ECLI:CZ:US:2022:3.US.3086.22.1
sp. zn. III. ÚS 3086/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Vzdělávací institut Praha s.r.o., se sídlem Švédská 39/107, Praha 5 - Smíchov, zastoupené JUDr. Ondřejem Sovákem, advokátem se sídlem Švédská 107/39, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2022, č. j. 22 Cdo 332/2022-409, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2021, č. j. 36 Co 158/2021-352, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. 3. 2021, č. j. 31 C 270/2017-299, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud"), neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva), ve znění protokolu č. 7, čl. 6 a čl. 13 Úmluvy, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8.
2. Z předložené ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že v řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti, obvodní soud zamítl napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala ve prospěch každého vlastníka blíže specifikovaného pozemku zřízení služebnosti nezbytné cesty zakládající právo chůze a jízdy všemi vozidly přes pozemky žalované (výrok I). Dále zamítl žalobu i v části na určení náhrady za zřízení služebnosti nezbytné cesty (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Městský soud rovněž napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech za řízení (výroky II a III).
3. Následné dovolání, jehož přípustnost stěžovatelka opírala o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ("o. s. ř."), Nejvyšší soud dle §243c odst. 1 zákona o. s. ř., napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti odkázala na judikaturu zdejšího soudu vztahující se k povinnosti soudů, tedy i Nejvyššího soudu, poskytovat ochranu základním právům a svobodám, a k otázce práva na ochranu vlastnictví, zejména k závěru, že nabytí nemovité věci bez spojení s veřejnou cestou nelze považovat za projev hrubé nedbalosti.
5. Ve vztahu k napadenému usnesení dovolacího soudu stěžovatelka napadá jeho závěr, že soudy zamítly jí podanou žalobu ze dvou rovnocenných důvodů, z nichž každý by postačil k zamítnutí žaloby, neboť prý po celou dobu řízení brojila i proti skutkovému závěru o uzavřenosti areálu, přes který by měla nezbytná cesta vést. Nejvyšší soud dle stěžovatelky rovněž zcela opomíjí specifickou povahu řízení o zřízení práva nezbytné cesty, které se totiž v souladu s jeho vlastní judikaturou řadí mezi výjimky ze zásady vázanosti soudu v žalobě vymezeným nárokem dle §153 odst. 2 o. s. ř. Z uvedené judikatury totiž vyplývá, že soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
6. Žalobce podle stěžovatelky nemusí ve svém návrhu ani vymezit, kudy má nezbytná cesta konkrétně vést, ani přesný obsah práva nezbytné cesty, neboť je na soudu, aby toto sám určil. Soud nemůže bez dalšího zamítnout žalobu vlastníka o takové vypořádání jen proto, že navrhovaný rozsah břemene se mu jeví nepřiměřeným. Musí, popř. i za pomoci znaleckého posudku, posoudit možnost takového rozsahu věcného břemene, který by zatěžoval vlastníka přilehlého pozemku co nejméně. Je tedy odpovědností soudu, aby tento našel nejvhodnější řešení a toto následně řádně odůvodnil. Na uvedenou povinnost však podle stěžovatelky soud I. stupně zcela rezignoval, čímž zatížil své rozhodnutí i řízení jemu předcházející zásadní vadou, kterou následně neodstranil ani soud odvolací, ani soud dovolací.
7. Bližší rekapitulace průběhu řízení před obecnými soudy není nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Právě zmíněný institut zjevné neopodstatněnosti v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení však Ústavní soud nyní neshledal.
9. Jak bylo již výše naznačeno, v posuzované věci odmítl Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost. K tomu je předně zapotřebí uvést, že je to pouze Nejvyšší soud, který je oprávněn rozhodovat o obsahu dovolání, resp. o tom, zda je dovolání přípustné a důvodné. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu přezkoumávat z moci úřední správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je naopak povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je totiž z rozhodnutí zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy.
10. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka brojí proti závěru dovolacího soudu, že soudy zamítly žalobu ze dvou rovnocenných důvodů; dále však tuto námitku nijak, anebo srozumitelně, nerozvíjí. Ústavní soud nicméně z předložených listin a napadených rozhodnutí dospěl ke shodnému závěru, že z každého z uvedených důvodů bylo možné žalobu zamítnout, a pokud stěžovatelka brojila dovoláním pouze proti jednomu z nich, nemohlo být její dovolání úspěšné. Není totiž splněna podmínka, že rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení pouze stěžovatelkou předestřené otázky hmotného nebo procesního práva.
11. Vytýká-li dále stěžovatelka soudům I. a II. stupně, že samy nehledaly řešení ve smyslu alternativního umístění přístupové a příjezdové cesty k pozemku stěžovatelky, a že nemožnost zřízení nezbytné cesty pro nutnost ji vést uzavřeným areálem nemohla být důvodem k zamítnutí její žaloby, pak není zřejmé, proč tuto námitku neuplatnila v dovolacím řízení. Z textu dovolání je totiž zjevné, že napadla pouze závěr nižších soudů o její hrubé nedbalosti při zjišťování možností přístupu a příjezdu k jejímu pozemku před jeho nabytím, a dále pak vznesla námitku vztahující se k překvapivosti rozhodnutí. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že požadavek na vyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) se uplatní nejen při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti jako celku, ale i při posuzování každé jednotlivé námitky v ní uplatněné [srov. nález ze dne 11. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 4022/17 (N 110/89 SbNU 631), bod 22.]. To znamená, že nepřípustná je taková námitka v ústavní stížnosti, která nebyla uplatněna v předcházejícím řízení způsobem, který by ji umožnil soudu obsahově posoudit. Z tohoto důvodu nyní k námitce stěžovatelky týkající se tvrzené neaktivity soudů I. a II. stupně nemůže přihlédnout ani Ústavní soud.
12. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že - vycházeje z dostupných podkladů - zcela sdílí závěr obecných soudů o hrubé nedbalosti stěžovatelky, o které například svědčí i skutečnost, že jako nájemce dotčených pozemků ve správě žalované byla znalá místních poměrů; nadto ze znaleckého posudku, pořízeného pro potřeby dražby v roce 2015, jednoznačně vyplývalo, že k nemovitosti není přístup právně zajištěn. I přes existující smluvní vztahy stěžovatelka s oprávněnými zástupci žalované nejednala, aby se ujistila o pravdivosti ústně sdělovaných skutečností, případně aby získala určitý písemný příslib před vydražením pozemků. Lze tak souhlasit s městským soudem, že stěžovatelka poněkud naivně spoléhala na sdělení osob, které měly na tom, aby dražba proběhla, zájem (likvidátor státního podniku, dražebník), a bez zjevného důvodu spoléhala na to, že "věc s přístupem k draženým pozemkům" pro ni dobře dopadne, aniž by pro to měla nějaký relevantní důvod.
13. Lze tedy uzavřít, že v nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů vady, jež by jej opravňovaly ke kasačnímu zásahu namísto konstatování neopodstatněnosti ústavní stížnosti. V ústavní stížnosti nadto stěžovatelka nenabízí téměř žádnou argumentaci, kterou by zpochybňovala správnost, zákonnost a především ústavnost napadených rozhodnutí, přičemž právě a pouze k ochraně ústavně zaručených základních práv slouží ústavní stížnost. V tomto ohledu je namístě zdůraznit, že stěžovatelku, povinně zastoupenou právním profesionálem (advokátem), stíhá břemeno tvrzení, kdy je především na ní samotné, aby předložila Ústavnímu soudu přesvědčivou ústavněprávní argumentaci, podpořenou například i relevantní judikaturou, a na základě které teprve by mohl zdejší soud předchozí řízení a napadené rozhodnutí přezkoumat a případně ústavní stížnosti i vyhovět. Není však úkolem Ústavního soudu, aby tuto argumentaci domýšlel namísto samotné stěžovatelky.
14. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí proto dospěl Ústavní soud k závěru, že v posuzované věci nemá proti závěrům Nejvyššího soudu ani soudu městského a obvodního ústavněprávních výhrad. Rovněž odůvodnění napadených rozhodnutí, ve kterých soudy velmi podrobně popsaly a přesvědčivě vysvětlily, z jakých důvodů nebylo možné stěžovatelce vyhovět, splňují nároky kladené na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí.
15. Závěr o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je z hlediska zákonné úpravy plně akceptovatelný, odpovídající standardu stanovenému v citovaném stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 a nelze jej považovat za jakkoliv vybočující z mezí ústavnosti či za projev přepjatého formalismu. V postupu obecných soudů tak nelze spatřovat zásah do základních práv a svobod stěžovatelky.
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu