ECLI:CZ:US:2022:3.US.248.22.1
sp. zn. III. ÚS 248/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Bc. Davidem Niebauerem, advokátem se sídlem Berounská 107, Lány, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 11. 2021, č. j. 5 To 257/2021-39, a usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 5. 10. 2021, č. j. 0 Nt 806/2021-25, za účasti Okresního soudu v Děčíně a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí Okresního soudu v Děčíně (dále jen "okresní soud") a Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"). Stěžovatel se domnívá, že obecné soudy napadenými rozhodnutími zasáhly do základních práv a svobod stěžovatele, zejména pak do práva na obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1, 4 Listiny a do práva na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 2 Listiny. Předmětem napadených rozhodnutí je totiž ponechání obviněného stěžovatele ve vazbě.
2. Z napadených rozhodnutí a skutečností uvedených ve stížnosti vyplývá, že stěžovatel byl obviněn ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami, přičemž dne 19. 6. 2021 byl vzat do vazby usnesením okresního soudu č. j. 0 Nt 1617/2021-23. Počátek vazby byl stanoven na 16. 6. 2021. Proti usnesení o vzetí do vazby podal stěžovatel stížnost, a to neprodleně po konání jednání ve věci, přičemž odůvodnění této stížnosti doložil (nový) zástupce stěžovatele až dne 7. 7. 2021, a to z důvodu nutnosti seznámit se se soudním spisem. Rozhodnutí o stížnosti (usnesení krajského soudu č. j. 5 To 165/2021-45 ze dne 13. 7. 2021) nabylo právní moci téhož dne. Bylo však stěžovateli doručeno teprve v rámci vazebního zasedání dne 5. 10. 2021, vedeném pod sp. zn. 0 Nt 806/2021. Stěžovatel se domnívá, že jelikož mu bylo předmětné rozhodnutí o stížnosti doručeno až v rámci zasedání o prodloužení vazby, usnesení o vzetí do vazby nenabylo právní moci, a stěžovateli bylo tímto postupem znemožněno podat žádost o propuštění z vazby dle §71a zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád (dále jen "trestní řád"). Stěžovatel se domnívá, že takovým postupem bylo porušeno jeho právo na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1, 4 Listiny a dále právo na obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny.
3. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou ve smyslu §72 zákona č. 182/1993, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a v řádném zastoupení. K projednání této ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a ústavní stížnost je rovněž přípustná, jelikož před jejím podáním stěžovatel vyčerpal všechny prostředky k ochraně svých práv. Lze tak učinit dílčí závěr, že podmínky řízení byly splněny. Proto mohl zdejší soud přistoupit k posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti.
4. V tomto ohledu nicméně Ústavní soud, po pečlivém přezkoumání obsahu napadených usnesení okresního soudu a krajského soudu, jakož i námitek stěžovatele, dospěl k názoru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
5. Ústavní soud předně připomíná, že je orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud tedy do rozhodování obecných soudů zasahuje pouze v případech, kdy jejich postupem dojde k porušení základních práv stěžovatele; jinými slovy je jeho úkolem přezkoumat, zda bylo podústavní právo aplikováno ústavně konformně se základními právy, zaručenými normami ústavního pořádku. V posuzovaném případě však nebylo shledáno žádné porušení tvrzených základních práv stěžovatele.
6. Především je namístě uvést, že úspěšná ústavní stížnost musí brojit proti takovým rozhodnutím orgánů veřejné moci (zde obecných soudů), která jsou bezprostřední a aktuální, tzn. reálně zasahují (resp. jsou způsobilá tohoto zásahu) základní práva stěžovatele.
7. Již v tomto ohledu je však nyní posuzovaná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Jak se totiž podává ze shora předestřené stručné rekapitulace předchozího řízení, stěžovatel se petitem ústavní stížnosti (který je pro Ústavní soud závazný a zásadně jej nelze překročit) nedomáhá zrušení usnesení o vzetí do vazby ani následného rozhodnutí o stížnosti podané proti němu. Současně však tvrdí, že právě jimi bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod. Napadá totiž až rozhodnutí po nich následující, ve kterých je však již rozhodováno o poněkud odlišném právním institutu (ponechání ve vazbě). Jinak řečeno: stížnostní argumentace se míjí s obsahem napadených rozhodnutí, jelikož se pojí s rozhodnutími jinými, avšak ústavní stížností nenapadenými.
8. Lze pro úplnost dodat, že ve vztahu k rozhodnutím, se kterými stěžovatel ve skutečnosti věcně polemizuje, je ostatně zřejmé, že pokud by je stěžovatel skutečně hodlal nyní napadnout, zjevně by ve vztahu k nim nedodržel zákonnou lhůtu k podání ústavní stížnosti (ústavní stížnost byla podána dne 27. 1. 2022, zatímco usnesení krajského soudu o stížnosti stěžovatele proti usnesení okresního soudu o vzetí do vazby byla jeho obhájci doručena dne 5. 10. 2021, jak sám uvádí v ústavní stížnosti). Z nyní napadených rozhodnutí přitom např. ani nevyplývá, že by stěžovatel namítal vadné doručování či nemožnost podat žádost o propuštění z vazby, jak tvrdí nyní v ústavní stížnosti.
9. Lze proto uzavřít, že v nyní posuzovaném případě není splněna shora uvedená podmínka bezprostřednosti a aktuálnosti zásahu do základních práv a již z tohoto důvodu je proto ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
10. Nad tento rámec Ústavní soud uvádí, že namítá-li stěžovatel porušení práva na obhajobu tím, že k doručení usnesení krajského soudu o jeho stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby došlo teprve dne 5. 10. 2021 a v tomto ohledu argumentuje nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 1542/09 (dostupný z http://nalus.usoud.cz), nelze mu přisvědčit, a to již z toho důvodu, že ve zmiňovaném nálezu Ústavního soudu bylo stěžovateli vyhověno z důvodu včasného nedoručení rozhodnutí soudu I. stupně, čímž mu bylo znemožněno uplatnit řádnou obhajobu v řízení před soudem II. stupně. Je tak zřejmé, že se jednalo o podstatně odlišnou procesní situaci, než nastala v nyní posuzovaném případě. V této věci totiž není sporu o tom, že stěžovatel měl možnost (které také ostatně i využil), reagovat na usnesení o vzetí do vazby. Byly mu tedy dostatečně známy veškeré skutečnosti, pro které byl vzat do vazby. Proti usnesení krajského soudu o jeho stížnosti již nebylo možné podat žádný opravný prostředek, tudíž nemohlo dojít k upření práva na obhajobu tak, jak zdejší soud dovodil ve shora citovaném případě.
11. Konečně k otázce samotného doručování Ústavní soud uvádí, že stěžovatel v ústavní stížnosti zaměňuje instituty oznámení usnesení a nabytí právní moci rozhodnutí. Nepochybně je velmi důležité, aby se obviněný, popř. jeho zástupce, dozvěděli výsledek řízení. Oznamování usnesení je upraveno v §137 trestního řádu. Jelikož stížnost je opravným prostředkem (§141 trestního řádu), je nutné písemnosti doručovat vždy, tedy i v případě, že by obviněný byl na příslušném jednání přítomen. Ovšem nelze již přisvědčit argumentaci stěžovatele, že na základě skutečnosti, že rozhodnutí o stížnosti mu bylo doručeno téměř po 3 měsících, nenabylo toto usnesení právní moci. Jde totiž o usnesení, proti kterému není žádný další opravný prostředek přípustný a dle §140 odst. 1 písm. cc) trestního řádu tedy jde o usnesení, které nabývá právní moci vyhlášením. Tato skutečnost se ostatně shoduje se stavem popsaným stěžovatelem samotným. Není proto ani pravdou, že bylo stěžovateli znemožněno podat žádost o propuštění z vazby dle §71a trestního řádu.
12. Závěrem Ústavní soud shrnuje, že nezjistil porušení stěžovatelem tvrzených porušení jeho základních práv a proto ústavní stížnost posoudil jako zjevně neopodstatněnou a proto ji podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu