ECLI:CZ:US:2022:3.US.3109.21.1
sp. zn. III. ÚS 3109/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného Mgr. Zuzanou Kožnárkovou, advokátkou, sídlem Komenského 1586/23, Prostějov, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 18. srpna 2021 č. j. 70 Co 187/2021-904, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníka řízení, a K. V., zastoupené opatrovníkem statutárním městem Olomouc a J. V., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho základní právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na svobodnou volbu povolání podle čl. 26 odst. 1 Listiny a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 18. 8. 2021 č. j. 70 Co 187/2021-904 potvrdil v řízení o úpravu výživného rozsudek Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") ze dne 17. 5. 2021 č. j. 0 P 94/2012-841, jímž bylo stěžovateli (otci nezletilé dcery K. V.) sníženo výživné na nezletilou dceru oproti naposledy stanovenému z částky 4 200 Kč na částku 1 500 Kč měsíčně, a to s účinností od 3. 8. 2019 do 31. 3. 2020. Krajský soud ve shodě s okresním soudem shledal pro dané období důvody pro snížení výživného kvůli podstatné změně poměrů [§923 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák.")] spočívající v tom, že stěžovatel dne 2. 8. 2019 utrpěl úraz a po uvedenou dobu byl podstatným způsobem omezen ve své podnikatelské činnosti. Jiná situace v poměrech stěžovatele však nastala po 1. 4. 2020, kdy soudy již neshledaly důvody pro snížení výživného. Soudy vyšly z toho, že stěžovatel začal opět podnikat a vykazovat příjmy, což vyplynulo z daňového přiznání za rok 2020. Poukazoval-li stěžovatel na to, že v důsledku úrazu došlo ke změně struktury jeho podnikání, byla tato změna podle krajského soudu kompenzována i podstatnou změnou v poměrech nezletilé dcery K., která od 1. 9. 2020 nastoupila na střední školu, což by bylo za standardních okolností naopak důvodem pro zvýšení výživného. Proto od 1. 4. 2020 považovaly soudy původně určené výživné ve výši 4 200 Kč měsíčně za souladné se všemi rozhodnými zákonnými kritérii (§911, §913, §914, §915 a §922 obč. zák.).
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje obsah napadených rozhodnutí a rozhodující okolnosti věci. Zásah do svých základních práv spatřuje v tom, jakým způsobem se soudy vypořádaly s jeho výdělkovými možnostmi po prodělaném úrazu s ohledem na změnu struktury podnikání. Zdůrazňuje, že výživné ve výši 4 200 Kč není schopen platit, neboť není v jeho výdělkových možnostech. Jeho příjmy totiž nedosahují dřívější výše a nejde přitom jen o přechodný stav. Rovněž poukazuje na to, že výživné fakticky zaplatil i za období, ve kterém mu byla vyživovací povinnost snížena na částku 1 500 Kč měsíčně. Dále uvádí, že úraz měl dopad pouze na jeho novou rodinu včetně nezletilé dcery A., ale nezletilá dcera K. dopady úrazu nijak nepocítí. Podle stěžovatele by mělo platit, že životní úroveň budou mít shodnou obě dcery stěžovatele. Dále zpochybňuje způsob výpočtu jeho výdělku, když podle jeho názoru porovnání obratů nemůže poskytnout přesvědčivý obraz o jeho skutečných příjmech. Je potřeba zkoumat a hodnotit jednotlivé okolnosti (v daném případě změnu způsobu podnikání stěžovatele převážně prostřednictvím třetích osob). Rovněž nesouhlasí s vymezením období, po které měl sníženo výživné. Soudy v této souvislosti nezohlednily především tu skutečnost, že neobnovení poúrazové rehabilitace a nenastoupení lázeňské terapie, které je vedlo k závěru o ukončení léčby a obnovení výdělkových schopností stěžovatele, bylo způsobeno epidemiologickou situací v té době. Naopak z lékařských zpráv je patrné, že zdravotní stav stěžovatele není ustálen a jeho prognóza je nejistá.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti stěžovatele a dospěl k závěru, že představuje návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ačkoliv je petitem ústavní stížnosti navrhováno zrušení výhradně rozsudku krajského soudu, ze stížnostní argumentace vyplývá, že stěžovatel brojí též proti rozsudku okresního soudu; Ústavní soud se proto věnoval i tomuto rozhodnutí.
7. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím obecných soudů ohledně stanovení výše výživného, které musí hradit své nezletilé dceři od 1. 4. 2020. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných přistupuje obzvláště rezervovaně. To plyne již ze skutečnosti, že ve věcech upravených v části druhé občanského zákoníku není - s jistými výjimkami - proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda nejde o extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na soudní ochranu [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/14 (rozhodnutí Ústavního soudu veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Žádné takovéto projevy protiústavnosti však v posuzované věci shledány nebyly.
8. Ústavní soud nemohl dále přehlédnout, že z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, jakož i ze samotného odvolání, které stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti, je zjevné, že námitky, které stěžovatel předkládá Ústavnímu soudu k posouzení, již v průběhu řízení uplatnil, přičemž krajský soud na ně adekvátním způsobem reagoval. Ústavní soud respektuje, že je věcí stěžovatele, jakou argumentaci na svoji obranu zvolí. Nicméně, je-li tato argumentace v řízení o ústavní stížnosti jen opakováním toho, s čím se obecné soudy již řádně vypořádaly, a stěžovatel žádnou jinou ústavněprávní argumentaci nepřináší, pak ústavní stížnost nemůže být úspěšná.
9. Ústavní soud nezjistil žádný důvod, pro který by bylo třeba závěry obecných soudů jakkoliv přehodnocovat. Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatele, že se soudy dostatečně nezabývaly posouzením změny jeho výdělkových možností v souvislosti s jeho zdravotním stavem. Naopak zejména okresní soud se otázce možných dosahovaných příjmů podrobně věnoval, přičemž zohlednil i další okolnosti (např. na jedné straně zohlednil nemožnost využívat naplno fyzický potenciál stěžovatele při práci, na druhé straně vyzdvihl schopnost ekonomicky těžit ze stěžovatelových zkušeností v rámci řídící a dozorčí práce). Rozhodnutí obecných soudů vychází z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry jsou v nich dostatečně jasně a srozumitelně vyloženy, a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Obecné soudy ve věci provedly dostatečné dokazování, zabývaly se podstatnými kritérii pro rozhodnutí o změně výše výživného, a jejich rozhodnutí jsou řádně a přehledně odůvodněna.
10. Ústavní soud uzavírá, že s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně výše výživného. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)].
11. Závěrem lze připomenout, že rozhodnutí ve věcech péče o nezletilé nemají povahu rozhodnutí absolutně konečných a tedy nezměnitelných; změní-li se proto opět poměry, mohou být tyto skutečnosti podkladem pro nové posouzení vyživovací povinnosti.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu