ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.3928.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 3928/2020-362
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) L. T. , bytem XY, a b) S. T. , bytem tamtéž, zastoupených Mgr. Michalem Kaánem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Dómská 124/9, proti žalované L. T. , bytem XY, zastoupené I. W., obecnou zmocněnkyní, bytem XY, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 17 C 266/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 5. 2020, č. j. 12 Co 312/2019, 12 Co 313/2019-294, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci usnesení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 26. 9. 2019, č.j. 17 C 266/2010-254, Okresní soud v Litoměřicích zamítl žalobu „o určení, že žalobci mají ve svém společném jmění nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. XY pro obec a katastrální území XY, a to pozemky parc. č. XY, XY, XY, XY a XY,“ a žalobcům uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 45.350 Kč. Usnesením ze dne 1. 11. 2019, č. j. 17 C 266/2010-274, Okresní soud v Litoměřicích zamítl návrh, jímž se žalovaná domáhala opravy meritorního výroku rozsudku ze dne 26. 9. 2019, č. j. 17 C 266/2010-254.
Odvoláními napadli žalobci rozsudek soudu prvního stupně a žalovaná usnesení o zamítnutí návrhu na opravu výroku rozhodnutí.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 13. 5. 2020, č. j. 12 Co 312/2019, 12 Co 313/2019-294, rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil „v tom správném znění, že žaloba, aby bylo určeno, že žalobci mají ve společném jmění dům č. p. XY na pozemku parc. č. XY zapsaný na listu vlastnictví XY pro obec a katastrální území XY u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY, a že pozemky parc. č. XY, XY, XY, XY a XY, vše zapsané na listu vlastnictví XY pro obec a katastrální území XY u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY, jsou ve vlastnictví žalobce S. T., se zamítá.“ Dále potvrdil usnesení, kterým soud prvního stupně zamítl návrh žalované na opravu výroku rozsudku, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů. Po právní stránce odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – uzavřel, že zjištěné skutečnosti nenaplňují skutkovou podstatu ustanovení §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“); jinak vyjádřeno, žalobci specifikované chování obdarované nedosáhlo intenzity hrubého porušení dobrých mravů.
Dovolání, kterým žalobci napadli rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné.
Nejvyšší soud věc posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle §241a odst. 1, věty první, o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o.s.ř.).
Odvolací soud převzal skutková zjištění z řízení před soudem prvního stupně a vyšel z toho, že účastníci 23. 10. 2007 uzavřeli smlouvu, na jejímž základě žalobci darovali dceři (žalované) předmětné nemovitosti. Obdarovaná dar přijala, přičemž smlouva neobsahovala žádné její omezení ani žádné její závazky vůči žalobcům do budoucna. Žalobcům „nic a nikdo“ nebránil v bezplatném užívání nemovitostí. Po oboustranném konfliktu v květnu 2009, kdy žalobce fyzicky napadl žalovanou a žalovaná verbálně napadla žalobce, vyzvali dárci obdarovanou k vrácení daru. Důvody takového chování obou stran pramenily ze zklamání žalobců z toho, že jim žalovaná odmítla zajistit samostatné bydlení, nepomohla žalobkyni v době její nemoci s předvánočním úklidem a odmítla finančně vyplatit svou sestru.
Přestože posouzení dovolání jako vadného podání pro nedostatečné zevšeobecnění dovolacího důvodu by nic nebránilo – při formulaci otázky hmotného práva, o níž se domnívají, že „nebyla dosud vyřešena“ (zda „nezajištění vhodnějšího bydlení a odmítnutí zřídit ve prospěch žalobců věcné břemeno doživotního užívání dotčených nemovitostí“ je s ohledem na vzájemné „negativní“ chování účastníků, jakož i z hlediska intenzity a soustavnosti chování obdarované hrubým porušením dobrých mravů), žalobci neodlišují skutkový základ sporu od právního posouzení věci – dovolací soud pokládá za vhodné opakovat závěry obsažené v jeho rozsudku ze dne 18. 5. 2017, č. j. 33 Cdo 3222/2016-150, kterým zrušil rozhodnutí, jimiž soudy obou stupňů žalobě o vrácení daru vyhověly.
Ustanovení §630 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda jednání účastníka občanskoprávního vztahu je v souladu či v rozporu s dobrými mravy, zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro aplikaci ustanovení §630 obč. zák., je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002).
Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“ , který je významný z hlediska aplikace ustanovení §630 obč. zák., podal Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již opakovaně (srov. rozsudek ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5, roč. 2001, rozsudek ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 228/2000, rozsudek ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003). Konstatoval, že jimi lze rozumět souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Uvedený výklad je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněném pod č. 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, roč. 1998, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami.
Předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce je jen takové chování obdarovaného, které lze s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Obvykle jde o porušení značného rozsahu a intenzity nebo o porušování soustavné (tj. opakované a časově související porušování dobrých mravů, které svědčí o hlubokém narušení vztahu mezi dárcem a obdarovaným, přičemž jednotlivá jednání obdarovaného sama o sobě nedosahují intenzity hrubě porušující dobré mravy), a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje skutkovou podstatu §630 obč. zák.; předpokladem aplikace tohoto ustanovení je – při zohlednění vzájemného jednání dotčených subjektů – kvalifikované porušení morálních pravidel konkrétním chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních kritérií, nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 4375/2007, ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3012/2009, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 942/2012).
Protože odvolací soud při nezměněných skutkových zjištěních výše formulované závěry respektoval, Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
Ve vztahu k výroku, kterým odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně zamítající návrh žalované na opravu výroku rozsudku, žalobci vůbec nevymezili předpoklad přípustnosti dovolání a dovolací důvod (§241a odst. 2, §243c odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3, věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. 8. 2021
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu