ECLI:CZ:US:2022:3.US.2743.22.1
sp. zn. III. ÚS 2743/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného JUDr. Radomilem Mackem, advokátem se sídlem náměstí J. M. Marků 92, Lanškroun, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 22. 6. 2022, č. j. 27 Co 109/2022-301, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") stěžovatel brojí proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovy a výživy nezletilých dcer E., A. a J., jejichž matkou je J. S.
3. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
4. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 10. 3. 2022, č. j. 8 P 4/2021-237, svěřil nezletilé pro dobu do i po rozvodu rodičů do péče matky, přičemž stěžovateli stanovil povinnost přispívat na jejich výživu částkami 6 000 Kč měsíčně pro dceru E., 5 000 Kč měsíčně pro dceru A. a 4 000 Kč měsíčně pro dceru J. Okresní soud dále upravil harmonogram styku nezletilých se stěžovatelem.
5. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval krajský soud, který rozhodnutí okresního soudu nyní napadeným rozsudkem potvrdil.
6. Stěžovatel s tímto rozsudkem krajského soudu nesouhlasí a napadá jej ústavní stížností, v níž však uvádí v podstatných rysech shodné námitky, které uplatnil již v průběhu předchozího řízení. Opětovně tudíž vyjadřuje nesouhlas s tím, že rozsudek okresního soudu nerespektuje právo stěžovatele podílet se na péči a výchově svých dětí v zásadě stejnou měrou jako matka a právo nezletilých dcer na péči obou rodičů a neupravuje styk otce s dcerami o hlavních letních prázdninách ani dalších prázdninách v průběhu roku. Namítá, že obecné soudy vycházely toliko z přání dětí, které však soudy zaměnily za nejlepší zájem dětí. Zdůrazňuje, že krajský soud se nevypořádal se skutečnostmi, které údajně vyvrací obavy vedlejší účastnice, že stěžovatel nezvládne péči a výchovu nejmladší dcery. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy nezjistily přání nezletilých přímo před soudem.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů, učiněnými v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k jeho nezletilým dětem, v nichž obecné soudy neshledaly předpoklady pro stanovení jím požadovaného rozsahu péče.
9. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že k soudním rozhodnutím v rodinných věcech přistupuje velmi rezervovaně, a dále rovněž to, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajícím se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, zásadně nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatel nicméně staví Ústavní soud povýtce právě do této pozice, tj. pozice další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti, které mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči konkrétním důvodům, na nichž obecné soudy založily svá rozhodnutí, zčásti předkládal v obdobném znění již v řízení o jím podaném odvolání. Stěžovatel tak s ústavní stížností fakticky nakládá jako s dalším procesním prostředkem, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, jak byla vymezena obecnými soudy, s jejichž právními závěry polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.
10. Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o úpravě výchovných poměrů jeho nezletilých dětí, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
11. Ústavní soud ve své judikatuře za tímto účelem vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby (srov. specifické zdravotní potřeby nezletilé J. - bod 15 odůvodnění rozsudku krajského soudu); a (4) přání dítěte (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu). V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [srov. např. citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1206/09; nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529) či nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629)].
12. Rovněž prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že krajský soud při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzal do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontoval je s konkrétními skutkovými okolnostmi posuzovaného případu. Právní závěry, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, shledal předpoklady pro svěření nezletilých do péče matky a neakceptoval návrh stěžovatele na podstatné rozšíření rozsahu jeho péče o nezletilé, s nimi dle názoru Ústavního soudu plně korespondují, resp. nelze je považovat za ústavněprávně excesivní, což teprve by bylo způsobilé založit potřebu kasačního zásahu Ústavního soudu.
13. Jak totiž vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí krajského soudu, jímž byly potvrzeny závěry okresního soudu, oba tyto soudy při rozhodování kladly důraz především právě na splnění výše uvedeného základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Obecné soudy svěření do střídavé výchovy i stěžovatelem navrhnutý osobní styk s nezletilými odmítly jako nevhodné, a to právě pro rozpor s nejlepším zájmem nezletilých dětí. Tento závěr, obsažený v nyní napadeném rozsudku, přitom krajský soud dostatečně pečlivě a přesvědčivě odůvodnil.
14. Ústavní soud tedy posuzoval, zda obecné soudy (resp. krajský soud, jehož rozhodnutí bylo napadeno), jež nezletilé svěřily do výlučné péče matky, respektovaly závěry plynoucí z aktuální judikatury Ústavního soudu a vycházely z premisy, že "svěření dětí do střídavé péče je pravidlem, nikoliv výjimkou" (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014), resp. zda dostatečně odůvodnily, že v nyní posuzovaném případě nastala okolnost, která zmíněnou presumpci ve prospěch střídavé i rozšířené péče stěžovatele vylučuje. Jak se podává z navazující judikatury zdejšího soudu (např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1554/14), tato premisa je platná pouze za předpokladu splnění všech výše předestřených ústavněprávních kritérií a zákonných podmínek, jež jsou odrazem ústavního požadavku na zohlednění zájmů nezletilých dětí. Taktéž v usnesení sp. zn. I. ÚS 2831/14 ze dne 11. 8. 2015 Ústavní soud uvedl, že "teze obsažené v judikatuře k věcem svěření dítěte do střídavé výchovy nijak nevyvazují obecné soudy z povinnosti posuzovat případy individuálně. Ke střídavé výchově se nelze automaticky uchylovat v každém řízení o svěření dítěte do péče, naopak je nezbytné vždy hledat nejlepší zájem dítěte podle okolností daného případu". Závěry vyslovené v nálezu
sp. zn. I. ÚS 2482/13 tak nelze paušalizovat a zobecňovat, nýbrž je nutno respektovat jedinečnost každého individuálního případu a v nich zkoumaného zájmu a potřeb nezletilého dítěte, o jehož péči je rozhodováno. Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy těmto požadavkům v nyní posuzované věci dostály.
15. Jak totiž vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, krajský soud při rozhodování kladl důraz především a právě na splnění výše uvedeného základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte).
16. Pro Ústavní soud je současně určující, že obecné soudy pečlivě a přesvědčivě rozvedly, jakými úvahami se řídily při posuzování návrhů stěžovatele a matky nezletilých, přičemž dostatečně objasnily, proč je ve vztahu k nim žádoucí svěření do výlučné péče matky. Přihlédly přitom kupř. ke komplikované osobnostní povaze otce a jeho vztahu k nezletilým dcerám (srov. zejména rozsudek krajského soudu, body 20-21) a také ke zdravotnímu stavu nezletilé J. Krajskému soudu nelze vytýkat ani kritické zhodnocení vyslovených přání nezletilých. Stěžované rozhodnutí je v tomto ohledu dostatečně podrobné a je z něj patrno, na základě jakých úvah dospěl krajský soud k závěru, že přání nezletilých koresponduje s rozhodnutím o jejich svěření do výlučné péče vedlejší účastnice řízení (srov. rozsudek krajského soudu, body 21-24). Ústavní soud má navzdory odlišnému názoru stěžovatele současně za to, že krajský soud dostačujícím způsobem zohlednil rovněž názory a zájmy nezletilých, byť v odvolacím řízení neprovedl jejich výslech (srov. rozsudek krajského soudu, body 15, 24-25).
17. Ústavní soud konečně považuje za vhodné, byť pouze ve formě obiter dicta, připomenout, že možnost stanovení stěžovatelem požadované výchovy u nezletilých není do budoucna vyloučena, neboť rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak vyplývá rovněž z ustanovení §909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí v nyní posuzovaném případě zakládají mimo jiné na okolnostech, které v současnosti sice vylučují stanovení požadované výchovy, nicméně jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně proveditelná (zejména změna názoru nezletilých; srov. rozsudek krajského, bod 20).
18. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu