ECLI:CZ:US:2022:3.US.2684.22.1
sp. zn. III. ÚS 2684/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. H., zastoupeného Mgr. Filipem Coufalem, advokátem se sídlem Bayerova 53, Rožnov pod Radhoštěm, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 2022, č. j. 14 Co 50/2022-710, a to v rozsahu, jímž byl ve vztahu k nezletilému synovi potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí ze dne 7. 12. 2021, č. j. 52 P 40/2021-661, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, a to v rozsahu, jenž se týká jeho nezletilého syna, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí nezbytná, protože samotným účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy. Postačí uvést, že v nyní posuzovaném řízení obecné soudy rozhodovaly o návrhu stěžovatele (ze dne 14. 9. 2021) na změnu úpravy styku, péče a výživného k nezletilým dcerám V. a L. a nezletilému synovi J., jejichž matkou je L. H.
3. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 7. 12. 2021, č. j. 52 P 40/2021-661, zamítl návrh stěžovatele na změnu styku, péče a výživného k nezletilým dětem (výrok I.), když zdůraznil, že zde nenastala žádná změna poměrů, která by tuto změnu odůvodňovala. Okresní soud vzal v potaz uplynutí krátké doby od předchozí úpravy péče o nezletilé, jež se stala pravomocnou od 22. 2. 2021, jakož i nedostatečnou komunikaci mezi stěžovatelem a matkou nezletilých. K otázce úpravy styku nezletilé V. okresní soud uvedl, že "ani skutečnost, že od poslední úpravy styku matky s nezletilou V. se tento styk ani v jednom případě nerealizoval, nemůže být důvodem pro rozhodnutí soudu, že styk matky s nezletilou nebude upraven."
4. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že se styk matky s nezletilou V. neupravuje (výrok I.). Ve zbytku pak rozhodnutí okresního soudu potvrdil (výrok II.). Změnu rozhodnutí krajský soud odůvodnil dlouhodobým a konstantním postojem nezletilé, jejím aktuálním věkem (v době rozhodování odvolacího soudu 16 let a čtyři měsíce), přičemž konstatoval, že "další realizaci styku matky s nezletilou, založenou pouze na základě direktivního soudního rozhodnutí, si lze představit jen stěží, a není tak možno uzavřít, že další realizace soudem upraveného styku by byla v nejlepším zájmu nezletilé." Styk matky s nezletilou V. byl tudíž ponechán neupravený a závislý na jejich vzájemné domluvě.
5. Stěžovatel s těmito (potvrzujícími) závěry krajského soudu nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž rozporuje ponechání jeho nezletilého syna ve výlučné péči matky. Krajskému soudu přitom vytýká, že obdobně jako okresní soud kriticky přehodnotil stanovisko nezletilého. Zdůrazňuje, že v nyní posuzovaném případě jsou ve vztahu k jeho synovi splněna všechna kritéria pro jeho svěření do střídavé péče, přičemž odkazuje na recentní nález sp. zn. I. ÚS 3065/2021 ze dne 3. 5. 2022.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů, resp. krajského soudu, nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Ústavní soud předně považuje za nezbytné zdůraznit, že k soudním rozhodnutím v rodinných věcech přistupuje velmi rezervovaně, a dále rovněž to, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů týkajícím se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy v příslušných řízeních a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp.
8. Ústavní soud rovněž připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
9. Ústavní soud ve své judikatuře za tímto účelem vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá a jejichž existence si je ostatně dobře vědom rovněž stěžovatel. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu). V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [srov. např. citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1206/09; nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529) či nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629)].
10. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu ovšem současně vyplývá, že svěření dítěte do střídavé péče za situace, kdy oba rodiče naplňují výše uvedená kritéria zhruba stejnou měrou, není nutně vždy automatickým řešením, neboť obecné soudy jsou povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují, která s ohledem na povinnost respektovat a hájit nejlepší zájem nezletilého dítěte brání jeho svěření do střídavé péče a tedy vyvracejí onu presumpci ve prospěch střídavé péče. Jedná se například o situace, v nichž by vzhledem ke specifickému zdravotnímu či psychickému stavu dítěte střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž (např. pokud je dotčené dítě emočně labilní, je vysoce fixováno pouze na jednoho z rodičů, vyžaduje speciální a intenzivnější péči a pozornost, trpí poruchou autistického spektra atp.). Stejně tak lze uvažovat ve výjimečných případech o nesvěření dítěte do střídavé péče, jestliže rodiče, jež jinak naplňují relevantní kritéria ve zhruba stejné míře, žijí ve velmi velké vzdálenosti od sebe, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte či jeho rozvoj prostřednictvím mimoškolních aktivit nebo rozmělnit jeho vazby v daném sociálním prostředí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1835/12 ze dne 5. 9. 2012 (N 152/66 SbNU 289)].
11. Důvodem, bránícím svěření nezletilého dítěte do střídavé péče, může být dle judikatury Ústavního soudu i nevhodná či zcela absentující komunikace mezi rodiči, nicméně pouze ve zcela výjimečných případech, neboť je zcela nesporné, že špatná či přímo konfliktní komunikace mezi rodiči negativně ovlivňuje osobnostní rozvoj samotného dítěte i charakter a kvalitu jeho výchovného prostředí, obzvláště za situace, kdy rodiče mají tendenci řešit své neshody právě "bojem o dítě" či jeho prostřednictvím a zcela tak rezignují na svou primární povinnost chránit jeho zájem být v péči obou rodičů a hledat nejvhodnější způsob, jak dítěti vytvořit harmonické a láskyplné prostředí, umožňující mu bez negativních vlivů tento zájem realizovat (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1554/14).
12. Ústavní soud přezkoumal rozhodnutí krajského soudu prizmatem shora zmíněných obecných kritérií a dospěl k závěru, že krajský soud při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzal do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontoval je s konkrétními skutkovými okolnostmi posuzovaného případu. Právní závěry, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, shledal u nezletilého syna předpoklady pro zachování stávajícího režimu péče, tj. jeho ponechání ve výlučné péči vedlejší účastnice řízení, s nimi dle názoru Ústavního soudu plně korespondují.
13. Ústavní soud tedy posuzoval, zda krajský soud, jenž nezletilého ponechal ve výlučné péči matky, respektoval závěry plynoucí z aktuální judikatury Ústavního soudu a vycházel z premisy, že "svěření dětí do střídavé péče je pravidlem, nikoliv výjimkou" (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014), resp. zda dostatečně odůvodnil, že v nyní posuzovaném případě nastala okolnost, která zmíněnou presumpci ve prospěch střídavé péče vylučuje. Jak se podává z navazující judikatury zdejšího soudu (např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1554/14), tato premisa je platná pouze za předpokladu splnění všech výše předestřených ústavněprávních kritérií a zákonných podmínek, jež jsou odrazem ústavního požadavku na zohlednění zájmů nezletilých dětí. Taktéž v usnesení sp. zn. I. ÚS 2831/14 ze dne 11. 8. 2015 Ústavní soud uvedl, že "teze obsažené v judikatuře k věcem svěření dítěte do střídavé výchovy nijak nevyvazují obecné soudy z povinnosti posuzovat případy individuálně. Ke střídavé výchově se nelze automaticky uchylovat v každém řízení o svěření dítěte do péče, naopak je nezbytné vždy hledat nejlepší zájem dítěte podle okolností daného případu". Závěry vyslovené v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 tak nelze paušalizovat a zobecňovat, nýbrž je nutno respektovat jedinečnost každého individuálního případu a v nich zkoumaného zájmu a potřeb nezletilého dítěte, o jehož péči je rozhodováno. Ústavní soud je toho názoru, že krajský soud těmto požadavkům dostál.
14. Jak totiž vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, krajský soud při rozhodování kladl důraz především a právě na splnění výše uvedeného základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte).
15. Pro Ústavní soud je současně určující, že krajský soud pečlivě a přesvědčivě rozvedl, jakými úvahami se řídil při posuzování návrhu stěžovatele, přičemž dostatečně objasnil, proč je ve vztahu k dětem, resp. - s ohledem na formulaci ústavní stížnosti - ve vztahu k nezletilému synovi, žádoucí zachování stávajícího režimu péče o nezletilé (s výjimkou vyloučení úpravy styku s nezletilou V.). Přihlédl přitom zejména k požadavku stability výchovného prostředí, resp. příliš krátké době, která uplynula od poslední úpravy ve věcech péče o nezletilé (srov. výše bod 3), když zdůraznil, že stěžovatel podal nový návrh na úpravu péče již po šesti měsících od právní moci rozhodnutí zavádějícího stávající režim (srov. rozsudek krajského soudu, bod 34), přičemž zde ve shodě s okresním soudem neshledal jakoukoliv okolnost, která by odůvodnila změnu poměrů, a tudíž též změnu stávajícího výchovného režimu.
16. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce související s kritickým přezkoumáním stanoviska nezletilého, jenž v řízení vyslovil přání být u stěžovatele. Pro Ústavní soud je v nyní posuzovaném případě především důležité, že obecné soudy kladly důraz na zjištění názoru nezletilých, tedy i názoru nejmladšího syna, jemuž bylo v době rozhodování krajského soudu devět let. Ze shora citované judikatury zdejšího soudu nicméně vyplývá, že není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte vždy a bez dalšího nekriticky převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů. Řečeno jinak, názor nezletilého dítěte není pro obecné soudy jediným kritériem rozhodování. Napadené rozhodnutí krajského soudu je v tomto ohledu dostatečně odůvodněné, když - jak již bylo řečeno výše - zdůrazňuje zájmy nezletilých a jimi učiněné projevy zasazuje do širšího kontextu (krajský soud např. přihlédl ke znaleckým závěrům prezentovaným v předchozím nalézacím řízení, z nichž vyplývá, že z výpovědí dětí nelze očekávat jakýkoliv autentický, spontánní a nezmanipulovaný osobní postoj či názor - srov. rozsudek krajského soudu, bod 41). Ústavní soud současně nepřehlédl, že ze samotných pohovorů s nezletilým nevyplynuly žádné konkrétní negativní skutečnosti směrem k matce (srov. rozsudek krajského soudu, bod 40).
17. Ústavní soud proto shrnuje, že v nyní posuzované věci nezjistil nic, co by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah. Ústavní soud současně připomíná obecný a notoricky známý poznatek, že soudní spory mezi rodiči vedou často k traumatizování nezletilých dětí, které se stávají obětmi chování svých rodičů. Optimální cestou vedoucí k nalezení nejlepšího zájmu dítěte není konfliktní soudní pře, nýbrž rozumná dohoda rodičů. Postrádají-li proto rodiče tento rozumný náhled, nelze dospět k dobrému řešení žádným soudním rozhodnutím.
18. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu