ECLI:CZ:US:2022:3.US.298.22.1
sp. zn. III. ÚS 298/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Ivany Gründlové, zastoupené Mgr. Petrou Fenikovou, advokátkou, sídlem Bělehradská 572/63, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2021 č. j. 28 Cdo 3010/2021-1041, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. května 2021 č. j. 25 Co 219/2019, 25 Co 289/2019-1090 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 14. května 2019 č. j. 108 C 43/2014-751 ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 13. 9. 2019 č. j. 108 C 43/2014-794, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a Mgr. Kamila Veselého, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") sp. zn. 108 C 43/2014, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem okresního soudu ze dne 14. 5. 2019 č. j. 108 C 43/2014-751 ve spojení s doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 13. 9. 2019 č. j. 108 C 43/2014-794 bylo stěžovatelce uloženo uhradit vedlejšímu účastníkovi částku ve výši 125 010 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 28. 2. 2014 do zaplacení (I. výrok), co do částky 421 312 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta (II. výrok). Okresní soud měl za prokázané, že stěžovatelka jako vlastník stavby na pozemku vedlejšího účastníka užívala pozemek pod stavbou, a oplocením pozemku vedle stavby včetně příjezdové cesty zabrala i další pozemky ve vlastnictví vedlejšího účastníka bez právního důvodu, přičemž s výjimkou částky 14 638 Kč nehradila za užívání žádné poplatky.
3. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 19. 5 2021 č. j. 25 Co 289/2019-1090 byl rozsudek okresního soudu ve II. výroku změněn tak, že je stěžovatelka povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 83 078 Kč s úrokem z prodlení; ve zbytku byl rozsudek okresního soudu potvrzen (I. výrok) a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (II. až VII. výrok). Krajský soud vyšel ze zjištění, že stěžovatelka v žalobou vymezeném období (od 8. 3. 2012 do 14. 7. 2013) užívala bez právního důvodu pozemky ve vlastnictví vedlejšího účastníka (resp. původní žalobkyně), na nichž se nacházela stavba haly ve vlastnictví stěžovatelky a dále příjezdová komunikace a manipulační plocha sloužící stavbě haly. Tímto stěžovatelce vzniklo bezdůvodné obohacení na úkor vedlejšího účastníka, jež je povinna vydat ve formě peněžité náhrady, jejíž výše byla stanovena v úrovni obvyklého nájemného zjištěného na základě k tomu zadaného znaleckého posudku.
4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl. K zásadní dovolací (i dříve odvolací) námitce stěžovatelky, že v řízení nemělo být pokračováno pro neurčitost žaloby neobsahující přesné označení pozemků, za jejichž užívání je požadováno vydání bezdůvodného obohacení, Nejvyšší soud uvedl, že vedlejší účastník se od počátku řízení domáhal vydání bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání týchž pozemkových částí - konkrétně pozemků zastavěných budovou haly a dále pozemků tvořících přístupovou cestu a manipulační plochu sloužící tomuto objektu. Není proto případná argumentace stěžovatelky, že žaloba byla neurčitá a neumožňovala pokračování v řízení. Za situace, kdy se vedlejší účastník domáhá vydání bezdůvodného obohacení za užívání týchž pozemků a ve stejné výměře v průběhu celého řízení, nedošlo z jeho strany ani ke změně žaloby, o které by měly soudy nižších stupňů rozhodnout.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tak jako v řízení před obecnými soudy namítá neurčitost a nesrozumitelnost vymezení žalobního nároku, neboť vedlejší účastník nedostatečně specifikoval rozsah užívání pozemků stěžovatelkou. Stěžovatelka nesouhlasí s nárokem vedlejšího účastníka, jde-li o užívání manipulační plochy a příjezdové cesty, a tvrdí, že toto užívání vedlejší účastník neprokázal. Stěžovatelka poukazuje na rozpor mezi označením pozemků uvedených v žalobě a těmi, které určil znalecký posudek, když vedlejší účastník změnil až v průběhu řízení svá tvrzení ohledně užívaných pozemků právě v reakci na vypracované znalecké posudky. Stěžovatelka dále uvádí, že k faktické změně žaloby došlo bez rozhodnutí okresního soudu, neboť vedlejší účastník požadoval vydání bezdůvodného obohacení za jiné pozemky, než o kterých bylo napadenými rozsudky rozhodnuto.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou tvrzených porušení jejích základních práv, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že takový následek v případě stěžovatelky nenastal.
9. Ústavní soud zejména nepřisvědčil námitce stěžovatelky, že v řízení nebylo prokázáno užívání manipulační plochy a příjezdové cesty stěžovatelkou. Okresní soud tvrzení stěžovatelky, že neužívala pozemky tvořící příjezdovou cestu a manipulační plochu před budovou, a není jí nic známo o tom, že by je užíval někdo jiný, považoval za účelové, když měl za to, že stěžovatelka jako vlastník budovy zcela jistě věděla, že budova je užívána a kým. Ze snímků z internetu okresní soud zjistil, že před budovou stojí automobily a v budově je provoz. I kdyby pozemky neužívala sama stěžovatelka, soud dovodil, že vybudováním vrat jako zábrany na příjezdové cestě znemožnila jejich užívání původní žalobkyní, popř. pronajmutí pozemku třetí osobě. Stěžovatelka současně zpřístupněním budovy umožnila třetí osobě i užívání příjezdové cesty a manipulační plochy, neboť bez těchto prostor budovu užívat není možné. O tom, že stěžovatelka budovy užívala nebo věděla o jejich užívání, svědčí podle okresního soudu i skutečnost, že část platby za jejich užívání ve výši 14 638 Kč stěžovatelka uhradila. Užívání pozemků stěžovatelkou okresní soud dovozuje i z toho, že v březnu 2012 uzavřela podnájemní smlouvu na pozemek před budovou. To, že pozemky jsou užívány, a v jakém rozsahu, bylo zjištěno i na místě samém (spis okresního soudu sp. zn. 120 C 53/2015).
10. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr okresního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně vysvětlen, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Nesouhlasí-li stěžovatelka se způsobem, jakým byly provedené důkazy okresním soudem vyhodnoceny, poukazuje Ústavní soud na svou konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny [např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) dostupný na http://nalus.usoud.cz)]. Jak vyplývá ze shora konstatovaného, je zřejmé, že se okresní soud nedopustil stěžovatelkou namítaného pochybení, neboť vycházel ve svých závěrech z řádně provedených důkazů, kterými byl dostatečně skutkový stav věci zjištěn.
11. Obecné soudy se taktéž řádně vypořádaly s námitkou stěžovatelky, že se vedlejší účastník domáhá vydání bezdůvodného obohacení za pozemky, které se (částečně) neshodují se závěry znaleckého posudku znalce Ing. Jaroslava Rydla. Krajský soud ve svém rozsudku uvedl, že původní žalobkyně, která se domáhala vydání bezdůvodného obohacení ve výši stanovené původním znaleckým posudkem, již v žalobě uvedla, že stěžovatelka byla od 8. 3. 2012 do 14. 7. 2013 zapsaná jako vlastník budovy bez č. p./č. e. na stavebním pozemku st. X v katastrálním území N. a užívala, resp. nemohla neužívat, stavbou zastavěnou plochu, která činí 1 565 m2, příjezdovou komunikaci k této budově v rozsahu 720 m2 (240 x 3m) a bezprostřední plochu před budovou vlastněnou stěžovatelkou na straně, kde je budova otevřená a jsou tam vrata umožňující vjezd do budovy, v rozsahu 720 m2 (72 m délky budovy x 10 m pro výjezd vozidel). Takové označení předmětných nemovitostí jejich popisem a náčrtem podle krajského soudu zcela odpovídá doplnění tvrzení vedlejším účastníkem, a nejde tak o změnu žaloby, o níž by mělo být rozhodováno.
12. Také tomuto závěru neměl z pohledu ústavnosti Ústavní soud čeho vytknout. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na přiléhavé odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu, z něhož je zřejmé, proč nelze mít za důvodnou námitku stěžovatelky týkající se absence v žalobě řádně popsaných skutečností, na základě nichž by bylo možné posoudit, co má být po skutkové stránce předmětem řízení.
13. Ústavní deficit neshledal Ústavní soud ani v napadeném usnesení dovolacího soudu. Ústavní soud konstatuje, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavní soud připomíná, že právní koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku je založena na principu zásadní přípustnosti dovolání proti všem pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, pokud jimi je skončeno odvolací řízení, nejde-li ovšem o výjimečné typy rozhodnutí vyjmenované v §238a o. s. ř., vždy ovšem zároveň musí být splněny další podmínky vymezené taxativně v §237 téhož zákona. Jestliže Nejvyšší soud použije §237 o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu, v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodní, nemá Ústavní soud prostor pro přehodnocení takových závěrů.
14. Tak tomu bylo i v posuzované věci, kdy odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání nepřípustné. Nejvyšší soud ústavně souladným způsobem s odkazem na svou judikaturu odůvodnil, že pozemek tvořící předmět soudního řízení, coby část zemského povrchu, nemusí být vždy totožný s parcelou, nýbrž může zahrnovat více parcel, popřípadě části různých parcel, nebo naopak být částí parcely jediné. Je proto nesprávný názor, že věcí v právním slova smyslu je pozemek pouze tehdy, je-li označen parcelním číslem a odpovídá-li mu mapové zobrazení s uvedením druhu a výměry v operátech katastru nemovitostí. Nejvyšší soud zdůraznil, že není rozhodující, zda byl pozemek rozdělen, spojen s jiným pozemkem, přečíslován, nebo došlo ke změně jeho charakteru, neboť pozemek je pro účely soudního řízení dostatečně identifikován tehdy, jestliže způsob jeho identifikace nevzbuzuje pochybnosti o tom, jakého pozemku, resp. jaké části pozemku, se návrh týká. Byl-li pozemek určen jen parcelním číslem podle dřívější evidence a uvedením katastrálního území, v němž leží, je předmět řízení určitý, pokud se v daném katastrálním území nenachází pozemková parcela shodného parcelního čísla, vedená v jiném druhu evidence. V řízení o zaplacení peněžité náhrady za vzniklé bezdůvodné obohacení nadto případné nepřesnosti v označení dotčených pozemků nepůsobí nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí, a tím spíše pouhé nepřesnosti v označení pozemků nezpůsobují neurčitost žaloby. Nejvyšší soud označil závěry krajského soudu za korespondující provedenému dokazování i rozhodovací praxi, dle níž vlastníka stavby na cizím pozemku stíhá povinnost poskytovat náhradu také za pozemky bezprostředně nezastavěné.
15. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelka polemizuje v rovině podústavního práva s napadenými rozhodnutími soudů a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný, přičemž v ústavní stížnosti pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnila již dříve v průběhu řízení, a obecné soudy se s ní řádně vypořádaly. Pouhý nesouhlas s odůvodněním napadených rozhodnutí však nemůže založit důvodnost ústavní stížnosti. Napadená rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu