ECLI:CZ:US:2022:3.US.3084.21.1
sp. zn. III. ÚS 3084/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti Puč, s. r. o., sídlem V Chotejně 1267/1, Praha 10 - Hostivař, zastoupené Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou, sídlem Čáslavská 1750/8, Praha 3 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. září 2021 č. j. 5 Afs 72/2020-49 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2020 č. j. 11 Af 27/2017-165, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Generálního ředitelství cel, sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4 - Michle, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož lze daně a poplatky ukládat jen na základě zákona, bylo zasaženo do práva pokojně užívat majetek podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, dále bylo porušeno právo podnikat zaručené čl. 26 odst. 1 Listiny a rovněž právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Současně byly porušeny zásady zakotvené v čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 4 odst. 1 Listiny.
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v pořadí druhým rozsudkem (poté, co jeho předchozí rozsudek dne 2. 2. 2018 č. j. 11 Af 27/2017-119 byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2019 č. j. 5 Afs 55/2018-84) ze dne 23. 1. 2020 č. j. 11 Af 27/2017-165 zamítl žalobu stěžovatelky (žalobkyně) proti rozhodnutí vedlejšího účastníka řízení (žalovaného) ze dne 19. 5. 2017 č. j. 1759-8/2017-900000-304.8, jímž byla stěžovatelce pravomocně vyměřena daň z lihu za zdaňovací období září 2015 ve výši 547 485 Kč.
3. Následnou kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 21. 9. 2021 č. j. 5 Afs 72/2020-49 zamítl. Nejvyšší správní soud jednotlivé námitky stěžovatelky posoudil zčásti jako nedůvodné a zčásti jako nepřípustné [§104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů]. Přitom odkázal i na svoje předchozí kasační rozhodnutí ve věci ze dne 18. 10. 2019 č. j. 5 Afs 55/2018-84, v němž se vyslovil k otázce odpovědnosti skladovatele ve smyslu §4 odst. 1 písm. f) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů. Ve shodě s městským soudem uvedl, že stěžovatelka měla postavení skladovatele lihovin nalezených v kontejnerech, které měla pronajaty, a je tedy odpovědnou za úhradu spotřební daně podle citovaného ustanovení. V této souvislosti podotkl, že i při hypotetickém závěru, že stěžovatelka lihoviny v kontejneru neskladovala, s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti, které jsou obsahem správního spisu, by bylo možno konstatovat, že se stěžovatelka na jejich uskladnění minimálně podílela, a to tím, že kontejnery na základě nájemní smlouvy pronajala a platila za ně nájem, čímž z jejich oprávněného faktického a právního užívání vyloučila jakoukoli jinou osobu včetně jejich vlastníka. Stěžovatelka by se za těchto okolností (při skutečném nenaplnění pojmu skladovatele) stala bez pochybností alespoň podílníkem podle §4 odst. 1 písm. f) věty za středníkem zákona o spotřebních daních, kterému je zcela shodně vyměřována daň k zaplacení v plné výši. Jako nedůvodné posoudil Nejvyšší správní soud námitky, kterými stěžovatelka brojila proti postupu vedlejšího účastníka řízení, potažmo městského soudu ohledně neprovedení důkazů. Neprovedení navrhovaných důkazů bylo vedlejším účastníkem řízení i městským soudem podle Nejvyššího správního soudu řádně odůvodněno. Ani sejmutí otisků prstů z nalezených lahví lihovin, které stěžovatelka požadovala, by totiž neumožnilo spolehlivě identifikovat osobu, která lihoviny do dotčených kontejnerů umístila. Nejvyšší správní soud pak vypořádal i všechny ostatní námitky stěžovatelky.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje průběh správního řízení a skutečnosti, které mu předcházely, jakož i další důležité skutkové souvislosti. Poukazuje na rozdíly v definici skladovatele v právu veřejném (podle zákona o spotřebních daních) a civilním (srov. §2415 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Vyslovuje přesvědčení, že definice skladovatele, coby prostého detentora, je založena na extenzivním výkladu, který přisuzuje postavení skladovatele osobě, jež skutečným skladovatelem není a výrobky fakticky neuskladnila.
5. Nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, že by měla lihoviny v právní či faktické detenci. Osoba, která o věci nic neví (míněno stěžovatelka), nemůže věc fakticky ovládat, a co se týče právní detence, šlo pouze o domnělou detenci, neboť k lihovinám stěžovatelka žádný právní titul neměla. Podle stěžovatelky Nejvyšší správní soud nepostupoval korektně. Z formulací obsažených v napadeném rozhodnutí totiž není zřejmé, zda považuje určité důkazy za nevěrohodné a proč zpochybňuje, co je mezi účastníky řízení nesporné. Nejvyšší správní soud pohlíží na důkazní situaci spíše prostřednictvím svých dojmů a pod těmito dojmy přizpůsobuje výklad právních norem tak, aby odpovídal zamýšlenému výsledku.
6. Stěžovatelka dále namítá, že na ni byla nesprávně a v rozporu s judikaturou [např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2001 sp. zn. IV. ÚS 402/99 (N 73/22 SbNU 131; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz)] přenesena důkazní povinnost ohledně identifikace skladovatele, resp. původce zboží. Správním soudům rovněž vytýká, že nezohlednily ústavně konformní výklad zákona. Vyslovuje přesvědčení, že nelze prokázat naplnění pojmu skladování ve smyslu zákona o spotřebních daních u osoby, která nález celnímu úřadu oznámila a bez jejíhož aktivního přístupu by protiprávní jednání nebylo vůbec zjištěno. Vedlejší účastník řízení a potažmo i správní soudy měly postupovat v duchu zásady in dubio pro libertate. Připuštění názoru, že nálezce a ohlašovatel lihovin, jenž k nim nemá kvalifikovaný ani žádný jiný právní vztah, avšak má právní vztah k místu nálezu lihovin, je detentorem těchto lihovin, by mohlo vést k nepředvídatelným následkům.
7. Nejvyššímu správnímu soudu rovněž vytýká, že se při hodnocení skutkového stavu dopustil logických chyb, které byly v rozporu s provedenými důkazy. Porušení práva na soudní ochranu spatřuje stěžovatelka v tom, že nebyl proveden jí navržený důkaz na kontrolní analýzu rezervních vzorků lihovin. Nebyla tak zajištěna kvalitativní stejnorodost vzorkovaného celku. Stěžovatelka tvrdí, že předložila důkazy, jimiž by bylo zpochybněno stanovení množství lihu a tudíž i stanovení výše spotřební daně. Městský soud neprovedení stěžovatelkou navržených důkazů neodůvodnil, čímž založil nepřezkoumatelnost rozsudku a jeho protiústavnost. Nejvyšší správní soud pak tento postup aproboval. Tímto postupem byl tak popřen význam rezervního vzorku. Stěžovatelka dále navrhovala důkaz znaleckým posudkem, ale ani tomuto jejímu návrhu nebylo vyhověno. Závěrem stěžovatelka opakuje, že daň byla, co do množství čistého lihu, stanovena nesprávně, bez podkladů ve spisu a vzorky odebrané z lihovin nebyly reprezentativní, k čemuž se však napadené rozsudky nevyjadřují.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. V řízení o ústavní stížnosti podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto není sama o sobě významná námitka věcné nesprávnosti napadených rozhodnutí. Skutečnost, že soudy zaujímají k věci jiný právní názor než stěžovatel, nevede sama o sobě k porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť jeho obsahem není záruka úspěchu v řízení.
10. Po přezkoumání obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná, že procesní postupy ve správním řízení a na něj navazujícím soudním řízení správním, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavního práva, jsou svěřeny primárně správci daně (v daném případě tedy celnímu úřadu), resp. správním soudům při soudním přezkumu správních rozhodnutí v rámci tzv. plné jurisdikce, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda výklad použitého podústavního práva není ústavně nesouladný. Nic takového však Ústavní soud v předmětné věci neshledal.
11. Podstatou ústavní stížnosti je především nesouhlas stěžovatelky s hodnocením provedených důkazů (a to i v řízení před správními orgány) a na ně navazujícím právním posouzením, a to zejména k výkladu pojmu skladovatel ve smyslu §4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních. Ústavní stížnost je tak ve své podstatě pouhým pokračováním polemiky s rozhodnutím vedlejšího účastníka řízení, kterou stěžovatelka již vedla v řízení před správními soudy. Stěžovatelka přitom opakuje v zásadě tytéž argumenty, které již uplatnila v řízení o správní žalobě a v samotné kasační stížnosti. Ústavní soud tuto skutečnost zohlednil, a proto se zaměřil pouze na to, zda se správní soudy námitkami stěžovatelky dostatečně zabývaly a náležitě ústavně konformním způsobem se s nimi vypořádaly.
12. Ústavní soud v tomto směru dospěl k závěru, že Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku řádně a podrobně objasnil, z jakých důvodů nepovažuje námitky stěžovatelky směřující proti rozsudku městského soudu za důvodné, a vysvětlil, jakým způsobem je nutno vyložit dotčené ustanovení zákona o spotřebních daních. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí městského soudu v dostatečném rozsahu, odkázal na svou judikaturu (včetně svého předchozího rozsudku vydaného ve věci pod sp. zn. 5 Afs 55/2018) a vysvětlil, že městský soud argumentoval v souladu se zákonem, a rozhodnout jinak ani nemohl. Ústavní soud proto dovozuje, že rozsudek Nejvyššího správního soudu nevykazuje prvky libovůle, neboť je z jeho odůvodnění dostatečně zřejmé, z jakých úvah při posuzování kasační stížnosti soud vycházel, jeho závěry jsou ústavně souladné a není důvod je zpochybňovat. Uvedené platí i pro rozsudek městského soudu, který Ústavní soud považuje za řádně odůvodněný a přesvědčivý. Ke všem konkrétním argumentům, jež stěžovatelka vznesla v žalobě, se městský soud dostačujícím způsobem vyjádřil. Soudy taktéž vysvětlily, proč nepovažují námitku stěžovatelky týkající se neprovedených důkazů správním orgánem za důvodnou (viz bod 57 a násl. rozsudku městského soudu a bod 36 a násl. rozsudku Nejvyššího správního soudu). Ústavní soud proto nepovažuje za přínosné tyto závěry podrobně opakovat, když na ně postačí pro stručnost odkázat.
13. Smyslem §4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních je skutečně postihovat za neoprávněné skladování většího množství vybraných výrobků jejich skladovatele, tj. osobu, která má k těmto výrobkům vlastní subjektivní vztah, pročež je rozhodování v těchto věcech vždy do jisté míry kasuistické, ovlivněné okolnostmi toho kterého případu. Skladovatelem může v obecné rovině být např. neoprávněný uživatel skladovacích prostor, podnájemce, nájemce či vlastník, u nichž je nutno prověřit postupně jejich vztah ke skladovacím prostorám. Odpovědnost za skladování vybraných výrobků je objektivní, přestože ji nelze chápat v tom smyslu, že za tento delikt odpovídá za všech okolností.
14. Ústavní soud závěrem konstatuje, že jak rozsudek městského soudu, tak i rozsudek Nejvyššího správního soudu jsou podrobně odůvodněny, přičemž se soudy důsledně vypořádaly se všemi žalobními body uplatněnými stěžovatelkou ve správní žalobě. Skutková zjištění obsažená v napadených rozhodnutích jsou dostatečná a nejsou v rozporu (natož extrémním) se závěry, které z nich správní soudy dovodily.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu