ECLI:CZ:US:2022:3.US.3029.21.1
sp. zn. III. ÚS 3029/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Ludmily Tachecí a Svatopluka Tachecího, zastoupených JUDr. Naděždou Paškovou, advokátkou, sídlem Riegrova 1100, Roudnice nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2021 č. j. 33 Cdo 3928/2020-362, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. května 2020 č. j. 12 Co 312/2019-294, 12 Co 313/2019-294 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 26. září 2019 č. j. 17 C 266/2010-254, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, a Ludmily Turzové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelé se u Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") domáhali určení, že nemovitosti specifikované v I. výroku napadeného rozsudku okresního soudu (dále jen "nemovitosti"), jsou ve společném jmění stěžovatelů. Po zrušení předchozího vyhovujícího rozsudku Nejvyšším soudem okresní soud žalobu v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Okresní soud se zejména neztotožnil s náhledem stěžovatelů, že vedlejší účastnice by měla stěžovatelům navrátit dar nemovitostí, a to pro chování vůči stěžovatelům v hrubém rozporu s dobrými mravy podle §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále jen "obč. zák."). Okresní soud především zjistil, že negativní konfliktní vztahy mezi účastníky jsou vzájemné, a nelze proto usoudit, že by se vedlejší účastnice ke stěžovatelům zachovala bez dalšího tak, aby byla podle zákona povinna dar vrátit.
3. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu. Krajský soud se neztotožnil mimo jiné ani s námitkami stěžovatelů, že tvrzení vedlejší účastnice o některých konfliktech byla účelová a že by se tudíž vůči stěžovatelům nechovala v hrubém rozporu s dobrými mravy. Krajský soud dospěl k závěru, že skutkový stav zjistil okresní soud řádně a v rozsahu pro rozhodnutí potřebném. Důkazy hodnotil objektivně, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, s námitkami účastníků se vypořádal a nic podstatného nepominul. Ze skutkového zjištění pak okresní soud vyvodil podle krajského soudu i správný závěr právní.
4. Dovolání stěžovatelů odmítl Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením pro nepřípustnost, neboť napadený rozsudek krajského soudu byl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a jeho dřívějším zrušujícím rozhodnutím.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé zejména namítají, že je soudy řádně nepoučily dle §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), nedodržely koncentraci řízení, nepostupovaly předvídatelně, důkazy nehodnotily v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, svá rozhodnutí dostatečně neodůvodnily a nesprávně vyložily význam a dosah pojmu dobrých mravů podle §630 obč. zák. Podle stěžovatelů okresní soud nepřihlédl k důkazům svědčícím stěžovatelům ani se nezabýval věrohodností svědků. Okresní soud ani krajský soud pak dostatečně nezhodnotily všechny souvislosti vzájemných rodinných vztahů, přičemž ani Nejvyšší soud v původním rozhodnutí zrušujícím vyhovující rozsudek okresního soudu nekonstatoval konkrétně, co považuje za "vzájemné chování účastníků". Uvedené se promítlo i do posouzení "hrubého rozporu s dobrými mravy", neboť intenzitu i soustavnost chování vedlejší účastnice hodnotil Nejvyšší soud pouze na základě několika událostí, nikoli vzhledem ke všem a jejich vzájemné souvislosti. Napadená rozhodnutí považují stěžovatelé za překvapivá, neboť soudy je neinformovaly, jaké skutkové závěry z dosud provedených důkazů vyvodily.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností; je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů. Jiné vady se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, pročež se musí vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou. Nutno tudíž vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud tak zásadně není povolán k přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Mohl by tak učinit pouze, dopustily-li by se při hodnocení důkazů libovůle. Zejména, kdyby skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy či byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [např. nálezy ze dne 6. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 1833/18, ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2690/15 (N 164/86 SbNU 677) a další (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná z http://nalus.usoud.cz)].
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že rozhodne věcně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá kontradiktorní povahu; Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Ústavní soud považuje ústavní stížnost zpravidla za zjevně neopodstatněnou, nejsou-li napadená rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým nebo vadám řízení, která jejich vydání předcházela, způsobilá porušit základní práva nebo svobody stěžovatelů. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti může též vyplynout z rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou nebo obdobnou problematiku.
9. Z obsahu napadených rozhodnutí je patrné, že soudy s řádným a logickým odůvodněním vyvrátily námitky stěžovatelů týkající se údajného hrubého rozporu chování vedlejší účastnice s dobrými mravy. Obsah ústavní stížnosti sestává z opakování této a dalších námitek, představujících odlišný náhled stěžovatelů, nereflektující posouzení věci a odůvodnění napadených rozhodnutí obecnými soudy.
10. V prvé řadě nutno konstatovat, že v napadených rozhodnutích není přítomen takový extrémní rozpor (viz výše bod 7), který by Ústavní soud opravňoval zpochybňovat skutková zjištění okresního soudu. Především je nutno souhlasit s krajským soudem, že okresní soud vycházel z dostatečného množství důkazů, učiněná zjištění logicky a srozumitelně odůvodnil a skutkový stav zjistil v rozsahu pro rozhodnutí potřebném. Postupoval-li okresní soud při zjišťování skutkového stavu ústavně souladným způsobem, jeví se skutkové námitky stěžovatelů jako odlišný náhled na vzájemné vztahy účastníků řízení před obecnými soudy. Tento náhled však sám o sobě k přehodnocení dokazování nepostačuje. Okolnost, že stěžovatelé považují chování vedlejší účastnice za hrubě rozporné s dobrými mravy, neznamená, že si po komplexním hodnocení provedených důkazů nemůže okresní soud učinit jiný názor. Zejména zjistil-li, že to byl stěžovatel, kdo vedlejší účastnici fyzicky napadl, a ta po proběhlém konfliktu přestala stěžovatele navštěvovat. Obecné soudy zřetelně odůvodnily, z jakých důkazů učinily konkrétní rozhodná zjištění a proč neprovedly další navržené důkazy. Poukazují-li stěžovatelé toliko na další vzájemné konflikty, z nichž dovozují pro sebe příznivější závěry, nelze na podkladě odůvodnění skutkových zjištění okresního soudu a krajského soudu shledat ústavněprávní prostor pro přehodnocování dokazování. Absence tohoto pochybení pak ústí v nerozhodnost námitky stěžovatelů týkající se nesprávnosti výkladu §630 obč. zák. V posuzované věci nebylo sporu o výklad "hrubého rozporu s dobrými mravy", ale o to, zda prokázaná jednání vedlejší účastnice v daném kontextu naplnila hypotézu této rozhodné právní normy.
11. Argumentují-li stěžovatelé procesními vadami řízení před okresním soudem, je potřeba poukázat na povahu řízení před okresním soudem po zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž byla věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. Tyto námitky jednoznačně a srozumitelně vyvrátil krajský soud v bodu 20 odůvodnění napadeného rozsudku, na které lze proto, stejně jako na odůvodnění všech napadených rozhodnutí, pro stručnost odkázat. Postačí zopakovat, že napadená rozhodnutí nemohla být pro stěžovatele překvapivá, jestliže okresní soud rozhodoval znovu poté, co bylo jeho rozhodnutí zrušeno. Proto se musel řídit závazným právním názorem Nejvyššího soudu, což vyústilo i v jiný soudní výrok. Stejně tak, jak poukázal krajský soud, se okresní soud neocitl v důkazní nouzi ani neshledal nedostatečnost vylíčených tvrzení, žádající si stěžovateli naříkanou výzvu k jejich doplnění.
12. Závěrem Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu nelze vykládat tak, že by se stěžovatelům zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejich představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění řádného soudního řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelé se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18).
13. Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí porušila ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů, a proto jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu