ECLI:CZ:US:2022:3.US.2360.21.1
sp. zn. III. ÚS 2360/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Jiřího Zemánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Červinky, insolvenčního správce dlužnice Heleny Fialové, zastoupeného JUDr. Martinem Pavlišem, advokátem, sídlem kanceláře Wilsonova 368, Hlinsko, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2021 sp. zn. KSLB 87 INS 8643/2019, 87 ICm 3642/2019, 29 ICdo 3/2021-55, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní korporace CFIG SE, sídlem Sladkovského 767, Pardubice, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel tvrdí, že napadeným usnesením byla porušena jeho základní práva a svobody zaručené ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně uvádí, že v jeho případě bylo porušeno základní právo na soudní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, ústavní stížností napadeného usnesení a dalších dokumentů připojených k ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k jejímu předmětu.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 30. 7. 2020 č. j. 87 ICm 3642/2019-19 (KSLB 87 INS 8643/2019) v řízení vedeném na návrh stěžovatele proti vedlejší účastnici o určení pravosti, výše a pořadí popřených vykonatelných pohledávek rozhodl tak, že odmítl žalobu na určení pořadí pohledávek vedlejší účastnice za dlužnicí uplatněných přihláškou P5 v celkové výši 233 972,72 Kč (výrok I), zamítl žalobu na určení, že dílčí pohledávka vedlejší účastnice za dlužnicí uplatněná v insolvenčním řízení dlužnice přihláškou P5/1 není co do částky 57 012,42 Kč po právu (výrok II), zamítl žalobu na určení, že dílčí pohledávka vedlejší účastnice za dlužnicí uplatněná v insolvenčním řízení dlužnice přihláškou P5/2 není v přihlášené výši 19 334,18 Kč po právu (výrok III), zamítl žalobu na určení, že dílčí pohledávka vedlejší účastnice za dlužnicí uplatněná v insolvenčním řízení dlužnice přihláškou P5/3 není v přihlášené výši 24 148,42 Kč po právu (výrok IV), zamítl žalobu na určení, že dílčí pohledávka vedlejší účastnice za dlužnicí uplatněná v insolvenčním řízení dlužnice přihláškou P5/4 není v přihlášené výši 1 600 Kč po právu (výrok V), zamítl žalobu na určení, že dílčí pohledávka vedlejší účastnice za dlužnicí uplatněná v insolvenčním řízení dlužnice přihláškou P5/5 není v přihlášené výši 29 911,20 Kč po právu (výrok VI), zamítl žalobu na určení, že dílčí pohledávka vedlejší účastnice za dlužnicí uplatněná v insolvenčním řízení dlužnice přihláškou P5/6 není v přihlášené výši 15 427,50 Kč po právu (výrok VII), zamítl žalobu na určení, že dílčí pohledávka vedlejší účastnice za dlužnicí uplatněná v insolvenčním řízení dlužnice přihláškou P5/7 není v přihlášené výši 13 893 Kč po právu (výrok VIII), zamítl žalobu na určení, že dílčí pohledávka vedlejší účastnice za dlužnicí uplatněná v insolvenčním řízení dlužnice přihláškou P5/8 není v přihlášené výši 6 837 Kč po právu (výrok IX), zamítl žalobu na určení, že dílčí pohledávka vedlejší účastnice za dlužnicí uplatněná v insolvenčním řízení dlužnice přihláškou P5/9 není v přihlášené výši 36 649 Kč po právu (výrok X), a že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok XI).
4. V odůvodnění krajský soud uvedl, že stěžovatel není aktivně legitimován k podání žaloby na určení pořadí pohledávek, neboť k podání žaloby na určení pořadí pohledávky je vždy aktivně legitimován věřitel, a to bez ohledu na charakter uplatněné pohledávky. Podle jeho názoru měla být žaloba na určení pořadí pohledávky podána věřitelem, který byl o popření pohledávek co do pořadí stěžovatelem vyrozuměn. Proto odmítl žalobu v části dovolávající se určení pořadí pohledávek.
5. Dále se krajský soud zabýval žalobou v rozsahu určení pravosti a výše pohledávek. K tomu uvedl, že stěžovatel popřel pohledávky věřitele, které byly přiznány platebním rozkazem, a to z důvodu neplatnosti smlouvy. Námitka neplatnosti smlouvy je podle krajského soudu námitkou, která směřuje proti právnímu posouzení věci a nemůže být proto podle §199 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"), důvodem popření vykonatelné pohledávky. V tom se odvolává na nález sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 (N 32/92 SbNU 334) a nález sp. zn. II. ÚS 3194/18 ze dne 1. 4. 2019 (N 44/93 SbNU 119) ze dne 1. 4. 2019 (všechna odkazovaná rozhodnutí jsou přístupná v internetové databázi Nalus - viz https://nalus.usoud.cz) a uvádí, že pouze v případech závažného porušení ústavní konformity lze výjimečně připustit přezkum exekučního titulu, resp. přezkum vykonatelných pohledávek věřitelů v insolvenčním řízení. K takovému závažnému porušení ústavní konformity má podle krajského soudu dojít v případě zásadních vad, kdy akceptování vykonatelného rozhodnutí vede ke zjevné nespravedlnosti či je v rozporu s principy právního státu. Současně konstatuje, že přezkum souladu výkonu práva s dobrými mravy má probíhat v nalézacím řízení, v čemž se odvolává na usnesení sp. zn. III. ÚS 3700/17 ze dne 17. 7. 2019.
6. Krajský soud se dále zabýval otázkou, zda vedlejší účastnice dodržela své zákonné povinnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru s dlužnicí, a zda případné nedodržení této povinnosti vedlo k zjevné nespravedlnosti. Toto porušení však krajský soud nezjistil. Domnívá se, že vedlejší účastnice neporušila svou povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost dlužnice, což měl prokázat v přihlášce své pohledávky. Krajský soud dále uvedl, že elektronický platební rozkaz nebyl vydán v rozporu s principy právního státu a nedošlo k závažnému porušení práv účastníků řízení. K tomu připojil, že vykonatelné rozhodnutí nalézacího soudu je v daném případě nutné respektovat.
7. Krajský soud se také vypořádal s námitkou stěžovatele směřující ke zjevnému rozporu věřiteli přisouzeného plnění s dobrými mravy. Podle krajského soudu však stěžovatel blíže nespecifikoval, v čem tento rozpor spatřuje. Po odkazech na znění smlouvy o úvěru uzavřené mezi dlužnicí a vedlejší účastnicí uvedl, že nelze konstatovat, že by přisouzené plnění bylo ve zjevném rozporu s dobrými mravy.
8. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 2. 11. 2020 č. j. 87 ICm 3642/2019, 104 VSPH 675/2020-32, (KSLB 87 INS 8643/2019) k odvolání stěžovatele výrokem I rozsudek krajského soudu ve výrocích II- X potvrdil a ve výrocích I a XI změnil tak, že se tyto výroky nevydávají. Výrokem II rozhodl o nákladech řízení.
9. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že nepovažuje za správný názor, že otázka posouzení úvěruschopnosti dlužnice a z toho plynoucí právní závěr o absolutní neplatnosti smlouvy představuje skutkovou námitku, kterou by byl stěžovatel oprávněn vznést, neboť jde o právní hodnocení, jež náleželo výhradně nalézacímu soudu. Podle jeho názoru skutečnost, že nalézací soud vydal elektronický platební rozkaz postačuje pro závěr, že se zabýval též touto otázkou. Proto se domnívá, že v poměrech insolvenčního řízení jde o nepřípustné jiné právní posouzení věci ve smyslu §199 odst. 2 insolvenčního zákona, a proto krajský soud nepochybil, pokud žalobu z tohoto důvodu zamítl. Další argumentací krajského soudu o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy, založené výhradně na právním posouzení věci již pravomocně rozsouzené, se vrchní soud nezabýval.
10. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. Podle Nejvyššího soudu právní posouzení věci, na kterém spočívá rozsudek vrchního soudu, který měl ve věci vykonatelnosti pohledávek odkazovat k elektronickému platebnímu rozkazu a listinám připojeným k návrhu, odpovídá závěrům dříve formulovaným Nejvyšším soudem a dovolací soud na nich nemá důvod cokoli měnit.
II. Argumentace stěžovatele
11. Stěžovatel uvádí, že v rámci řízení o vydání elektronického platebního rozkazu, na nějž mají podle jeho názoru odkazovat obecné soudy, nebyla posuzována úvěruschopnost dlužnice, neboť tato skutečnost nebyla ani tvrzena ani prokázána. Domnívá se, že pokud obecné soudy odkazují na tyto závěry v incidenčním řízení, dopouští se formalistického odepření práva na soudní ochranu dlužnice, a tedy i stěžovatele.
12. Stěžovatel konstatuje, že tvrzení, že vydání elektronického platebního rozkazu je postačující pro závěr, že se soud, který rozkaz vydal, zabýval i otázkou úvěruschopnosti, je mimo realitu a představy o spravedlnosti. Podle něj je povinností obecných soudů se touto otázkou zabývat, a to i v incidenčním řízení.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, jak mu ukládá §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [viz čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který je postaven mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto není další kontrolní nebo dozorovou instancí v systému obecných soudů. V případech, kdy podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí, nemá pravomoc svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho přezkum je limitován ústavností pravomocných rozhodnutí, jakož i řízení, která je předchází. Vázán touto svou pravomocí posoudil i předloženou ústavní stížnost.
15. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy, s důrazem kladeným na Nejvyšší soud, proti jehož usnesení směřuje ústavní stížnost, se v insolvenčním řízení zcela ztotožnily se závěry vyslovenými v nalézacím řízení. Tomu však nelze přisvědčit. Jak krajský soud, tak následně Nejvyšší soud se odvolávají nejen na řízení, kterému přecházelo vydání elektronického platebního rozkazu, ale také na smlouvu a další skutečnosti. Krajský soud zhodnotil i podklady připojené k přihlášce pohledávky a uvedl, proč je podle jeho názoru pohledávka po právu.
16. Stěžovatel směřuje k závěru, který by znamenal jiné právní posouzení věci (rozpor smlouvy o úvěru s dobrými mravy), což je však v rozporu s §199 odst. 2 insolvenčního zákona. Pro takový postup však nejsou dány důvody, což ústavněkonformním způsobem posoudil již krajský soud. Ústavní soud proto neshledal, že by se obecné soudy (Nejvyšší soud) dopustily zásahu do základních práv a svobod stěžovatele.
17. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu