ECLI:CZ:US:2022:3.US.2422.22.1
sp. zn. III. ÚS 2422/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti F. V., zastoupeného Mgr. Marianem Francem, advokátem, sídlem Škroupova 796/10, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. května 2022 č. j. 56 Co 80/2022-301, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a nezletilého D. V. a J. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
2. V řízení o snížení výživného Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 31. 5. 2022 č. j. 56 Co 80/2022-301 potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") ze dne 7. 2. 2022 č. j. 99 P 198/0219-242, jímž bylo k návrhu stěžovatele (otce nezletilého D. V.) sníženo výživné z částky 10 000 Kč měsíčně na částku 7 500 Kč měsíčně. Ve shodě s okresním soudem dospěl krajský soud k závěru, že jsou dány důvody pro snížení výživného (ovšem nikoliv na částku původně požadovanou stěžovatelem, tj. 5 000 Kč měsíčně), neboť u stěžovatele došlo ke snížení příjmů oproti dřívějšímu období. Souhlasil s postupem okresního soudu, který v souvislosti se zohledněním paušálního odpočtu výdajů z příjmů dále již nezohlednil výdaje stěžovatele na sociální, zdravotní a případně nemocenské pojištění. K tomu uvedl, že je-li pro účely daňového řízení uplatňována procentní metoda výdajů, jsou v ní zahrnuty i uvedené výdaje na tato zákonná pojištění a nelze je odečítat dvakrát. Svůj závěr podpořil krajský soud odkazem na §7 odst. 7 a 8 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších zákonů (dále jen "zákon o daních z příjmů").
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Krajskému soudu vytýká nesprávnou aplikaci rozhodné právní normy (§7 odst. 7 a 8 zákona o daních z příjmů). Na základě chybné úvahy musel pak krajský soud dospět k nesprávnému stanovení příjmů stěžovatele a tedy i nesprávnému vyměření výživného. Poukazuje na to, že jeho podnikatelská situace se v období epidemie Covid-19 zásadním způsobem změnila a jeho příjem mu neumožnil hradit stanovenou výši výživného. Rovněž nesouhlasí s tím, že mu byl do příjmů započítán přeplatek daně vzešlý ze zaplacených záloh vycházejících z jeho dřívějších příjmů. Zdůrazňuje, že sociální a zdravotní pojištění se hradí ze zisku, tzn. z částky po odečtení výdajů souvisejících s podnikáním, takže jeho výše je závislá na hospodářském výsledku. Krajský soud však tyto platby postavil na roveň běžným podnikatelským výdajům a právo aplikoval v rozporu s platnou právní normou.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je rovněž přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
6. S ohledem na v přechozím odstavci uvedené je třeba zdůraznit vedle subsidiárního charakteru ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany základních práv a svobod, i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález ze dne 3. 6. 2003 sp. zn. I. ÚS 177/01 (N 75/30 SbNU 203); nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud proto k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
7. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry, k nimž dospěly obecné soudy ohledně stanovení výše výživného. Z výše provedené rekapitulace stěžovatelových námitek se podává, že pouze polemizuje s výkladem podústavního práva (konkrétně s podle jeho názoru nesprávnou aplikací §7 odst. 8 zákona o daních z příjmů). Byť stěžovatel, pouze letmo, zmiňuje mj. své právo na soudní ochranu, tak v posuzovaném případě používá argumenty, které jsou relevantní jen z pohledu práva podústavního, do jehož hodnocení nepřísluší Ústavnímu soudu vstupovat.
8. V nyní posuzovaném případě přitom Ústavní soud nezjistil, že by v postupu a závěrech krajského soudu došlo k ústavněprávnímu pochybení. V ústavní stížnosti totiž neshledal nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny. Napadené rozhodnutí je adekvátně odůvodněno a Ústavní soud neshledává, že by bylo projevem svévole či bylo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Do závěrů krajského soudu proto - s ohledem na shora naznačený vztah Ústavního soudu k soudům obecným - nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat. Ze skutečnosti, že se stěžovatel s těmito závěry krajského soudu neztotožňuje, totiž nelze bez dalšího dovozovat porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu, neboť toto právo není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Stran stěžovatelem tvrzené nesprávně stanovené výše výživného je nutno uvést, že tato otázka by se mohla dotknout ústavněprávní roviny za situace, kdy by výživné bylo stanoveno zcela svévolně bez ohledu na konkrétní okolnosti případu. To však nebyl stávající případ, neboť krajský soud jasně a srozumitelně odůvodnil, proč považuje výživné ve výši 7 500 Kč měsíčně za adekvátní.
9. Jakkoliv se sice lze zamýšlet nad správností závěru krajského soudu o tom, že v případě paušálního uplatnění výdajů podle §7 odst. 7 zákona o daních z příjmů se při posuzování rozhodných příjmů pro stanovení výše výživného nezohledňují výdaje stěžovatele vynaložené na sociální, zdravotní a případně nemocenské pojištění, z ústavněprávního hlediska jde pouze o polemiku s podústavním právem.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu