ECLI:CZ:US:2022:3.US.2659.21.1
sp. zn. III. ÚS 2659/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti CHEMAGROUP s. r. o., sídlem V Náměrkách 101, Náchod, zastoupené Jiřím Jandou, advokátem, sídlem Kamenice 155, Náchod, proti výroku III. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2021 č. j. 30 Cdo 2742/2020-265, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výroku III. v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo její dovolání odmítnuto, s tvrzením, že jím bylo zasaženo do jejích práv ústavně zaručených zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, do práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i do práva podle čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech zakotvujícího mj. rovnost účastníků řízení před soudem.
2. Stěžovatelka (žalobkyně) se podanou žalobou podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o odpovědnosti státu"), po vedlejší účastnici řízení (žalované) domáhala zaplacení částky ve výši 5 799 809 Kč s příslušenstvím. Uplatnění svého nároku odůvodnila tím, že blíže specifikovanými nezákonnými rozhodnutími orgánů daňové správy (Finančního úřadu v Náchodě a Finančního ředitelství v Hradci Králové) jí byla způsobena výše uvedená škoda, která byla představována náklady na právní zastoupení a dalšími náklady (za daňové poradenství a znalecké posudky), které vynaložila na zrušení těchto nezákonných rozhodnutí týkajících se údajného nedoplatku spotřební daně za období říjen 2000 - říjen 2002 a daně z přidané hodnoty za období od 4. čtvrtletí 2000 do října 2002.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 4. 2. 2015 č. j. 19 C 77/2012-101, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 2. 2015 č. j. 19 C 77/2012-110, rozhodl tak, že řízení o zaplacení částky 274 840 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok I.). Vedlejší účastnici řízení uložil povinnost uhradit stěžovatelce částku 624 775 Kč s příslušenstvím za specifikovanou dobu (výrok II.). Ve zbytku, tj. co do částky 4 900 194 Kč s příslušenstvím a příslušenstvím z částky 624 775 Kč za dobu od 1. 3. 2012 do 2. 3. 2012, žalobu zamítl (výrok III.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
4. K odvolání stěžovatelky i vedlejší účastnice řízení Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 24. 6. 2015 č. j. 54 Co 142/2015-138 rozhodl tak, že potvrdil rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé (výrok I.) a zrušil jej v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení a v tomto rozsahu věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení (výrok II.).
5. Na základě dovolání vedlejší účastnice řízení Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 9. 2017 sp. zn. 30 Cdo 4399/2015 rozsudek městského soudu ze dne 24. 6. 2015 č. j. 54 Co 142/2015-138 z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městskému soud vytknul, že opomenul námitky vedlejší účastnice řízení týkající se zejména prokázání vzniku a výše škody a adekvátní příčinné souvislosti, účelnosti a množství provedených úkonů právní služby a otázky určení výše škody v závislosti na použitelném znění právních předpisů. Nejvyšší soud se vyjádřil i ke své předchozí judikatuře (rozsudek ze dne 16. 11. 2011 sp. zn. 28 Cdo 1160/2009), z níž měl vycházet městský soud, ale která byla podle Nejvyššího soudu vystavena na jiném základě. Nejvyšší soud v tomto rozsudku uvedl obecný způsob stanovení mimosmluvní odměny za zastupování v daňových řízeních podle advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 8. 2006, kdežto obvodní soud přistoupil k aplikaci zásadního korektivu vztahujícího se k nahrazování nákladů řízení, a to účelnosti. Nejvyšší soud dále připomenul, že stěžovatelka uplatnila nárok na náhradu škody podle §31 zákona o odpovědnosti státu za úkony právní služby, které se v jednotlivých (paralelně probíhajících a nijak podstatně se nelišících) věcech po obsahové stránce zcela shodovaly. Nevznikla tak pochybnost, že profesní náročnost úkonu právní služby byla spjata s jejím poskytnutím v jedné z věcí, a ve věcech ostatních se jednalo již o činnost toliko charakteru mechanického. Nejvyšší soud zmínil rovněž zásadu, že náklady řízení nemohou být nepřiměřené povaze a hodnotě sporu [k tomu nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (N 59/69 SbNU 123; č. 116/2013 Sb.; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
6. Městský soud poté rozhodoval opětovně o odvolání stěžovatelky i vedlejší účastnice řízení a rozsudkem ze dne 19. 3. 2020 č. j. 54 Co 142/2015-228 změnil rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku II. o věci samé pouze tak, že žalobu ohledně příslušenství z částky 624 775 Kč za dobu od 3. 3. 2012 do 23. 10. 2012 zamítl; jinak jej v tomto vyhovujícím výroku a v zamítavém výroku o věci samé pod bodem III. potvrdil (výrok I.) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů částku ve výši 4 446 Kč (výrok II.). Městský soud konstatoval, že náhrada nákladů řízení a náhrada nákladů zastoupení podle zákona o odpovědnosti státu nebyla založena na zásadě náhrady skutečné škody, nýbrž na tom, že stát za stanovených podmínek hradí účelně či důvodně vynaložené náklady. Důvodem pro zamítnutí části žaloby bylo, že náklady stěžovatelky nebyly vynaloženy účelně, popř. nevznikly v příčinné souvislosti s odklizením platebních výměrů. Městský soud považoval za spravedlivé, aby pro výpočet mimosmluvní odměny byla vzata tarifní hodnota určená součtem daňových nedoplatků zvlášť ve věcech DPH a zvlášť ve věcech týkajících se spotřební daně [§7 a §8 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 8. 2006 a §7 a §10 odst. 1 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 9. 2006]. Stěžovatel však namítal, že daňová řízení, kterých bylo 35, probíhala každé zvlášť, a proto musel v každém řízení činit samostatné právní úkony.
7. Proti rozsudku městského soudu podala dovolání stěžovatelka a vedlejší účastnice řízení. Na základě dovolání vedlejší účastnice řízení rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 6. 2021 č. j. 30 Cdo 2742/2020-265 tak, že rozsudek městského soudu ze dne 19. 3. 2020 č. j. 54 Co 142/2015-228 ve výroku I., pokud jím byl potvrzen vyhovující výrok II. rozsudku obvodního soudu, jakož i ve výroku II. o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení (výrok I. rozsudku Nejvyššího soudu) s tím, že věc projedná a rozhodne jiný senát městského soudu (výrok II. rozsudku Nejvyššího soudu). Dovolání stěžovatelky odmítl (výrok III. rozsudku Nejvyššího soudu), jelikož nebylo přípustné. K tomu uvedl, že rozsudek městského soudu nebyl v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (výše zmiňovaným rozsudkem sp. zn. 28 Cdo 1160/2009), neboť rozsudek obvodního soudu byl vystaven na odlišném základu oproti výše citovaném rozhodnutí, což Nejvyšší soud konstatoval již v předcházejícím kasačním rozhodnutí ve věci (viz rozsudek sp. zn. 30 Cdo 4399/2015). Namítala-li stěžovatelka, že městský soud nesprávně hodnotil provedené důkazy, pak šlo o námitku týkající se skutkových zjištění, která přípustnost dovolání založit nemohla, neboť přípustnost dovolání podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), je spojena výhradně s právními otázkami.
II.
Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve shrnuje svoji předchozí argumentaci, kterou uplatňovala již v řízení před obecnými soudy včetně Nejvyššího soudu, jejíž podstatou je, že soudy rozhodly v rozporu se závěry vyslovenými zejména v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1160/2009. Namítá, že soudy rozhodly i v rozporu s hmotným právem, konkrétně s §7, §8 a §13 zákona o odpovědnosti státu, neboť stěžovatelka v průběhu soudního řízení prokázala vydání nezákonných rozhodnutí, vznik škody a její výši, jakož i příčinnou souvislost. Pokud byla z důvodu účelnosti tarifní hodnota právního úkonu vyčíslena součtem daňových nedoplatků za více zdaňovacích období, postupovaly soudy v rozporu s výše zmiňovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Podstatou námitek stěžovatelky je, že obecné soudy nepostupovaly při stanovení mimosmluvní odměny za zastupování v daňových řízeních podle obecných pravidel stanovených ve shora citovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1160/2009, nýbrž přistoupily k aplikaci zásadního korektivu vztahujícího se k nahrazování nákladů řízení, a to účelnosti. Ústavní soud námitky stěžovatelky nesdílí. Nejvyšší soud ve svém předchozím kasačním rozhodnutí (sp. zn. 30 Cdo 4399/2015) jasně a srozumitelně vysvětlil, v čem spočívá odlišnost nyní posuzované věci od problematiky řešené v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1160/2009. Přitom položil důraz na to, že, jak vyplynulo z provedeného dokazování, stěžovatelka uplatnila nárok na náhradu škody podle §31 zákona o odpovědnosti státu za úkony právní služby, které se v jednotlivých (souběžně probíhajících a nijak podstatně se nelišících) věcech po obsahové stránce zcela shodovaly. Zcela přiléhavý je pak v této souvislosti odkaz na nález sp. zn. Pl. ÚS 25/12, podle něhož náklady řízení nemohou být nepřiměřené povaze a hodnotě sporu, přičemž přiznávány by měly být toliko náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva, které reflektují vztah výše nákladů s předmětem sporu a náročností jeho zastoupení.
12. Obecné soudy v nyní posuzované věci při stanovení výše škody vzniklé stěžovatelce vynaložením nákladů na právní zastoupení vyšly z toho, že vzhledem k okolnostem vzniku nároku na stěžovatelkou požadovanou výši náhrady (5 799 809 Kč s příslušenstvím) se nejeví spravedlivým tuto částku přiznat. V souladu s výše uvedenou judikaturou zohlednily především to, že právní zástupce stěžovatelky vystupoval v podstatě ve shodném typu sporů a jeho podání byla téměř totožná. Za dané situace, kdy šlo o typizovaná řízení, do nichž nemusela být vkládána v podstatě žádná invence navíc, se Ústavnímu soudu nejeví jako nepřiměřená úvaha obecných soudů, že při stanovení výše náhrady nákladů na zastupování vyšly při určení tarifní hodnoty ze součtu daňových nedoplatků. K tomu lze doplnit, že jedním ze základních (zákonných) kritérií pro přiznání náhrady nákladů řízení je právě účelnost vynaložení těchto nákladů (srov. §142 odst. 1 o. s. ř.). Pakliže obecné soudy poměřovaly stěžovatelkou uplatněný nárok na náhradu škody vzniklé vynaložením nákladů na právní zastoupení právě kritériem účelnosti, což se projevilo tím, že tarifní hodnotu právního úkonu vyčíslily součtem daňových nedoplatků a neposuzovaly každé řízení samostatně, nedopustily se žádného excesu, který by měl vést ke zrušení jejich rozhodnutí. Jak již bylo uvedeno výše, právě nereflektování vztahu mezi výší nákladů řízení, předmětem sporu a náročností zastoupení, jako důvod protiústavnosti, bylo ostatně nosnou tezí nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12, z něhož obecné soudy správně vycházely.
13. Ústavní soud uzavírá, že napadená část rozsudku Nejvyššího soudu (jeho výrok III.), jímž bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto, je odůvodněna přesvědčivě, konzistentně a logicky správně, takže z ní není patrný žádný exces, který by představoval zásah do základních práv a svobod stěžovatelky. Nejvyšší soud jasně a srozumitelně vysvětlil, jakými úvahami byl veden, a Ústavní soud nemá pravomoc jeho rozhodnutí nahrazovat svým vlastním. Námitky stěžovatelky byly obecnými soudy dostatečně zohledněny a z rozhodnutí není patrné, že by byly odbyty či že by se soudy při vypořádávání s nimi dopustily excesu či jiného zjevného zásahu do jejích základních práv a svobod.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu