ECLI:CZ:US:2022:3.US.2650.22.1
sp. zn. III. ÚS 2650/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky S. G., zastoupené Mgr. Barbarou Wilczkovou, advokátkou se sídlem Masná 1324/1, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 2022, č. j. 14 Co 71/2022-658, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, neboť má za to, že jím bylo porušeno její základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí nezbytná, protože samotným účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy. Postačí uvést, že obecné soudy rozhodovaly v nyní posuzovaném řízení o návrhu stěžovatelky na zvýšení výživného jejích tehdy nezletilých synů M. a M., jejichž otcem je M. G.
3. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 27. 10. 2021, č. j. 0 P 1104/2003-595, zvýšil otci výživné pro tehdy nezletilého M. z částky 2 200 Kč měsíčně na částku 4 500 Kč měsíčně za dobu od 1. 11. 2014 do 20. 12. 2017 s tím, že výživné je splatné k prvému dni v měsíci předem k rukám matky. Dále rozhodl, že dlužné výživné za dobu od 1. 11. 2014 do 20. 12. 2017 ve výši 66 500 Kč je otec povinen zaplatit do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám matky. Okresní soud rovněž rozhodl, že od 20. 12. 2017 se otci povinnosti platit výživného pro již zletilého M. nestanoví. Pro tehdy nezletilého M. soud zvýšil výživné z částky 1 900 Kč měsíčně na částku 4 000 Kč měsíčně od 2. 11. 2014 do 14. 7. 2021 s tím, že výživné je splatné k rukám matky k prvnímu dni v měsíci předem. Dlužné výživné za shora uvedené období ve výši 141 300 Kč bylo otci uloženo zaplatit do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám matky. Dále bylo rozhodnuto, že od 14. 7. 2021 do budoucna se otci povinnost platit výživné pro již zletilého M. nestanoví.
4. K odvolání obou účastníků řízení ve věci rozhodoval Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že se návrh stěžovatelky na zvýšení výživného pro tehdy nezletilé syna zamítá.
5. Stěžovatelka s tímto závěrem krajského soudu nesouhlasí a napadá jej ústavní stížností, v níž - stručně řečeno - krajskému soudu vytýká, že při určení majetkových poměrů otce vycházel z jeho daňových přiznání, aniž by vzal v potaz jeho celkovou životní úroveň, na které se mají jeho děti právo podílet. Má za to, že stěžované rozhodnutí je nepřezkoumatelné, když zejména zdůrazňuje, že odvolací soud dospěl na základě totožných důkazů ke zcela opačným závěrům.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení krajského soudu nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Ústavní soud předně připomíná, že zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je totiž především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. V posuzované věci však Ústavní soud nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by teprve mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí ve vztahu ke stanovení výživného.
8. Podstata stěžovatelčiny polemiky se závěry napadeného soudního rozhodnutí je založena pouze na nesouhlasu s výší vyměřeného výživného na tehdy nezletilé děti, tedy výlučně na hodnocení podústavního práva a zjištěného skutkového stavu případu, a zjevně tudíž nemá ústavněprávní rozměr. K uvedenému hodnocení přispívá rovněž zcela povrchní stěžovatelčina argumentace, kterou - nutno říct - není zdejší soud povinen domýšlet a která nepřekračuje rámec pouhého tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces. Krajský soud navíc své závěry odpovídajícím způsobem odůvodnil v takovém rozsahu, že napadené rozhodnutí nelze navzdory stěžovatelčinu přesvědčení shledat rozporným s principy práva na spravedlivý proces. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší přehodnocovat závěry obecných soudů, pokud stěžovatelka nepřinesla argumenty, že by došlo k zásahu do jejích základních práv a svobod.
9. Ústavní soud zároveň opakovaně ve své judikatuře vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro (viděno zpětně) nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Tomuto požadavku krajský soud dostál, když z jeho rozhodnutí je dostatečně patrné, jakými úvahami se řídil. Krajský soud správně přezkoumal poměry v období tří let zpětně od podání návrhu (tj. od 9. 11. 2014; srov. ustanovení §922 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) do dosažení zletilosti obou synů a zjišťoval, zda v tomto období nastala změna, která by odůvodnila změnu výživného, přičemž zdůraznil, že není vázán návrhy účastníků (srov. rozsudek krajského soudu, bod 17). Krajský soud doplnil dokazování, a to zejména pokud jde o skutková zjištění týkající se příjmů otce, čímž napravil nedostatek v postupu okresního soudu, který zohlednil pouze základy daně za roky 2019 a 2020 (srov. tamtéž, bod 16). Krajský soud dále přihlédl k tomu, že otci od roku 2013 přibyly další dvě vyživovací povinnosti, resp. vypořádal se i s námitkou stěžovatelky, uplatněnou rovněž v ústavní stížnosti, že otec v daňovém přiznání neuvádí reálnou výši svých příjmů (srov. tamtéž, bod 18). Krajský soud proto s ohledem na shora uvedené okolnosti uzavřel, že v daném případě nenastala taková změna poměrů, která by odůvodnila změnu výše výživného nad rámec povinností stanových rozsudkem, jímž bylo o výživném rozhodováno naposledy (tj. rozsudkem okresního soudu ze dne 27. 7. 2010, č. j. 0 P 1104/2003-164).
11. Na těchto závěrech nehodlá - a vzhledem ke svému postavení orgánu ochrany ústavnosti, který není součástí soustavy obecných soudů, ani nemůže - zdejší soud cokoliv přehodnocovat, neboť v nich neshledal nic, co by svědčilo o jejich protiústavnosti. Vyjadřuje-li stěžovatelka přesto nespokojenost, neboť se domáhala stanovení vyšší vyživovací povinnosti, přičemž tento svůj argument zaštiťuje obecným odkazem na právo na spravedlivý proces, Ústavní soud připomíná, že toto základní právo nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch ve věci. Jednoduše vyjádřeno, právo na spravedlivý proces je právem na "férového arbitra", nikoliv však právem na "vítězství" v civilním řízení.
12. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu