ECLI:CZ:US:2022:3.US.2731.22.1
sp. zn. III. ÚS 2731/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Jitky Hermanové, zastoupené JUDr. Bc. Norbertem Naxerou, advokátem se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2022, č. j. 30 Cdo 2160/2021-344, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2021, č. j. 25 Co 322, 323/2020-316, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 6. 2020, č. j. 64 C 225/2011-281, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 8. 2020, č. j. 64 C 225/2011-293, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení jejích základních práv zakotvených podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když prý uvedenými rozhodnutími došlo k odstranění základů demokratického právního státu ve smyslu čl. 9 odst. 3 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že stěžovatelka se původně žalobou domáhala částky 1 552 914 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která jí měla vzniknout v důsledku chybného rozhodnutí pozemkového úřadu, jímž byla dne 17. 11. 1992 schválena dohoda o vydání v tomto rozhodnutí specifikovaného pozemku - zahrady (dále též jako "předmětný pozemek" či "pozemek") mezi otcem stěžovatelky, jakožto osobou oprávněnou ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o půdě") a Státním statkem Lochovice jako osobou povinnou. Stěžovatelka se stala vlastnicí uvedeného pozemku po smrti svého otce (dne 8. 4. 2001). Rozhodnutí o schválení dohody o vydání zahrady bylo podle stěžovatelky nezákonné, neboť vycházelo z nesprávných údajů v evidenci nemovitostí, v níž nebylo zaznamenáno, ač být zaznamenáno mělo, že pozemek je ve vlastnictví fyzických osob (potomků Miloslava a Miloslavy Smržových). Smržovi pak prostřednictvím žaloby na určení dosáhli určení svého výlučného vlastnického práva k předmětnému pozemku. Stěžovatelce tak vznikla škoda, neboť byla zbavena možnosti domáhat se vydání náhradního pozemku nebo finanční náhrady za nevydaný pozemek.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též "obvodní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl tak, že uložil žalované (České republice - Ministerstvu zemědělství) povinnost zaplatit stěžovatelce částku 5 481,60 Kč [část stěžovatelkou nárokované částky ve výši 27 518,40 Kč jí byla již pravomocně přiznána, a to rozsudkem ze dne 21. 7. 2016 č. j. 64 C 225/2011-173 - pozn. Ústavní soud] (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce zákonný úrok z prodlení z částky 32 990 Kč (výrok II.), zamítl žalobu na zaplacení částky 1 449 460 Kč s příslušenstvím (výrok III.), uložil stěžovatelce povinnost zaplatit státu na nákladech řízení částku 35 476 Kč (výrok IV.) a konečně uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení 5 174 Kč (výrok V.).
4. Městský soud v Praze (dále též "městský soud") k odvolání stěžovatelky rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že odmítl odvolání stěžovatelky proti vyhovujícímu výroku I. a proti vyhovujícímu výroku II. v rozsahu zákonného úroku z prodlení (výrok I. rozsudku městského soudu), zrušil rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku II. co do tam specifikovaného úroku z prodlení a řízení v tomto rozsahu zastavil, neboť o tomto plnění již bylo pravomocně rozhodnuto (výrok II. rozsudku městského soudu), potvrdil rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku o věci samé co do částky 1 449 450 Kč s úrokem z prodlení z této částky, neboť výši náhrady za nevydaný pozemek bylo nutno určit až k okamžiku, kdy stěžovatelka ztratila možnost úspěšně navrhnout obnovu řízení, tedy po třech letech od právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu [tj. ke dni 7. 12. 1995; srov. k tomu bod 28 odůvodnění v pořadí druhého ve věci vydaného kasačního rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018 sp. zn. 30 Cdo 2657/2017 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz)], dále jej potvrdil co do úroku z prodlení z částky 10 Kč za dobu od 24. 7. 2009 do 25. 1. 2010 a ve zbytku jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovatelce 10 Kč s úrokem z prodlení z této částky za dobu od 26. 1. 2010 do 21. 1. 2021 ve výši 8,31 Kč a za dobu od 22. 1. 2021 do zaplacení s ročními úroky z prodlení (výrok III. rozsudku městského soudu), když nárok stěžovatelky nebylo možno hodnotit v souladu se závazným právním názorem vyjádřeným v pořadí prvním kasačním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2014 sp. zn. 30 Cdo 2014/2013 vydaným v této věci jako promlčený. Konečně městský soud zrušil rozhodnutí obvodního soudu v jeho výrocích IV. a V. o náhradě nákladů řízení, a to i z důvodu nutnosti opětovného posouzení, zda v dané věci nejsou splněny podmínky moderačního práva ve smyslu §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř.") ve prospěch jinak většinově neúspěšné stěžovatelky (výrok IV. rozsudku městského soudu).
5. Následné dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud. Stěžovatelka totiž v dovolání neformulovala žádnou právní otázku, která by mohla založit jeho přípustnost. V rámci širšího odůvodnění rozhodnutí se pak Nejvyšší soud zejména neztotožnil s tvrzením stěžovatelky, že jí soudy nižších stupňů neposkytly spravedlivé vypořádání jejího nároku, když upozornil, že soudy nižších stupňů výši náhrady poskytnuté stěžovatelce správně určily na základě znaleckého posudku k okamžiku, když se nemohla náhradního pozemku a ani finanční náhrady za výše zmíněný pozemek domoci, a tedy nepostupovaly podle §16 ve spojení s §28a zákona o půdě, kdy by výše náhrady byla ještě nižší.
6. Pro vypořádání ústavních stížností není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
7. Ústavní soud nejprve konstatuje, že je-li ústavní stížností napadán i rozsudek obvodního soudu, který svým rozhodnutím již částečně změnil a částečně zrušil (a věc mu vrátil k dalšímu řízení) městský soud, pak k rozhodování o ústavnosti takového rozsudku obvodního soudu není Ústavní soud příslušný (není totiž povolán rušit, co již bylo zrušeno či změněno). Proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v této části podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
8. Ve zbývajícím rozsahu Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
11. K takovému závěru dospěl Ústavní soud především proto, že stěžovatelčina argumentace neobsahuje žádnou hlubší věcnou, natož pak relevantní ústavněprávní argumentaci. Ústavní soud dokáže pochopit situaci stěžovatelky, která nastalou situaci vnímá jako křivdu, kdy jí chybným postupem (resp. rozhodnutím) orgánu veřejné moci bylo znemožněno domoci se náhrady za majetek odebraný její rodině během období nesvobody. Na druhou stranu však nelze přehlížet, že obecné soudy se její věci věnovaly velmi podrobně (jak již naznačeno shora, ve věci samotné rozhodoval kasačním rozsudkem dvakrát Nejvyšší soud), když pak zejména napadené rozhodnutí městského soudu Ústavní soud považuje za velmi pečlivé a přesvědčivé.
12. Sama stěžovatelka pak v ústavní stížnosti správně zmiňuje závěr soudem ustanoveného znalce, že hodnota vybraných pozemků v letech 1995 až 1996 [tedy v době rozhodné (pro důvody uvedené shora) pro určení výše náhrady] mohla být více než dvacetkrát vyšší, než bylo referenční kritérium pro určení výše náhrady v případě stěžovatelky, nicméně během řízení zmíněný znalec podle Ústavního soudu přesvědčivě vysvětlil, že obecná hodnota pozemků odpovídajících povahou pozemku, který otec stěžovatelky nárokoval, byla v průměru nižší, neboť ve stěžovatelčině případě se tehdy nejednalo o pozemek zvláštní hodnoty.
13. Neúplné je rovněž tvrzení stěžovatelky, že jí jako náhrada byla poskytnuta částka toliko 5 000 Kč, když naopak v ústavní stížností napadených rozhodnutí je vysvětleno, že stěžovatelce již byla přiznána náhrada převyšující částku 27 000 Kč; to Ústavní soud konstatuje zejména s ohledem na úplnost východisek svého odůvodnění, byť i on si je vědom toho, že uvedená částka neodpovídá dnešním hodnotám pozemků; ovšem takové kritérium - jak rovněž vysvětlily obecné soudy stěžovatelce - nemůže být pro danou věc odškodnění rozhodující. Není rovněž pravda, že by obecné soudy určily náhradu v případě stěžovatelky podle právních předpisů účinných ještě před rokem 1989, když i Nejvyšší soud zdůraznil, že obecné soudy k otázce hodnoty náhrady pro stěžovatelku stanovily znalce a ve svém důsledku tak rozhodly pro stěžovatelku výhodnějším způsobem.
14. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky a proto ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu