ECLI:CZ:US:2022:3.US.2399.22.1
sp. zn. III. ÚS 2399/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. N., zastoupeného JUDr. Filipem Králíkem, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 19, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022 č. j. 5 Tdo 426/2022-98, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2022 č. j. 5 To 5/2022-67, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2021 č. j. 3 T 120/2021-52, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, protože jimi měla být porušena jeho ústavně zaručená základní práva, konkrétně jeho právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 Evropské úmluvy o lidských právech.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl trestním příkazem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 19. 10. 2021 č. j. 3 T 120/2021-32 uznán vinným ze spáchání přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákoníku, neboť se po požití většího množství alkoholických nápojů pohyboval v provozu na pozemních komunikacích na sdílné elektrické koloběžce. Trestním příkazem mu byl uložen peněžitý trest ve výši 75 000 Kč.
3. Proti trestnímu příkazu podala státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně odpor, na jehož základě byl trestní příkaz zrušen a ve věci bylo nařízeno hlavní líčení.
4. Rozsudkem ze dne 15. 12. 2021 č. j. 3 T 120/2021-52 městský soud opět uznal stěžovatele vinným shora uvedeným trestným činem a uložil mu trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců; výkon uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Stěžovateli byl dále uložen zákaz požívání alkoholických nápojů bezprostředně před a v průběhu řízení motorových vozidel a peněžitý trest ve výši 100 denních sazeb, přičemž výše jedné denní sazby byla stanovena na 500 Kč.
5. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání, v němž namítal, že mu byl oproti trestnímu příkazu zvýšen trest, aniž by přitom důkazní situace doznala změn. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 26. 1. 2022 č. j. 5 To 5/2022-67 zrušil napadený rozsudek pouze ve výroku o uloženém omezení požívání alkoholických nápojů bezprostředně před a v průběhu řízení motorových vozidel, neboť uvedl, že to plyne ze samotné obecné právní úpravy. Pokud jde o zpřísnění uloženého trestu, poukázal na skutečnost, že trestním příkazem uložený trest byl nepřiměřeně mírný, a tedy nezákonný, což bylo také důvodem pro podání odporu ze strany státní zástupkyně. Zdůraznil, že trest odnětí svobody uložený stěžovateli v napadeném rozsudku je velmi mírný, uložený na spodní hranici zákonné trestní sazby a byl odložen na krátkou zkušební dobu. Taktéž uložený peněžitý trest je velmi mírný.
6. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo Nejvyšším soudem usnesením ze dne 25. 5. 2022 č. j. 5 Tdo 426/2022-98 odmítnuto. Nejvyšší soud odkázal na judikaturu Ústavního soudu (zejména na nález ze dne 10. 12. 2009 sp. zn. III. ÚS 39/2009), v níž se Ústavní soud vypořádal s nároky na odůvodnění rozsudku, jímž je zpřísněn v trestním příkazu dříve uložený trest. Uvedl, že soudy uložení trestu dostatečně odůvodnily a zdůraznil, že dříve uložený trest byl nepřiměřeně mírným, a proto nezákonným. Podle Nejvyššího soudu bylo v napadených rozhodnutích dostatečně zdůvodněno, proč je na pachatele potřeba působit jak podmíněně odloženým trestem odnětí svobody, tak i trestem peněžitým.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces zejména v postupu městského soudu, který napadeným rozsudkem zpřísnil trest dříve uložený trestním příkazem, jakož i v postupu krajského soudu a Nejvyššího soudu, které tento postup nekorigovaly. Stěžovatel je toho názoru, že soudy postupovaly v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2002 sp. zn. II. ÚS 213/2000, podle nějž nemůže být uložení přísnějšího trestu po zrušení trestního příkazu na libovůli soudu, ale musí odpovídat zjištěným skutečnostem.
8. Nejvyššímu soudu pak stěžovatel dále vytýká, že jeho dovolání odmítl; nesouhlasil s tím, že by jím uplatněné námitky neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ani žádnému jinému zákonnému dovolacímu důvodu.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
9. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Hodnocení Ústavního soudu
10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu napadených rozhodnutí z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelů a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
12. Trestní řád umožňuje v řízení před samosoudcem (tj. v řízení o trestných činech menší závažnosti) vydat bez projednání věci v hlavním líčení trestní příkaz dle §314e odst. 1 trestního řádu a uložit jím tresty dle odstavce 2 téhož ustanovení. Sama možnost rozhodnutí trestním příkazem není považována za rozpornou s právem obviněného na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti dle čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť toto právo může obviněný v plné míře realizovat tak, že proti trestnímu příkazu podá odpor. Trestní příkaz se tím ruší a samosoudce nařídí ve věci hlavní líčení. Dle §314g odst. 2 věty za středníkem trestního řádu při projednání věci v hlavním líčení není samosoudce vázán právní kvalifikací, ani druhem a výměrou trestu obsaženými v trestním příkazu. Zásada zákazu reformationis in peius zde tedy obecně neplatí. Z hlediska spravedlivého procesu není tímto postupem obviněný zkrácen na možnosti dvojinstančního soudního řízení v trestních věcech, zaručeného v čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
13. K otázce uložení přísnějšího trestu po podání odporu proti trestnímu příkazu se Ústavní soud vyjádřil zejména ve svém nálezu ze dne 20. 2. 2002 sp. zn. II. ÚS 213/2000, v němž konstatoval, že uložení přísnějšího trestu nemůže být založeno na libovůli soudu, ale musí odpovídat zjištěným skutečnostem. Trestní příkaz má charakter odsuzujícího rozsudku a eventuální mírný trest jím ukládaný nemůže mít charakter "odměny" za to, že věc nebude projednávána v hlavním líčení. Tím spíše nesmí být přísnější trest, uložený rozsudkem po zrušení trestního příkazu, pouhou sankcí za to, že obžalovaný využil svého práva podat odpor dle §314g odst. 1 trestního řádu. Tam, kde obecný soud i po hlavním líčení rozhoduje na základě stejných skutečností jako v trestním příkaze, měl by rozumně vysvětlit, proč nově vyměřený trest ukládá. Jestliže má obecný soud za to, že v hlavním líčení vyšly najevo takové okolnosti, jež oproti zjištěním učiněným v přípravném řízení odůvodňují uložení přísnějšího trestu, než jaký byl uložen zrušeným trestním příkazem, musí tyto okolnosti v odůvodnění svého rozsudku výslovně zmínit.
14. V nálezu ze dne 10. 12. 2009 sp. zn. III. ÚS 39/09 pak k této problematice dále uvedl, že z hlediska požadavků transparentnosti a odůvodněnosti soudního rozhodnutí je nesporně vhodnější, aby v odůvodnění rozsudku následujícího po předchozím trestním příkazu bylo uložení odchylného (přísnějšího) trestu explicitně konstatováno a vysvětleno, proč k tomuto odchýlení došlo. Zároveň však má Ústavní soud za to, že pokud se tak nestane, neznamená to samo o sobě porušení ústavně zaručených práv, pokud soud náležitě a věcně správně zdůvodní nově ukládaný trest a pokud se kumulativně nedopustí jiných ústavně relevantních pochybení.
15. Není vyloučeno, aby obecný soud dospěl po provedeném hlavním líčení k závěru, že mírnější trest uložený trestním příkazem nelze považovat za přiměřený, vystihující účel trestu dle §23 odst. 1 trestního zákoníku, resp. odpovídající kritériím dle §31 trestního zákoníku (srov. též §39 téhož kodexu), a to i za situace, že v hlavním líčení žádné nové okolnosti relevantní z hlediska ukládání trestu najevo nevyšly. Obecný soud však musí v rozsudku výslovně uvést a náležitě odůvodnit všechna kritéria, která ho vedla k uložení nově vyměřeného trestu. Obviněný, který je takto s úvahami soudu transparentně seznámen, má plně zachovánu možnost napadnout vyměřený trest a domáhat se jeho přezkumu v druhé instanci.
16. V nyní projednávané věci je nejprve třeba zdůraznit, že odpor byl podán nikoliv stěžovatelem, ale státní zástupkyní, která považovala uložený trest za nepřiměřeně mírný (nezákonný). Je tedy zřejmé, že v této věci nemůže být přísnější trest uložený rozsudkem po zrušení trestního příkazu vnímán jako sankce za to, že obžalovaný využil svého práva podat odpor, neboť k takové situaci vůbec nedošlo. Navíc nelze ani vnímat stav po zrušení trestního příkazu jako výjimku z principu zákazu reformationis in peius, který platí toliko tehdy, podá-li opravný prostředek obžalovaný, a nikoliv státní zástupce. Ústavní soud dále konstatuje, že v projednávané věci nedošlo pouze ke zpřísnění trestu. Městský soud v napadeném rozhodnutí uložil stěžovateli jinou formu trestu (trest odnětí svobody s podmíněně odloženým výkonem) a zároveň zmírnil dříve uložený peněžitý trest. Trest byl stěžovateli nadto uložen na samotné spodní hranici zákonné trestní sazby. Zásadní v této věci také je, že soudy dostatečně jasně uvedly, z jakých úvah při ukládání trestu vycházely a že rozsudkem městského soudu došlo ke korekci dříve uloženého nepřiměřeně nízkého trestu. Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že postup obecných soudů plně vyhovuje jeho shora citované dosavadní judikatuře, a neshledal, že by pravomocnými rozhodnutími soudů byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
17. K námitce stěžovatele, že Nejvyšší soud jeho dovolání nesprávně odmítl, protože neshledal, že by stěžovatelem uplatněné námitky odpovídaly některému z dovolacích důvodů, lze uvést, že dovolací soud se jeho námitkami pečlivě zabýval a v usnesení se s nimi v rámci tzv. kvazimeritorního přezkumu vypořádal. Výslovně přitom přezkoumal námitky stěžovatele ohledně porušení jeho ústavně zaručených práv, což stěžovatel ostatně v ústavní stížnosti sám konstatuje. Ani postupu Nejvyššího soudu proto nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
18. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu