízení pouze tvrdila, že má rozhodnutí, které určuje splatnost pohledávky, avšak nikoliv její vykonatelnost. Ta nastala až v souvislosti s rozhodnutím ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 426/2015. Obecné soudy se sice zabývaly relativní neúčinností právního jednání podle §589 až §591 obč. zák., avšak zcela pominuly §593 obč. zák. (právo věřitele učinit výhradu odporovatelnosti). Odkaz krajského soudu, resp. vysvětlení Nejvyššího soudu týkající se výše zmiňovaných rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 3914/2016 či sp. zn. 31 Cdo 1704/98 nepovažuje stěžovatel za přiléhavé, když citovaná rozhodnutí podle jeho názoru uvádí pravý opak, resp. rozsudek vychází z jiné právní úpravy, takže není použitelný. Stěžovatel konečně namítal neurčitost (a tedy i nevykonatelnost) žalobního petitu, přičemž i zde postupovaly obecné soudy podle jeho názoru v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je rovněž přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Ústavní soud si pro posouzení věci vyžádal od okresního soudu příslušný spis (sp. zn. 12 C 170/2016).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud nejprve v obecné rovině předesílá, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci příslušného právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě excesů představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují znaky libovůle. Taková pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Stěžovatel totiž v podstatě pouze polemizuje se závěry obecných soudů opírajících se o výklad podústavního práva.
11. Stěžovatel v prvé řadě namítá, že okresní soud porušil zásadu koncentrace řízení a umožnil vedlejší účastnici řízení doplnit svoje tvrzení, kvůli čemuž došlo k projednání žaloby, aniž by vedlejší účastnice řízení byla k jejímu podání aktivně legitimována. Námitkami stěžovatele, které se týkaly překročení poučovací povinnosti podle §118a odst. 1 a 2 o. s. ř. a porušení zásady koncentrace řízení podle §118b o. s. ř., se zabývaly jak okresní soud, tak i krajský soud. V případě dovolacího řízení pak nemohly tyto námitky procesního charakteru, které představovaly vadu řízení, založit přípustnost dovolání, a proto se jim Nejvyšší soud nevěnoval.
12. Ústavní soud k tomu uvádí, že z ústavněprávního hlediska nemá výhrady proti postupu okresního soudu, který stěžovatelce umožnil doplnit svá žalobní a důkazní tvrzení při jednání konaném dne 22. 11. 2017, s tím, že až při tomto jednání byla vedlejší účastnice řízení podle §118a odst. 3 o. s. ř. poučena o nutnosti navržení důkazu k prokázání tvrzené vykonatelnosti pohledávky. Ústavní soud tak nesdílí námitku stěžovatele, že došlo k porušení zásady koncentrace řízení. Ze znění §118b odst. 1 věty třetí o. s. ř. totiž mj. vyplývá, že ke skutečnostem a důkazům uvedeným později (myšleno po koncentraci řízení) smí soud přihlédnout tehdy, pokud byli účastníci řízení vyzváni k doplnění rozhodujících skutečností. Vzhledem k tomu, že okresní soud nepovažoval důkaz rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 stanovující splatnost pohledávky provedený při jednání dne 4. 10. 2017, jehož se vedlejší účastnice řízení neúčastnila, za důkaz prokazující vykonatelnost této pohledávky, upozornil na tuto skutečnost vedlejší účastnici řízení při nejbližším jednání (22. 11. 2017) a vyzval ji k označení důkazu prokazujícího vykonatelnost pohledávky (viz č. l. 93 vyžádaného spisu), na což vedlejší účastnice řízení bezodkladně reagovala tvrzením, že o nároku ohledně vykonatelnosti pohledávky probíhá řízení u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 426/2015. V postupu okresního soudu tak nelze spatřovat porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Kromě toho je zřejmé, že doložit vykonatelnost pohledávky, o níž se dosud vedl spor, nebylo při prvním (a ani následujícím) jednání okresního soudu možné.
13. Obecné soudy rovněž vypořádaly námitku stěžovatele, že odpůrčí žalobě nemohlo být vyhověno, jelikož vedlejší účastnice řízení neměla vykonatelnou pohledávku. Na závěrech uvedených v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3914/2016, o něž obecné soudy opřely svá rozhodnutí a podle něhož se neúčinnosti právního jednání lze za podmínek uvedených zejména v §590 a §591 obč. zák. dovolávat nejen tehdy, jestliže pohledávka věřitele byla vykonatelnou již v době, kdy bylo učiněno napadené právní jednání, ale i v případě, že bylo učiněno dříve, než se pohledávka věřitele za dlužníkem stala vykonatelnou, takže je odpůrčí žalobě možno vyhovět i tehdy, jestliže pohledávka žalujícího věřitele byla vykonatelnou až v době rozhodování soudu, neshledává Ústavní soud nic protiústavního.
14. Protiústavnost Ústavní soud neshledal ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, který odmítl stěžovatelem podané dovolání. Stěžovatel totiž v dovolání buď řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti, resp. neuváděl způsobilý dovolací důvod, anebo bylo rozhodnutí krajského soudu v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu. K tomu je třeba doplnit, že postup Nejvyššího soudu, spočívající v odmítnutí stěžovatelova dovolání, nelze považovat za porušení jeho základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Výlučně Nejvyššímu soudu totiž přísluší posouzení přípustnosti dovolání [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3345/14 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2929/09 nebo ze dne 9. 2. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3416/14), což v dané věci nezjistil. Nejvyšší soud srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže považovat dovolání stěžovatele za přípustné. V postupu a závěru Nejvyššího soudu v nyní posuzované věci proto Ústavní soud nespatřuje žádná pochybení, která by mohla dosahovat protiústavní intenzity.
15. Nejvyšší soud se vyjádřil i k argumentaci stěžovatele, že se soudy nižších stupňů měly v řízení zabývat úpravou vycházející z §593 obč. zák., tedy že se měly věnovat oprávnění věřitele učinit výhradu. Toto ustanovení podle Nejvyššího soudu totiž nemění nic na závěru, že odpůrčí žalobě lze vyhovět, jestliže pohledávka věřitele byla vykonatelnou v době rozhodování soudu. Ani toto "opomenutí" by tak pro stěžovatele neznamenalo příznivější výsledek, pročež je nelze považovat za pochybení, které by mohlo odůvodnit kasační rozhodnutí Ústavního soudu.
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu