ECLI:CZ:US:2022:3.US.2708.22.1
sp. zn. III. ÚS 2708/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti CS RENT s. r. o., sídlem Zelený pruh 95/97, Praha 4 - Braník, zastoupené Mgr. Pavlem Bednaříkem, advokátem, sídlem Bartolomějská 291/11, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Městského soudu v Praze, které bylo přijato na schůzi věřitelů dlužníka obchodní korporace Riverland, s. r. o., dne 3. srpna 2022 a kterým Městský soud v Praze potvrdil zástupcem věřitelů věřitele č. 10 obchodní korporaci Glatzová & Co, s. r. o., usnesení schůze věřitelů dlužníka obchodní společnosti Riverland, s. r. o. ze dne 3. srpna 2022, vydanému v rámci insolvenčního řízení vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. MSPH 98 INS 3235/2021, kterým bylo rozhodnuto, že návrh na odvolání insolvenčního správce nebyl přijat, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. srpna 2022 č. j. MSPH 98 INS 3235/2021-B-69, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatelka je věřitelem dlužníka (obchodní společnosti Riverland, s. r. o.) a insolvenčního řízení je vedeno u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. MSPH 98 INS 3235/2021. Městský soud na základě insolvenčního návrhu dlužníka a navrhovatelů (obchodních společností Timmer, a. s. a OBOR Europe, SE) usnesením ze dne 10. 1. 2022 č. j. MSPH 98 INS 3235/2021-A-103 mj. zjistil úpadek dlužníka (výrok I.) a insolvenčním správcem ustanovil Ing. Lee Loudu, Ph. D. (výrok II.).
3. První schůze věřitelů po přezkumném jednání se konala dne 3. 8. 2022. Programem schůze byla a) zpráva insolvenčního správce a jeho vyjádření ke způsobu řešení úpadku, b) rozhodnutí o hlasovacích právech věřitelů, jejichž pohledávka byla popřena nebo nebyla dosud zjištěna, c) volba věřitelského výboru nebo orgánu, d) rozhodnutí věřitelů o eventuálním odvolání insolvenčního správce a ustanovení nového a e) rozhodnutí věřitelů o způsobu řešení dlužníkova úpadku.
4. Podrobný průběh schůze je zachycen v zápisu ze schůze věřitelů (č. j. MSPH 98 INS 3235/2021-B-71) a není jej třeba podrobně rekapitulovat. Pouze ve stručnosti lze uvést, že návrhy na zákaz hlasování u věřitelů č. 10 (Glatzová & Co, s. r. o.) a č. 12 (ARCA CAPITAL LTD) z důvodu, že tvoří koncern s dlužníkem [§53 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů], byly zamítnuty. Stěžovatelce a věřitelům č. 2 (OBOR Europe, SE), č. 3 (Tomáš Zach) a č. 6 (DOLGIT, s. r. o.), jejichž pohledávky byly popřeny, nebyla přiznána hlasovací práva (§51 odst. 1 insolvenčního zákona). Zástupcem věřitelů byl zvolen věřitel č. 10 (Glatzová & Co, s. r. o.), což bylo potvrzeno následným usnesením městského soudu. Návrh věřitele na odvolání dosavadního insolvenčního správce z funkce a ustanovení nového (§29 insolvenčního zákona) nebyl přijat. Konečně bylo přijato usnesení (§151 odst. 2 insolvenčního zákona), že způsobem řešení úpadku dlužníka bude reorganizace.
5. Usnesením městského soudu ze dne 19. 8. 2022 č. j. MSPH 98 INS 3235/2021-B-69 pak byla povolena reorganizace dlužníka (výrok I.), ve funkci insolvenčního správce byl nadále ponechán Ing. Lee Louda Ph.D. (výrok II.), dlužníkovi bylo uloženo, aby ve lhůtě 90 dnů předložil insolvenčnímu soudu reorganizační plán nebo aby bez zbytečného odkladu insolvenčnímu soudu sdělil, že jej předložit nehodlá (výrok III.). Městský soud dále stanovil, že přednostní právo sestavit reorganizační plán má dlužník při splnění dalších podmínek (§339 insolvenčního zákona; výrok IV.). Znalcem z oboru ekonomika jmenoval obchodní společnost Equity Solutions Appraisals, s. r. o. a uložil mu podat znalecký posudek za účelem ocenění majetkové podstaty (výrok V.); zástupci věřitelů uložil, aby ve lhůtě do 15 dnů schválil odměnu znalce a podal o tom v téže lhůtě zprávu soudu a insolvenčnímu správci (výrok VI.). Konečně stanovil, že účinky rozhodnutí o povolení reorganizace nastávají dnem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (výrok VII.). K návrhu na povolení reorganizace městský soud konstatoval, že byl podán dlužníkem ve lhůtě stanovené v §318 odst. 1 insolvenčního zákona a obsahoval všechny podstatné náležitosti a přílohy podle §319 insolvenčního zákona, pročež podle §328 insolvenčního zákona rozhodl o povolení reorganizace.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Městskému soud vytýká, že zcela rezignoval na svoji dohlédací činnost a potvrdil nezákonný postup insolvenčního správce, který se rozhodl upřednostnit věřitele tvořící s dlužníkem koncern, aniž by své rozhodnutí řádně odůvodnil. Právo na soudní ochranu (čl. 36 Listiny) přitom předpokládá, aby soud srozumitelně, řádně a přezkoumatelně zdůvodnil své rozhodnutí a vypořádal se s veškerou relevantní argumentací. To však městský soud neučinil, když k otázce možného koncernového propojení mezi dlužníkem a některými věřiteli nezaujal žádné stanovisko. Vzhledem k tomu, že proti usnesením přijatým na schůzi věřitelů nejsou přípustné opravné prostředky (srov. §52 odst. 3 insolvenčního zákona), měl by soud o to více dbát na povinnost řádného odůvodnění svého rozhodnutí. Nepřiznáním hlasovacích práv na schůzi věřitelů a vyloučením stěžovatelky z možnosti uplatňování svých práv pak městský soud postupoval v rozporu s judikaturou Ústavního soudu [srov. nález ze dne 3. 9. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2372/11 (N 146/66 SbNU 219), nález ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1824/13 (N 132/73 SbNU 971) nebo stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 41/15 (ST 41/77 SbNU 963; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Stěžovatelka následně shrnuje skutkové okolnosti a dosavadní průběh insolvenčního řízení včetně schůze věřitelů konané dne 3. 8. 2022 a na ní přijatých rozhodnutí. Zdůrazňuje, že na schůzi věřitelů nemohla hlasovat, neboť její pohledávky byly popřeny insolvenčním správcem a jejímu návrhu, aby městský soud rozhodl odlišně od seznamu přihlášených pohledávek a přiznal jí hlasovací právo, nebylo vyhověno. Jediní věřitelé, kteří se dostavili na schůzi, a bylo jim umožněno hlasovat, byli věřitelé č. 3 (Pražské vodovody a kanalizace, a. s.), č. 10 (Glatzová & Co, s. r. o.) a č. 12 (ARCA CAPITAL LTD). Přitom především věřitel č. 12 je podle názoru stěžovatelky koncernová společnost zjevně spojená s dlužníkem, což se podává z různých stěžovatelkou v ústavní stížnosti popisovaných skutečností [např. z reorganizačního plánu u věřitele č. 11 (Arca Investments, a. s.) nebo personálními souvislostmi]. Městský soud neměl nekriticky převzít hodnocení insolvenčního správce, ale měl ověřit i další skutečnosti týkající se možného koncernového propojení dlužníka zejména s věřitelem č. 12, popř. i s věřitelem č. 10. Stěžovatelka polemizuje se závěry městského soudu ohledně ponechání možnosti hlasovat uvedeným dvěma věřitelům. V této souvislosti poukazuje na dvě jiná insolvenční řízení, kde vystupují oba zmiňovaní věřitelé a z nichž lze usuzovat na možné propojení. Podle stěžovatelky byla veškerá hlasování na schůzi věřitelů učiněná věřiteli č. 10 a č. 12 nezákonná. Stěžovatelka konečně nesouhlasí s tím, jak se městský soud vypořádal s jejím návrhem na přiznání hlasovacího práva poté, co její přihlášená pohledávka byla popřena. Vyslovuje přesvědčení, že tato pohledávka byla insolvenčním správcem popřena výlučně v úmyslu zamezit stěžovatelce vykonávat hlasovací práva. Závěrem stěžovatelka požádala o přednostní projednání věci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je, byť s jistou korekcí uvedenou níže, rovněž přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Stěžovatelka petitem ústavní stížnosti brojí jednak proti usnesení přijatému na schůzi věřitelů dne 3. 8. 2022, jímž byla potvrzena volba zástupce věřitelů a nebyl přijat návrh na odvolání insolvenčního správce, jednak proti usnesení samotného městského soudu ze dne 19. 8. 2022, jež vzešlo ze schůze věřitelů. Podstatná část stěžovatelčiny argumentace se však věnuje usnesením, jimiž nebylo zakázáno vykonávat hlasovací právo věřitelům, kteří podle názoru stěžovatelky tvoří s dlužníkem koncern (§53 insolvenčního zákona) a jakož i usnesení, jímž nebylo vyhověno jejímu návrhu na odlišné hlasování od seznamu přihlášených pohledávek (§52 odst. 2 insolvenčního zákona). V této souvislosti je třeba zdůraznit, že na tato rozhodnutí (o hlasovacím právu přihlášených věřitelů) se uplatní závěry vyplývající z výše uváděného stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS - st. 41/2015, na něž navázal Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 1549/11 (N 83/77 SbNU 197). Ze stanoviska i z nálezu vyplývá, že proti samotným rozhodnutím o hlasovacím právu věřitelů by ústavní stížnost nebyla přípustná. Stěžovatelka je však, jak již bylo zmíněno výše, petitem ústavní stížnosti ani nenapadá, a proto nebylo třeba, aby se s nimi Ústavní soud formálně vypořádával.
10. V intencích závěrů vyplývajících z výše citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 1549/11 se ovšem Ústavní soud musel věnovat námitce, zda byla rozhodnutí o hlasovacích právech věřitelů dostatečně odůvodněna. Pokud by totiž shledal, že tomu tak nebylo, pročež by trpěla deficitem, který by mohl mít za následek porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, mělo by takové zjištění vliv i na rozhodnutí navazující, tj. i na ústavní stížností napadená usnesení o potvrzení volby zástupce věřitelů a usnesení o návrhu na odvolání insolvenčního správce.
11. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že ve své dosavadní judikatuře (srov. stěžovatelkou uváděné nálezy sp. zn. IV. ÚS 2372/11 a sp. zn. III. ÚS 1824/13, které sice byly překonány rovněž citovaným stanoviskem pléna sp. zn. Pl. ÚS - st. 41/2015, avšak pouze co se týče otázky přípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutím o hlasovacích právech věřitelů), formuloval ústavněprávní požadavky ve vztahu k rozhodnutím insolvenčního soudu podle §51 odst. 1 insolvenčního zákona o hlasovacích právech věřitelů, jež vyplývají z ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nebo spravedlivý proces a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a jež se v plném rozsahu uplatní případně i ve vztahu k rozhodnutím vydaným podle §51 odst. 3 téhož zákona. Rozhodnutí vydané podle některého z uvedených ustanovení musí být řádně odůvodněno z důvodu požadavku jeho přezkoumatelnosti a vyloučení prostoru pro libovůli soudu, což platí tím spíše, když samotní věřitelé na podporu přiznání hlasovacích práv (ve smyslu oponentury popření jejich pohledávek insolvenčním správcem) či naopak jejich zákazu u jiných věřitelů argumentují. Soud se s touto argumentací musí vypořádat.
12. Rozhodování o hlasovacím právu věřitele, jehož pohledávka byla popřena nebo nebyla dosud zjištěna, nebo věřitele, jehož hlasovací právo je zpochybňováno (např. z důvodů uvedených v §53 insolvenčního zákona), se koná jen na návrh a je rozhodnutím procesním. Při rozhodování soud vychází z obsahu spisového materiálu. Jak Ústavní soud vyslovil v usnesení ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 3614/15, k otázce, zda je napadené usnesení insolvenčního soudu dostatečně odůvodněno, je nutno přistupovat s přihlédnutím ke zvláštní povaze insolvenčního řízení. Soudce v rámci rozhodnutí vydaných v průběhu schůze věřitelů tak má omezený prostor pro podání vyčerpávajícího odůvodnění, pročež z hlediska práva na soudní ochranu či spravedlivý proces postačí, pokud soudce objasní základní důvody, jež jej vedly k vydání daného rozhodnutí.
13. Ze zápisu ze schůze věřitelů dne 3. 8. 2022, který je přílohou ústavní stížnosti a je dohledatelný i na portálu Ministerstva spravedlnosti (viz https://isir.justice.cz), zjistil, že městský soud se námitkou, zda věřitelé č. 10 a č. 12 netvoří s dlužníkem koncern (§53 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona) zabýval a rovněž objasnil důvody, které jej k závěru o absenci koncernového propojení vedly. Vycházel přitom i ze zprávy insolvenčního správce, s níž se věřitelé měli možnost seznámit. Co se týče věřitele č. 10 (advokátní kancelář zastupující dlužníka a další subjekty, které jsou s dlužníkem propojeny), městský soud konstatoval, že by tímto byla v podstatě odepřena možnost hlasování všem advokátům, kteří kdy zastupovali dlužníka a mají u něj dluhy pocházející z neuhrazených právních služeb. Ohledně věřitele č. 12 pak vyslovil přesvědčení, že u něj, byť byl spolu s ostatními členy skupiny "Arca" hospodářsky či zájmově propojen, jeho možnost ovlivňovat dlužníka byla vzhledem ke struktuře podílů ve skupině v podstatě nulová. Z uvedeného je zřejmé, že se městský soud námitkám týkajícím se koncernového propojení věnoval a svůj postoj dostatečně a z pohledu zachování práva na soudní ochranu a při vědomí toho, že v této části insolvenčního řízení má soud pouze omezený prostor zjišťovat skutečný stav, řádně zdůvodnil. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze polemizuje s důvody, na kterých byla tato rozhodnutí postavena a Ústavnímu soudu předkládá svůj právní náhled na věc.
14. Výše uvedené závěry týkající se náležitého odůvodnění platí obdobně i pro usnesení, jímž nebylo stěžovatelce přiznáno hlasovací právo. Insolvenční soud zde vyšel z odůvodněného stanoviska insolvenčního správce a ztotožnil se s ním. Zdůraznil, že stěžovatelce nemohou být přiznána hlasovací práva do doby, než bude rozhodnuto o pravosti její pohledávky. Stěžovatelka tedy rozhodně měla vědomost o úvahách, na nichž bylo rozhodnutí o hlasovacích právech postaveno. V kontextu relevantní části spisového materiálu je tedy zřejmé, že rozhodnutí městského soudu o zamítnutí návrhu na zákaz hlasování u věřitelů č. 10 a č. 12, jakož i o nepřiznání hlasovacích práv stěžovatelce není svévolné, neboť mělo dostatečný podklad a oporu ve spisových materiálech a není možné je označit za nepřezkoumatelné.
15. Závěr Ústavního soudu o hlasovacích právech se pak promítá do rozhodnutí přijatých na schůzi věřitelů, jež stěžovatelka napadá ústavní stížností. Pakliže Ústavní soud dovodil, že postup městského soudu při rozhodování o hlasovacích právech stěžovatelky nebyl v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, není možné přisvědčit stěžovatelce ani ve vztahu k námitkám, jimiž brojí proti usnesení městského soudu, jímž byla potvrzena volba zástupce věřitelů, a proti usnesení schůze věřitelů o ponechání insolvenčního správce ve funkci. Obě tato usnesení lze totiž podrobit ústavněprávnímu přezkumu pouze z důvodu nesprávného postupu městského soudu, který předcházel jejich přijetí, ať už by se jednalo o nerespektování zákonných podmínek pro konání schůze věřitelů nebo pochybení při rozhodování o hlasovacích právech jednotlivých věřitelů (srov. právní větu IV. k nálezu sp. zn. I. ÚS 1549/11). Vzhledem k tomu, že podle názoru Ústavního soudu bylo rozhodnutí o hlasovacích právech z hlediska zachování práva na soudní ochranu v pořádku a stěžovatelka ani nenamítala nerespektování zákonných podmínek pro konání schůze věřitelů, nebyl důvod rušit ani stěžovatelkou napadená usnesení o volbě zástupce věřitelů či usnesení o ponechání insolvenčního správce ve funkci.
16. Co se týče usnesení městského soudu ze dne 19. 8. 2022 č. j. MSPH 98 INS 3235/2021-B-69, pro nějž se stala podkladem usnesení přijatá na schůzi věřitelů dne 3. 8. 2022, stěžovatelka proti němu žádné konkrétní, snad s výjimkou výroku o ponechání insolvenčního správce ve funkci, výtky nevznáší. K tomu lze jen stručně uvést, že výrok I. o povolení reorganizace i výrok II. o ponechání insolvenčního správce ve funkci vychází z rozhodnutí věřitelů a městský soud jen potvrdil jejich vůli. Přitom pouze zkontroloval, zda byly splněny formální náležitosti pro jejich přijetí. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nepovažoval rozhodnutí přijatá na schůzi věřitelů za protiústavní, neměl ani důvod aby jakkoliv zpochybňoval i toto usnesení městského soudu.
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
18. O žádosti stěžovatelky na přednostní projednání ústavní stížnosti (podle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud výslovně nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu