ECLI:CZ:US:2022:3.US.2462.20.1
sp. zn. III. ÚS 2462/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Marty van Neck, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. června 2020 č. j. 20 Cdo 1403/2020-212, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. listopadu 2019 č. j. 20 Co 288/2017-159 a usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 13. dubna 2017 č. j. 29 EXE 150/2017-24, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Marie Mathildy Louise Luksenburg a Georgea Luksenburga, obou zastoupených Mgr. Alenou Straubovou, advokátkou, sídlem Smetanova 346/8, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. 8. 2020, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejího základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Usnesením Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") ze dne 13. 4. 2017 č. j. 29 EXE 150/2017-24 byl k návrhu vedlejších účastníků jako oprávněných prohlášen za vykonatelný na území České republiky rozsudek nizozemského Okresního soudu v Amsterdamu (v nizozemském jazyce Rechtbank Amsterdam; dále jen "nizozemský soud") ze dne 30. 4. 2014 č. j. C/13/551683/HA ZA 13-1561 (dále jen "rozsudek nizozemského soudu"), kterým byla stěžovatelce a jejímu manželovi Hendriku van Neck uložena povinnost zaplatit vedlejším účastníkům částku 37 523,51 EUR se zákonnými úroky z částky 36 000 EUR (jako smluvní pokuty) za dobu od 12. 7. 2013 do zaplacení a z částky 1 523,51 EUR (jako náhrady škody) za dobu ode dne soudního předvolání do zaplacení a dále náklady řízení ve výši 2 566,40 EUR. Návrh vedlejších účastníků byl kromě rozsudku doložen i osvědčením nizozemského soudu ze dne 18. 4. 2016 o vykonatelnosti podle čl. 54 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen "nařízení Brusel I"). Nárok vedlejších účastníků měl základ v kupní smlouvě týkající se bytu ve městě A., která měla být uzavřena dne 20. 4. 2013 mezi nimi jako prodávajícími a stěžovatelkou a jejím manželem jako kupujícími. Vedlejší účastníci od této smlouvy později odstoupili.
3. Stěžovatelka podala proti usnesení okresního soudu odvolání, v němž tvrdila, že jí rozsudek nizozemského soudu nebyl nikdy doručen a sama se o něm dozvěděla, stejně jako o kupní smlouvě, až z předexekuční výzvy právní zástupkyně vedlejších účastníků. V této souvislosti zdůraznila, že od roku 2011 s manželem fakticky nesdílí jednu domácnost a komunikuje s ním pouze kvůli dětem. Svému manželovi nikdy neudělila jakékoli zmocnění, aby za ni jednal ve věci sjednání kupní smlouvy. Takovéto zmocnění mu ani udělit nemohla, neboť o úmyslu koupit předmětný byt, o souvisejících jednáních o kupní smlouvě a o zamýšleném financování koupě prostřednictvím půjčky nebyla vůbec informována, což platí i pro následně vedené nizozemské soudní řízení. Stěžovatelka nezná a nikdy nezmocnila ke svému zastupování nizozemského advokáta Jurjena Tuinmana, který v uvedeném soudním řízení zastupoval pouze jejího manžela. Nizozemský soud měl nesprávně posoudit vztah mezi stěžovatelkou a jejím manželem. Jejich právní poměry se neřídí nizozemským právem, nýbrž právem českým, a to v souladu s předmanželskou smlouvou. V řízení před nizozemským soudem mělo být stěžovatelce znemožněno řádně uplatňovat a bránit její práva. Ostatně i uvedený advokát potvrdil, že od stěžovatelky nikdy nedostal pokyn k jejímu zastupování.
4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 5. 11. 2019 č. j. 20 Co 288/2017-159 potvrdil usnesení okresního soudu. Ve věci rozhodoval již podruhé. Jeho původní potvrzující usnesení ze dne 1. 6. 2018 č. j. 20 Co 288/2017-72 bylo zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019 č. j. 20 Cdo 3811/2018-96. Z posledně uvedeného usnesení vyplývá, že namítala-li stěžovatelka neúčinnost svého zastoupení, jakož i to, že jí v nalézacím řízení nebylo řádně doručováno, krajský soud měl na základě této námitky zjišťovat, zda bylo opravdu jednáno v její nepřítomnosti, a tedy zda není dán důvod pro použití čl. 34 bodu 2 nařízení Brusel I a zda se ve vztahu k ní (případně ve vztahu k jejímu řádně ustanovenému zástupci) uskutečnila procedura doručení a není tak dán důvod pro neuznání rozhodnutí. Nejvyšší soud uznal, že krajský soud není oprávněn přezkoumávat samotnou proceduru doručení, jestliže proběhla, tomuto závěru nicméně nutno rozumět tak, že se krajský soud omezí na zjištění, zda exekuční titul (a případně i návrh na zahájení řízení při splnění předpokladů podle čl. 34 bodu 2 nařízení Brusel I) byl jeho původcem skutečně doručován stěžovatelce nebo osobě, která byla oprávněna písemnost za ni převzít, aniž by dále zkoumal, zda procedura doručení těmto osobám oprávněným k převzetí exekučního titulu proběhla řádně.
5. Vázán tímto právním názorem krajský soud po provedeném dokazování neshledal žádný důvod, pro který by nebylo možné uznat vykonatelnost rozsudku nizozemského soudu na území České republiky. Námitkami směřujícími do věcné správnosti tohoto rozsudku, tedy že stěžovatelka předmětnou kupní smlouvu neuzavřela a že z ní mohl být povinný pouze její manžel, se krajský soud v řízení o prohlášení vykonatelnosti cizího rozhodnutí nemohl zabývat. Podle nizozemského práva není ke koupi bydlení nutný souhlas druhého manžela. Manžel stěžovatelky při uzavírání smlouvy ovšem vystupoval jako její zmocněnec na základě ústně udělené plné moci, kterou nizozemské procesní právo připouští. Jako neoprávněná se ukázala i námitka stěžovatelky, že nikdy neudělila advokátu Jurjenu Tuinmanovi plnou moc k zastupování před nizozemským soudem. Nizozemský soud považoval za žalovanou stěžovatelku i jejího manžela, neboť již ze samotné kupní smlouvy vyplývá, že povinní mohou vykonávat práva a povinnosti pouze společně a že si navzájem udělují neodvolatelnou plnou moc. Oba byli v době uzavírání smlouvy manželé, a proto odpovídají za vymáhaný dluh společně a nerozdílně. Krajský soud neshledal, že by mezi stěžovatelkou a jejím manželem byl konflikt, který by zpochybňoval, že oba jednali ve shodě za účelem koupi bytu do jejich společného vlastnictví. Manžel stěžovatelky proto byl oprávněn udělit ústní plnou moc k zastupování obou manželů před nizozemským soudem. Pouze ta skutečnost, že stěžovatelka nesdílí se svým manželem společnou domácnost v Nizozemském království, a že oba mají notářským zápisem smluvený majetkový režim podle českého právního předpisu, nečiní její zastoupení "zprostředkované" jejím manželem neplatným. Ani nizozemský soud neměl pochybnost o právním zastoupení stěžovatelky, a tudíž osvědčil, že předmětné rozhodnutí je vykonatelné v členském státě původu.
6. Protože stěžovatelka byla v řízení před nizozemským soudem zastoupena advokátem na základě ústní plné moci, podle krajského soudu bylo třeba doručovat předvolání k soudu, žalobu i rozsudek právě jemu. Jelikož nebylo třeba obesílat přímo stěžovatelku, nebylo třeba postupovat podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1393/2007 ze dne 13. 11. 2007 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 1348/2000. Ze stejného důvodu nejsou podstatná tvrzení a důkazy stěžovatelky o tom, že se nevyskytuje v evidenci osob obce A. a že je od roku 2007 přihlášena k trvalému pobytu v obci L. Proti rozsudku nizozemského soudu nebylo podáno odvolání a povinná ani nijak nevyužila podání mimořádného opravného prostředku, který jí přiznával nizozemský právní předpis. Je-li tedy rozsudek nizozemského soudu vykonatelný v zemi původu, o čemž svědčí i přiložené osvědčení o vykonatelnosti podle čl. 54 nařízení Brusel I, a byly-li splněny formální náležitosti uvedené v čl. 41 nařízení Brusel I, je třeba podle krajského soudu prohlásit toto rozhodnutí za vykonatelné na území České republiky.
7. Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. 6. 2020 č. j. 20 Cdo 1403/2020-212 odmítl dovolání stěžovatelky. Závěr krajského soudu, že akt doručení předvolání k jednání i doručení exekučního titulu ze strany nizozemského soudu skutečně proběhl, pročež je třeba prohlásit rozsudek za vykonatelný, odpovídal právnímu názoru vyslovenému v dřívějším usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 3811/2018-96. Soudu v zemi výkonu sice nepřísluší zpochybňovat vykonatelnost podkladového rozhodnutí soudu jiného státu Evropské unie, to však neznamená, že by český soud měl ignorovat případný fakt, že písemnosti uvedené v čl. 34 bodu 2 nařízení Brusel I nebyly povinnému vůbec doručovány. Pokud ale procedura doručení proběhla, český soud ji není oprávněn přezkoumávat. Správnost postupu při doručení dokládá právě osvědčení o vykonatelnosti ze strany nizozemského soudu podle čl. 54 nařízení Brusel I, jehož existence by ztratila smysl, jestliže by soud rozhodující o prohlášení vykonatelnosti měl v úplné jurisdikci posuzovat správnost procedury doručování i vzhledem k možným procesním vadám či porušením procesních předpisů cizího státu, ke kterým mohlo při doručování nebo v souvislosti s ním dojít ze strany soudu, jenž vydal osvědčení o vykonatelnosti. Opačný přístup by nevyhnutelně vedl k tomu, že soud rozhodující o prohlášení vykonatelnosti by musel nejen detailně vyhodnocovat procesní normy jiného členského státu Evropské unie, ale ve své podstatě prověřovat i skutková zjištění nalézacího (zde nizozemského) soudu, zda a jakým způsobem došlo k udělení procesní plné moci a zda se nalézací soud měl spokojit s prohlášením advokáta, že mu plná moc byla udělena. K takovému prověření by bylo zapotřebí dokazování obsahem spisu soudu, který exekuční titul vydal, nebo dokonce výslechem účastníků. Takto široká míra přezkumu potenciálních vad řízení vztahujících se k zastoupení a k doručování by vedla k zásadním obtížím při prosazování nařízení Brusel I, jehož deklarovaným cílem je zabezpečit, aby rozhodnutí soudů členských států Evropské unie byla plynule vykonatelná i v jiných členských státech Evropské unie.
8. V posuzované věci nizozemský soud doručoval předvolání k jednání a předmětné rozhodnutí stěžovatelce, byť tak učinil prostřednictvím advokáta. Takový postup nebyl zjevným excesem. Nizozemské procesní právo totiž umožňuje udělit plnou moc advokátovi ústně i mimo jednání soudu a soud může vycházet z oznámení advokáta o existenci plné moci a tedy i zastoupení. Za těchto okolností nelze v řízení o prohlášení vykonatelnosti zjišťovat, zda advokát sdělil nizozemskému soudu pravdivé informace o existenci zastoupení. Toto řízení nesupluje případné řízení o řádných nebo mimořádných opravných prostředcích, k jehož uskutečnění mají pravomoc pouze nizozemské soudy. Námitky stěžovatelky týkající se údajně nesprávného procesního postupu při vyhodnocení řádnosti jejího zastoupení a z toho plynoucí tvrzená pochybení při doručování písemností nedosahují ve spojení s tím, jaká povinnost se stěžovatelce v rozsudku nizozemského soudu ukládá, kautel zjevného rozporu s českým veřejným pořádkem ve smyslu čl. 34 bodu 1 nařízení Brusel I. Brojí-li stěžovatelka také proti jí tvrzeným vadám odvolacího řízení, zejména neprovedení účastnického výslechu jejího manžela, dovolací soud k těmto vadám z důvodu nepřípustnosti dovolání nemohl přihlédnout. Rozhodnutí krajského soudu bylo v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
III.
Argumentace stěžovatelky
9. Stěžovatelka tvrdí, že v důsledku napadených rozhodnutí musí na základě rozsudku nizozemského soudu uhradit smluvní pokutu podle kupní smlouvy, kterou její manžel uzavřel bez jejího vědomí. O existenci kupní smlouvy ani o řízení před nizozemským soudem neměla až do doručení předexekuční výzvy právní zástupkyní vedlejších účastníků žádné tušení. V řízení před nizozemským soudem mělo být stěžovatelce znemožněno řádně uplatňovat a bránit její práva. Obecné soudy se v řízení o prohlášení vykonatelnosti upnuly ke skutečnosti, že stěžovatelka byla v řízení žalována spolu se svým manželem, který ji měl údajně zastupovat jak při uzavření kupní smlouvy, tak i v řízení před nizozemským soudem, v němž tak měl činit prostřednictvím advokáta, který k tomu ale od ní neměl žádné zmocnění. Odmítly přitom vzít v potaz, že stěžovatelka v Nizozemském království nikdy nežila, se svým manželem žijí léta odděleně a navíc si předmanželskou smlouvou upravili odchylně své majetkové vztahy. Mezi stěžovatelkou a jejím manželem existuje střet zájmů, který brání tomu, aby jeden z nich zmocnil advokáta k zastupování druhého z nich. Obecné soudy pochybily i tím, že odmítly provést výslech jejího manžela. Nizozemský soud měl nesprávně a nedůvodně posoudit vztah mezi stěžovatelkou a jejím manželem podle nizozemského práva, přestože se právní poměry mezi nimi řídí českým právem v souladu s předmanželskou smlouvou, podle níž budoucí pohledávky a závazky vznikají jen tomu z manželů, který se k nim zavázal.
10. Proti rozsudku nizozemského soudu stěžovatelka nemohla brojit opravnými prostředky. V řízení před nizozemským soudem jí nebyly doručeny žádné písemnosti. Za této situace měly obecné soudy odepřít rozsudku nizozemského soudu vykonatelnost podle čl. 34 bodu 1 nařízení Brusel I, neboť prohlášení jeho vykonatelnosti je zjevně v rozporu s veřejným pořádkem. Místo toho vytvořily komplikovanou právní konstrukci o údajném zastoupení stěžovatelky v řízení před nizozemským soudem. Uspokojily se se zjištěním, že procedura doručení proběhla. Podle stěžovatelky došlo napadenými rozhodnutími k porušení jejího práva na soudní ochranu.
IV.
Shrnutí řízení před Ústavním soudem
11. Pro účely tohoto řízení si Ústavní soud vyžádal spis vedený u okresního soudu pod sp. zn. 29 EXE 150/2017 a vyzval účastníky i vedlejší účastníky řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti. Manžel stěžovatelky Hendrik van Neck na výzvu, která mu byla řádně doručena, ve stanovené lhůtě nereagoval, a tudíž lze mít v souladu s obsahem této výzvy podle §28 odst. 2 a §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a §101 odst. 4 občanského soudního řádu za to, že se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdal.
12. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 29. 9. 2020 shrnul, případně zopakoval některé své závěry vyslovené v napadeném usnesení. Pokud nizozemský soud může akceptovat sdělení advokáta o existenci zmocnění jako danost a k aktu doručení předvolání k jednání i dalších soudních písemností vůči stěžovatelce došlo, pak byl naplněn čl. 34 nařízení Brusel I. I kdyby nizozemský soud s ohledem na okolností věci neměl akceptovat sdělení advokáta o zastoupení nebo by měl povinnost prověřit skutečnou existenci zmocnění či zabývat se otázkou, zda tentýž advokát může zastupovat jak stěžovatelku, tak jejího advokáta, tato skutečnost nemá za následek, že by doručení neproběhlo. Domnívá-li se stěžovatelka, že nizozemský soud v tomto směru pochybil, není to důvodem, aby český soud zamítl návrh na prohlášení vykonatelnosti exekučního titulu vydaného členským státem Evropské unie. Stěžovatelka měla za účelem odklizení exekučního titulu využít opravných prostředků, které jí dává k dispozici nizozemské procesní právo (např. ekvivalentu žaloby pro zmatečnost podle §229 odst. 3 občanského soudního řádu). Opačný výklad by zcela zjevně vedl k obcházení mimořádných opravných prostředků, které stanoví právo členského státu Evropské unie, v němž byl exekuční titul vydán. Nejvyšší soud znovu připomněl, že pokud by český soud rozhodující o prohlášení vykonatelnosti měl v úplné jurisdikci posuzovat správnost procedury doručování i vzhledem k možným procesním vadám a k porušení procesních předpisů cizího státu, ke kterým mohlo při doručování nebo v souvislosti s ním dojít ze strany soudu, jenž vydal osvědčení o vykonatelnosti, ve své podstatě by musel nejen detailně vyhodnocovat procesní normy jiného členského státu Evropské unie, ale i prověřovat skutková zjištění nalézacího (zde nizozemského) soudu. Jeho rozhodování by se v rozporu s cílem nařízení Brusel I přibližovalo odvolacímu přezkumu možných vad předcházejících vydání rozhodnutí, o jehož prohlášení vykonatelnosti jde.
13. Výše uvedený postoj nemá Nejvyšší soud důvod měnit. Stěžovatelka v dovolání netvrdila, zda a případně s jakým výsledkem využila opravných prostředků podle nizozemského procesního práva za účelem nápravy jí tvrzených vad, k nimž došlo při doručování rozsudku nizozemského soudu, případně co jí zabránilo v tom, aby je využila. Až v ústavní stížnosti dodatečně vysvětlila, že odvolání (o jiných opravných prostředcích se nezmiňuje) nemohla ve lhůtě tří měsíců od vydání rozhodnutí podat proto, že o rozsudku nizozemského soudu nevěděla. Za této situace není podle Nejvyššího soudu možné poukazovat na to, že prohlášení rozsudku nizozemského soudu vykonatelným bylo v rozporu s veřejným pořádkem. Tak by tomu bylo jedině tehdy, pokud by stěžovatelka během řízení o prohlášení vykonatelnosti uvedla a odkazem na příslušné nizozemské procesní právní předpisy doložila, že nizozemské právo účastníku, jenž se ocitl v jí tvrzené situaci, nepřiznává možnost brojit proti nalézacímu exekučnímu titulu. V tomto ohledu nutno připomenout, že obsah nizozemského práva vztahujícího se k opravným prostředkům je předmětem dokazování (tento obsah je postaven na roveň skutkovému zjištění). Teprve případné vyhodnocení zjištěného (prokázaného) nizozemského práva by spadalo do kategorie právní otázky ve smyslu §241a odst. 1 občanského soudního řádu, kterou by dovolací soud mohl řešit.
14. Krajský soud ve vyjádření ze dne 21. 9. 2020 a okresní soud ve vyjádření ze dne 22. 9. 2020 odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí.
15. Vedlejší účastníci ve společném vyjádření ze dne 23. 10. 2020 uvedli, že ústavní stížnost je založena na zcela vágním a nepodloženém předpokladu, že stěžovatelka nikdy nezmocnila advokáta Jurjena Tuinmana k jejímu právnímu zastupování před nizozemským soudem. To se však nezakládá na pravdě. Uvedený advokát potvrdil, že právně zastupoval oba povinné, tedy stěžovatelku i jejího manžela. Není podstatné, zda za stěžovatelku v Nizozemsku jednal její manžel. Pověření zástupce k zajištění koupi nemovité věci či pověření právního zástupce může být podle nizozemských právních předpisů dáno i ústně. Skutečnost, že nebyla předložena písemná plná moc stěžovatelky jejímu manželovi nebo právnímu zástupci proto nevypovídá ani neprokazuje, že by stěžovatelka o koupi nemovité věci a žalobě oprávněných vůbec nevěděla. Navíc bylo zjištěno, že stěžovatelka se ani nedomáhala zrušení rozhodnutí nizozemského soudu na území Nizozemského království a nezahájila žádné řízení o náhradu škody vůči svému manželovi či advokátu Jurjenu Tuinmanovi, případně vůči Nizozemskému království. Proces doručování písemnosti byl tudíž proveden řádně a v souladu s nizozemskými právními předpisy. Stěžovatelka byla v nalézacím řízení zastoupena advokátem a měla možnost se tohoto řízení účastnit a hájit v něm svá práva. Prostřednictvím právního zástupce jí byly řádně doručeny všechny písemnosti. Stěžovatelce nesvědčí žádný právní důvod k odepření vykonatelnosti nizozemského rozsudku podle čl. 34 nařízení Brusel I. Nejde o rozpor postupu nizozemského soudu s veřejným pořádkem.
16. K samotné kupní smlouvě z 20. 4. 2014 vedlejší účastníci podotkli, že byla uzavřena platně, což konstatoval ve svém rozhodnutí také nizozemský soud. Toto pravomocné rozhodnutí bylo poté nizozemským soudem řádně potvrzeno osvědčením podle čl. 54 a 58 nařízení Brusel I, takže nelze pochybovat ani o jeho věcné a formální správnosti. České soudy nejsou oprávněné cizozemská rozhodnutí meritorně přezkoumávat. Cizozemské rozhodnutí nadto ani nemůže být chybné z důvodu aplikace nesprávného rozhodného práva, neboť v dané věci jde o posouzení nároku oprávněných z kupní smlouvy o koupi bytu a rozhodným právem je tak právní řád státu, v němž se nemovitá věc nachází [čl. 4 odst. 1 písm. c) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I)]. Na tom, že podle kupní smlouvy jsou stěžovatelka a její manžel z této smlouvy zavázáni společně a nerozdílně nemůže nic změnit ani předmanželská smlouva. Tvrzení o údajném střetu zájmů vedlejší účastníci označují za zcela liché.
17. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovatelce, která využila svého práva na ně reagovat podáním ze dne 1. 12. 2020. K vyjádření Nejvyššího soudu podotkla, že nejenže jí ze strany nizozemského soudu nebyly doručovány procesní písemnosti týkající se řízení před nizozemským soudem, nýbrž jí tímto nesprávným postupem byla zcela odňata možnost jednat před soudem v nalézacím řízení, z něhož vzešel vymáhaný exekuční titul. Není lhostejno, zda byly v řízení před nizozemským soudem dodrženy maximy veřejného pořádku podle čl. 34 bodu 1 nařízení Brusel I. Veřejný pořádek tradičně zahrnuje tzv. procesní veřejný pořádek, tedy základní normy procesního práva zaručující stranám právo na spravedlivý proces, zejména právo být slyšen. Dodržení maximy veřejného pořádku měl Nejvyšší soud zkoumat. Soudy členských států Evropské unie nemohou ve vykonávacím řízení rezignovat na lidskoprávní přezkum exekučního titulu vydaného v jiném členském státě, navíc za situace, kdy stěžovatelce nebyl rozsudek nizozemského soudu nikdy, natož do vlastních rukou, doručen.
18. Stěžovatelce byla upřena možnost případně využít opravných prostředků v rámci nizozemského řízení. Není jí jasné, jak by se mohla bránit proti nesprávnému procesnímu postupu nizozemského soudu, když ani nevěděla, že by se proti něčemu bránit měla (a to nikoli svou nedbalostí či jiným přičiněním). Stěžovatelka se o rozsudku nizozemského soudu dozvěděla až dne 26. 10. 2015, tedy bezmála rok a půl poté, co jej uvedený soud vydal. Procedura doručování nizozemským soudem je inherentně spjatá s otázkou zastoupení stěžovatelky. Samotný advokát Jurjen Tuinman písemně prohlásil, že ani on, ani jeho kancelář se stěžovatelkou nikdy jakkoli nejednal, ani od ní nikdy neobdržel jakékoli pokyny. K aktu doručení vůči stěžovatelce ze strany nizozemského soudu nikdy nedošlo. Nedostatek aktu doručení podkladového rozhodnutí přitom podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu představuje skutečnost způsobilou založit prolomení mezí exekučního řízení a nalézacího řízení.
19. Ve vztahu k vyjádření vedlejších účastníků stěžovatelka zopakovala, že advokát Jurjen Tuinman nebyl zmocněn zastupovat ji v řízení před nizozemským soudem. Stejně jako u tvrzení, že uzavřela kupní smlouvu jako jedna z kupujících, jde o pouhou spekulaci. Osvědčení o vykonatelnosti rozsudku nizozemského soudu nelze brát jako záruku, že je toto rozhodnutí věcně i formálně správné. To ostatně plyne z nesprávně zvoleného rozhodného práva v rámci řízení před nizozemským soudem, a ze strany nizozemského soudu ignorovaným střetem zájmů mezi stěžovatelkou a jejím manželem.
V.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
20. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost byla podána osobou k tomu oprávněnou, je přípustná [stěžovatelka neměla k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu], byla podána včas a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
VI.
Vlastní posouzení
21. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky, vyjádřeními účastníků a vedlejších účastníků řízení a obsahem příslušného spisu okresního soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
22. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
23. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy měly nesprávně posoudit předpoklady uznání rozsudku nizozemského soudu podle nařízení Brusel I. Jak bylo uvedeno výše, stěžovatelka se domnívá, že jí v řízení před nizozemským soudem nebylo řádně (na adresu v České republiky, kde trvale žije) doručováno předvolání k jednání ani následný rozsudek, pročež v tomto řízení nemohla uplatňovat svá procesní práva. Tyto skutečnosti mají podle jejího názoru za následek, že byla dána překážka uznání rozsudku podle čl. 34 bodu 2 nařízení Brusel I, který stanoví, že rozhodnutí vydané v některém členském státě se v ostatních členských státech neuzná, jestliže žalovanému, v jehož nepřítomnosti bylo rozhodnutí vydáno, nebyl doručen návrh na zahájení řízení nebo jiná rovnocenná písemnost v dostatečném časovém předstihu a takovým způsobem, který mu umožňuje přípravu na jednání před soudem, ledaže žalovaný nevyužil žádný opravný prostředek proti rozhodnutí, i když k tomu měl možnost. Stejně tak měla být dána překážka uznání podle čl. 34 bodu 1 nařízení Brusel I, tedy existence rozporu s veřejným pořádkem.
24. Z napadených rozhodnutí vyplývá podrobné shrnutí řízení před nizozemským soudem, v jehož rámci bylo stěžovatelce doručováno prostřednictvím advokáta, jemuž plnou moc ústně sdělil, a to i jménem stěžovatelky, její manžel. Obecné soudy vysvětlily, že nizozemské procesní právo takovéto zmocnění nevylučovalo, a tudíž v něm pro účely posouzení překážek uznání rozhodnutí podle čl. 34 nařízení Brusel I nebylo možné spatřovat zjevný exces. Současně bylo učiněno skutkové zjištění týkající se nizozemské právní úpravy občanského soudního řízení, že podle čl. 382 nizozemského občanského soudního řádu (v nizozemském jazyce Wetboek van Burgerlijke Rechtsvordering) rozsudek, který nabyl právní moci, může být zrušen na žádost jedné ze stran, pokud a) je založen na klamání spáchaném v řízení druhou stranou, b) je založen na dokladech, jejichž padělání bylo po rozsudku uznáno nebo definitivním rozsudkem zjištěno, nebo c) po rozsudku obdržela strana dokumenty rozhodujícího charakteru, které byly jednáním protistrany zatajeny. Podle čl. 383 odst. 1 nizozemského občanského soudního řádu musí být tento opravný prostředek uplatněn do tří měsíců poté, co vznikl důvod ke zrušení a žadatel se o něm dozvěděl. Tato lhůta nezačíná dříve, než rozsudek nabude právní moci.
25. Ústavní soud konstatuje, že možnost jednat před soudem, v němž je rozhodováno o právech a povinnostech účastníka řízení, je jedním z předpokladů spravedlivého procesu. Obecné soudy měly za prokázané, že stěžovatelce byly nizozemským soudem doručovány písemnosti prostřednictvím advokáta a že stěžovatelka měla k dispozici opravný prostředek stanovený nizozemským občanským soudním řádem, jímž mohla uplatnit námitku, že tento advokát nebyl následkem nedostatku řádné plné moci (a to případně i s ohledem na jí tvrzený střet zájmů s jejím manželem) oprávněn k jejímu zastupování, a v případě opodstatněnosti této námitky tak dosáhnout zrušení rozsudku nizozemského soudu. Lhůta k uplatnění tohoto opravného prostředku se podle čl. 383 odst. 1 nizozemského občanského soudního řádu neodvíjela od doručení rozsudku nizozemského soudu, nýbrž od okamžiku, kdy se dotčený účastník řízení dozvěděl o existenci některého z důvodů podle čl. 382 nizozemského občanského soudního řádu. Stěžovatelka možnost využití tohoto opravného prostředku, jehož existence je s ohledem na to, že jde o právní úpravu jiného státu, skutkovým zjištěním, nerozporovala, ani tento opravný prostředek nevyužila. Za této situace nelze považovat závěry obecných soudů, které neshledaly žádnou z překážek uznání rozhodnutí podle čl. 34 nařízení Brusel I, za v jakémkoli smyslu excesivní. Nejvyšší soud se v této souvislosti šířeji věnoval také účelu tohoto nařízení, jemuž odpovídá, aby se soud rozhodující o uznání rozhodnutí soudu jiného členského státu Evropské unie omezil na zjištění, zda v tomto jiném členském státě bylo povinnému doručováno (zda se uskutečnila procedura doručení). Tento soud však již nemá přezkoumávat samotnou proceduru doručení, obzvlášť lze-li takovéhoto přezkumu dosáhnout prostřednictvím řádných či mimořádných opravných prostředků podle procesních předpisů členského státu Evropské unie, jehož soud rozhodnutí vydal. I v tomto ohledu jsou závěry Nejvyššího soudu přesvědčivé a z ústavněprávního hlediska jim nelze nic vytknout. Lze jen dodat, že vlastní posouzení, zda kupní smlouva, jejíž stranou měla být i stěžovatelka, byla či nebyla platně uzavřena a zda na jejím základě byla stěžovatelka povinna k zaplacení žalované částky, přesahuje předmět řízení o prohlášení vykonatelnosti rozsudku nizozemského soudu a ani Ústavní soud se proto těmito otázkami na tomto místě nemůže zabývat.
26. Obecným soudům nelze vytknout, že by se náležitě nevypořádaly se stěžovatelkou uplatněnou argumentací, a v jejich právním posouzení podmínek uznání rozsudku nizozemského soudu nelze spatřovat žádné pochybení, s nímž by bylo možné spojovat závěr o porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V podrobnostech lze odkázat zejména na relevantní části odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu.
27. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu