ECLI:CZ:US:2022:3.US.2769.21.1
sp. zn. III. ÚS 2769/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. Oldřichem Voženílkem, advokátem se sídlem Matušova 982/9, Rumburk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2021, č. j. 6 Tdo 320/2021-18958, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2019, sp. zn. 4 To 72/2018, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2018, sp. zn. 40 T 14/2014, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť má za to, že jimi byly porušeny jeho základní práva a také ústavní principy zaručené čl. 2 odst. 2, čl. 8, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, 2 a 3 písm. b) a d), čl. 7 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem městského soudu uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Napadeným rozsudkem vrchního soudu byl rozsudek městského soudu zrušen ve výroku o trestu a výroku o náhradě škody a stěžovatel byl za stejný zločin a za zločin dotačního podvodu podle §212 odst. 1, odst. 2, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 5 T 144/2017 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 7. 6. 2019, sp. zn. 31 To 118/2019, odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu samostatné výdělečné činnosti a funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech, a to na dobu 7 let, a povinnost nahradit vyjmenovaným poškozeným způsobenou škodu. Následné dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud nyní napadeným usnesením, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je upraven v §265b zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel vymezil několik okruhů svých námitek, které dále podrobně rozvádí. Nesouhlasí zejména se skutkovými zjištěními obecných soudů, která jsou podle něj založena na excesivním hodnocení důkazů, namítá porušení zásady volného hodnocení důkazů, nerespektování presumpce neviny, porušení zásady oficiality, zásady vyhledávací a materiální pravdy. Dle stěžovatele jsou skutková zjištění a právní závěry obecných soudů v extrémním nesouladu. Interpretaci podústavního práva obecnými soudy považuje stěžovatel za ústavně nekonformní (poukazuje přitom zejména na nerespektování kogentních norem) a v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Tvrdí rovněž, že napadená rozhodnutí nejsou řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna a v neposlední řadě namítá porušení práva na obhajobu.
4. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
5. Nutno předeslat, že Ústavní soud v minulosti rozhodoval o ústavní stížnosti spoluobžalovaného stěžovatele M. O., kterou dne 18. 1. 2022 usnesením sp. zn. I. ÚS 2766/21 odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Mimo to, že v obou ústavních stížnostech stěžovatelé (zastoupeni týmž právním zástupcem) opomenuli uvést petit stížnosti, tedy čeho se vlastně domáhají, tvoří její obsah téměř výhradně shodnou argumentaci, a je proto logické (s ohledem na zásadu jednotnosti a předvídatelnosti soudního rozhodování) očekávat, že Ústavní soud i v případě nyní posuzované věci dospěje ke shodnému závěru, jaký učinil v právě zmíněném usnesení. Ústavní soud totiž neshledal žádný racionální důvod, pro který by se měl od tohoto usnesení jakkoliv věcně či argumentačně odchýlit a rozhodnout jiným způsobem.
6. Ústavní soud proto posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl i v tomto případě k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností. K zásahu do jejich pravomoci přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti jejich zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
8. Ústavní stížnost je totiž zjevně pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je ovšem vedena pouze v rovině práva podústavního a stěžovatel (nesprávně) předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Ve skutečnosti však stěžovatel polemizuje pouze s - pro něj nepříznivým - výsledkem soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což ale nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.
9. Jde-li o námitky stěžovatele směřující k tvrzeným nesprávným skutkovým zjištěním, excesivnímu hodnocení důkazů či k samotnému dokazování, je vhodné připomenout, že úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, provedl-li by je znovu. Zároveň však judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny.
10. Zároveň je však třeba si uvědomit, že ani rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. proč je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění (považuje je např. za liché, mylné či vyvrácené; srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1851/19 ze dne 16. 8. 2019). V tomto ohledu přitom Ústavní soud nemá obecným soudům z ústavněprávního hlediska co podstatného vytknout, neboť se důkazními návrhy stěžovatele dostatečně zabývaly a vypořádaly se s nimi.
11. Jde-li konkrétně o znalecký posudek vypracovaný znaleckým ústavem PAS - Prague Accounting Services s. r. o., obecné soudy objasnily, z jakého důvodu a pro jaké formální vady jej nemohly akceptovat (viz např. str. 176-177 rozsudku nalézacího soudu). Nutno připomenout, že i z předložených protokolů z hlavního líčení vyplývá a též ve zvukovém záznamu z hlavního líčení zaznělo, že na tyto vady byla obhajoba opakovaně a s předstihem upozorňována a byla (bezvýsledně) vyzývána k jejich odstranění. Bez ohledu na to, že ze strany stěžovatele k nápravě nedošlo, vrchní soud obhajobou označené části přečetl alespoň jako listinný důkaz a následně se s ním i v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal. Nejvyšší soud ve vztahu k tomuto posudku poté postup nalézacího i odvolacího soudu aproboval a současně konstatoval, že se posudek v této podobě stal součástí hodnocení důkazů. Okolnost, že byl z obsahového hlediska vyhodnocen jako nesprávný, a i proto trestní soudy vycházely ze závěrů znaleckého posudku znaleckého ústavu Česká znalecká, a. s., je již bez významu. Z hlediska kontroly ústavnosti Ústavním soudem je totiž podstatné, že se obecné soudy důkazním návrhem stěžovatele zabývaly a nelze tak hovořit například o situaci "opomenutého důkazu" ve smyslu setrvalé judikatury zdejšího soudu.
12. I námitkami stěžovatele týkajícími se dokazování znaleckým posudkem znaleckého ústavu Česká znalecká, a. s. se obecné soudy zabývaly, a zdejší soud již ve výše označeném rozhodnutí (sp. zn. I. ÚS 2766/21) neshledal výhrady stěžovatele opodstatněnými. Odkázal přitom na str. 53-54 rozsudku vrchního soudu, kde tento soud vyvrátil stěžovatelovo tvrzení, že znalecký posudek znaleckého ústavu Česká znalecká, a. s., byl opatřen způsobem, který trestní řád neumožňuje. Státní zástupkyně v průběhu řízení před soudem prostřednictvím policejního orgánu (tj. postupem podle §179 odst. 2 trestního řádu) přibrala uvedený znalecký ústav, a to jako strana trestního řízení v souladu s §110a trestního řádu. Jestliže stěžovatel namítá, že zpracovatel posudku podal svůj posudek přímo nalézacímu soudu, Ústavní soud k tomu i nyní shodně uvádí, že z hlediska zákonnosti opatření a provedení tohoto důkazu je zcela irelevantní, zda byl posudek soudu dodán přímo jeho zpracovatelem, anebo prostřednictvím státního zástupce; byl-li soud informován státním zástupcem o přibrání znalce (resp. znaleckého ústavu), lze v obou případech hovořit o tom, že posudek předložil státní zástupce jako strana trestního řízení.
13. I v nyní posuzované věci pak lze dodat, že se stěžovatel mýlí, tvrdí-li, že trestní soudy nemohou bez třetího revizního posudku rozhodovat o tom, který posudek je správný a který chybný. Znalecký posudek, tak jako ostatní důkazy, soudy hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle svého vnitřního přesvědčení, a to mj. v kontextu s ostatními provedenými důkazy (srov. §2 odst. 6 trestního řádu). Trestní soudy se tedy mohou přiklonit k závěrům jednoho z opatřených znaleckých posudků a odlišné závěry vyplývající z posudku druhého odmítnout, pokud své úvahy vedoucí k takovému výsledku náležitě vysvětlí v odůvodnění svého rozhodnutí. V nyní posuzovaném případě byla tato podmínka splněna, neboť trestní soudy hodnocení uvedených důkazů přesvědčivě odůvodnily (srov. str. 176-177 rozsudku městského soudu a str. 55-56 rozsudku vrchního soudu).
14. Shodně jako ve výše citované věci vyhodnotil Ústavní soud i další námitky stěžovatele. Namítal-li stěžovatel, že samotným uzavřením smlouvy nedochází k převodu listinného dluhopisu, pak zdejší soud opakuje, že z hlediska odpovědnosti za trestný čin podvodu, za nějž byl stěžovatel odsouzen, je podstatné, že stěžovatel dluhopisy reálně prodával, při uzavírání smluv o převodu dluhopisů se dopustil podvodného jednání a ze strany investorů došlo k zaplacení sjednané ceny.
15. Pokud jde o stěžovatelovy námitky směřující proti závěrům trestních soudů, že předmětným skutkem byli poškozeni investoři a splnění závazků vůči nim bylo závislé na řadě nejistých budoucích skutečností, je třeba nejprve uvést, že stěžovatel v tomto směru vychází z vlastní verze skutkových okolností a nikoliv z té, ke které se přiklonily trestní soudy. Opírá se zejména o závěry vyplývající ze znaleckého posudku znaleckého ústavu Prague Accounting Services s. r. o., který ovšem trestní soudy vyhodnotily jako nevěrohodný, jak již bylo výše vysvětleno. Ústavní soud dále odkazuje na str. 37-38 usnesení Nejvyššího soudu, kde byla přehledně shrnuta argumentace, z níž uvedené závěry trestních soudů vyplývaly. Stěžovatel a další spoluobžalovaní měli závazky právě vůči investorům, přičemž jejich jednáním byly způsobeny mnohamilionové škody. Byly zde rovněž vyvráceny všechny podstatné námitky včetně těch, které se týkaly možných dalších investic, a to s tím, že tyto investice jednoduše nebyly provedeny, resp. že stěžovatel a spoluobžalovaní neměli zájem dané prostředky rozumně investovat. Spolehlivě byl prokázán podvodný úmysl stěžovatele (blíže k tomu viz str. 65-69 a 77-79 rozsudku vrchního soudu).
16. V neposlední řadě pak Ústavní soud i v této věci konstatuje, že nemůže akceptovat stěžovatelovo tvrzení o údajné manipulaci nalézacího soudu s důkazy provedenými při hlavních líčeních. Jestliže stěžovatel v tomto ohledu upozorňuje především na údajně chybně zaprotokolovanou námitku týkající se znaleckého posudku znaleckého ústavu Česká znalecká, a. s., nelze tuto okolnost považovat za podstatnou, neboť jak odvolací, tak dovolací soud posoudily tuto námitku tak, jak ji stěžovatel popisuje i v ústavní stížnosti. Tvrzení stěžovatele, že soudce JUDr. Sotolář měl vyhrožovat znalci ztrátou znalecké licence, Ústavní soud nemůže hodnotit jinak než jako neprokázanou spekulaci.
17. Z hlediska ústavněprávního lze tedy uzavřít, že skutková zjištění provedená obecnými soudy mají dostatečnou a racionální základnu, že přijaté právní závěry s nimi nejsou v extrémním nesouladu, že v dané věci soudy vyložily a aplikovaly podústavní právo ústavně konformně, a rovněž že odůvodnění napadených rozhodnutí vyhovují požadavkům kladeným na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Současně v rozhodování obecných soudů zdejší soud neshledal ani jiná pochybení, která by bylo možné teprve vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a mohla by tak být důvodem pro jeho kasační zásah.
18. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v posuzované věci nemá proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
19. Za této procesní situace Ústavní soud již samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, jelikož by to bylo bezpředmětné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu