ECLI:CZ:US:2022:3.US.2520.22.1
sp. zn. III. ÚS 2520/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Ing. Anny Pavlíkové, zastoupené JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem, sídlem Karlova 252, Veselí nad Moravou, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. června 2022 č. j. 38 Co 90/2022-62, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Martina Pavlíka a Mgr. Ivy Novákové Pavlíkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 22. 6. 2022 č. j. 38 C 90/2022-62 potvrdil usnesení Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud") ze dne 3. 5. 2022 č. j. 5 C 63/2022-53, kterým okresní soud nepřiznal stěžovatelce (žalobkyni) osvobození od soudních poplatků. Krajský soud ve shodě s okresním soudem dospěl k závěru, že vzhledem k požadovanému soudnímu poplatku ve výši 2 000 Kč nejsou u stěžovatelky, která má pravidelný příjem (starobní důchod) dány zvlášť závažné důvody ani pro částečné osvobození od zaplacení soudního poplatku. Krajský soud uzavřel, že je zcela na účastníkovi řízení - tedy stěžovatelce, aby splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků podle §138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), tvrdila a věrohodným způsobem prokázala.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Uvádí, že rozhodnutí krajského soudu je projevem zřejmé libovůle, když se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudů. Podle stěžovatelky je z porovnání výše jejích výdajů a příjmů zřejmé, že není schopna uhradit soudní poplatek ve výši 27 000 Kč vyměřený usnesením okresního soudu ze dne 19. 7. 2022 č. j. 5 C 63/2022-65, když tato částka činí téměř dvojnásobek jejího měsíčního příjmu. Krajskému soudu rovněž vytýká, že nesprávně vycházel ze soudního poplatku ve výši 2 000 Kč, ale opomenul, že soudní poplatek se zvýšil na částku 5 000 Kč za každou nemovitou věc. Poukazuje také na jiná rozhodnutí, kde jí bylo osvobození od soudních poplatků přiznáno. Rozhodnutí krajského soudu považuje za svévolné a nepřezkoumatelné a porušující její právo na přístup k soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud se zabýval splněním procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je rovněž přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
6. Stěžovatelka brojí proti rozhodnutí, jímž jí nebylo přiznáno osvobození od placení soudních poplatků. K její argumentaci je vhodné nejprve připomenout, že Ústavní soud ve své judikatuře týkající se rozhodování o osvobození od placení soudních poplatků opakovaně vyjádřil závěr [srov. např. usnesení ze dne 16. 1. 2018 sp. zn. II. ÚS 3922/17 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že samotné rozhodování o osvobození od soudních poplatků nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod, přestože se jejich výsledek může dotknout některého z účastníků řízení. Právo na osvobození od placení poplatků za řízení před obecnými soudy z žádného ustanovení Listiny výslovně nevyplývá; ostatně obecně zaručeno není ani na zákonné úrovni bez splnění dalších podmínek, a rozhodnutí o něm tak zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany. Rozhodnutí o splnění zákonem stanovených podmínek pro osvobození od soudních poplatků spadá tedy zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů. Případy, kdy v těchto věcech otevřel Ústavní soud ústavní stížnost k věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek [nelze tedy např. účastníka řízení a priori vyloučit z osvobození od soudního poplatku jen proto, že je právnickou osobou - srov. nález ze dne 11. 5. 1999 sp. zn. I. ÚS 13/98 (N 71/14 SbNU 107)], či v nich šlo o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o výklad, jenž je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [viz nález ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. IV. ÚS 289/03 (N 125/34 SbNU 281)]. Taková pochybení ve stěžovatelčině věci přitom Ústavní soud nezjistil.
7. Předpoklady pro osvobození od soudních poplatků jsou formulovány v §138 odst. 1 o. s. ř., a to kumulativně tak, že jde o osobní poměry účastníka a nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, resp. bránění práva.
8. V návaznosti na jinou judikaturu Ústavního soudu [srov. k tomu zejména stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 ze dne 23. 4. 2013 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.)] pak lze rovněž dovodit, že měl-li by již Ústavní soud zasáhnout do rozhodnutí obecných soudů o (ne)přiznání osvobození od soudních poplatků, pak tak zásadně učiní - nejsou-li v konkrétním případě dány okolnosti, pro něž by takový postup nebyl spravedlivý - až ve chvíli, kdy obecný soud vynese rozhodnutí bezprostředně se dotýkající eventuálního úspěchu účastníka řízení, který nezaplatil soudní poplatek, tedy zpravidla v situaci, kdy obecné soudy pro nezaplacení soudního poplatku přistoupí k zastavení řízení. Takovou situaci ovšem stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdí. Skutečnost, že stěžovatelkou tvrzený vyměřený soudní poplatek dosahuje téměř dvojnásobku jejího měsíčního starobního důchodu, není samo o sobě (při zohlednění dalších krajským soudem zmiňovaných možností opatřit si finanční prostředky) důvodem pro přiznání osvobození od soudních poplatků. Usnesení, jímž měl být stěžovatelce vyměřen soudní poplatek, se ostatně ústavní stížnost ani netýká. Stejně tak pro posouzení stávající věci nehraje roli, že v jiných sporech stěžovatelka od placení soudních poplatků byla osvobozena.
9. V posuzovaném případě bylo nepřiznání osvobození od placení soudních poplatků odůvodněno obecnými soudy dostatečně. Z napadeného usnesení jasně, rozumně a logicky vyplývá, proč tak krajský soud rozhodl. Krajský soud (ve shodě s okresním soudem) přesvědčivě zdůvodnil, na základě jakých skutečností důvody pro osvobození od soudních poplatků neshledal. Úkol Ústavního soudu nespočívá v tom, aby z pozice dalšího odvolacího orgánu přehodnocoval výroky o soudních poplatcích v jednotlivých civilních sporech. Obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými právními předpisy, aplikovaly pouze podústavní právo a rozhodovaly odůvodněně v mezích své rozhodovací pravomoci, takže napadenými rozhodnutími k porušení základního práva stěžovatelky na soudní ochranu či spravedlivý proces dojít nemohlo.
10. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelka toliko polemizuje s rozhodnutími soudů v rovině podústavního práva, nesouhlasí s výkladem §138 odst. 1 o. s. ř. a s názorem, že její majetkové poměry neodůvodňují přiznání osvobození od soudních poplatků, přičemž nastiňuje vlastní právní názor, který považuje za správný. Pouhý nesouhlas se závěry soudů či nastínění vlastního právního názoru na výklad a použití zákonných ustanovení se však nemůže stát předmětem meritorního projednání návrhu v řízení o ústavní stížnosti.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu