ECLI:CZ:US:2022:3.US.3135.22.1
sp. zn. III. ÚS 3135/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Antonína Jandy a 2) Věry Chmelové, oba zastoupeni Mgr. Tomášem Hrstkou, advokátem se sídlem Teplého 2786, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2022, č. j. 25 Cdo 3416/2020-652, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 8. 2022, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 15. 1. 2020, č. j. 27 Co 324/2019-586, a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 2. 7. 2019, č. j. 10 C 80/2013-549, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 11 odst. 1 Listiny, čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že právní předchůdkyně žalobců se před svou smrtí domáhala, aby žalovanému J. Dubcovi byla uložena povinnost odstranit vady jeho stavby (zjednodušeně řečeno rodinného domu). Tvrdila, že žalovaný při rekonstrukci svého rodinného domu bez povolení zvýšil podlahy v prvním nadzemním podlaží nad úroveň chodníku asi o 40 cm. Po provedení těchto stavebních úprav se na zdi domu ve vlastnictví žalobkyně začala projevovat vlhkost a plísně. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ústavní stížností napadeným rozsudkem připustil změnu žaloby tak, že se žalobkyně domáhá, aby žalovanému byla uložena povinnost podříznout stávající zdivo a provést jeho izolaci proti vlhkosti, a to v místě, kde jeho rodinný dům sousedí s domem žalobkyně (výrok I.). Dále krajský soud změnil ústavní stížností napadený rozsudek Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") tak, že žaloba ve znění, jak ji připustil krajský soud, se zamítá (výrok II.), když výrokem III. až V. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů celého řízení.
3. Krajský soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Za účelem prokázání příčinné souvislosti mezi tvrzeným protiprávním jednáním žalovaného a vlhnutím zdi domu v majetku žalobkyně okresní soud akceptoval existenci znaleckého posudku Ing. Zdeňka Teufla, který nechala pořídit žalobkyně a který neobsahoval doložku podle §127a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř."), provedl důkaz posudkem vypracovaným soudem ustanoveným znalcem Ing. Zdeňkem Šmejkalem a konečně nechal též vypracovat revizní znalecký posudek soudem ustanoveným znalcem Ing. Markem Novotným, Ph.D. Protože závěry Ing. Šmejkala a Ing. Novotného si odporovaly, okresní soud oba znalce vyslechl a přistoupil k jejich konfrontaci a na tomto základě se přiklonil k závěru obsaženému v revizním znaleckém posudku Ing. Novotného, který vyloučil příčinnou souvislost mezi provedením rekonstrukce podlahy v rodinném domě žalovaného a výskytem vlhkosti v domě žalobkyně. Závěr o neprokázání příčinné souvislosti vycházel z kontextu dalších skutkových zjištění - oba domy jsou starší více než 100 let, nacházejí se za hranicí své životnosti, jsou bez izolace proti zemní vlhkosti, nadměrná vlhkost v domě žalobkyně se začala projevovat až po mnoha letech po provedení stavebních úprav žalovaným, když navíc pochybnosti o vlivu úprav provedených žalovaným na zvýšení vlhkosti v domě žalobkyně vyslovili i pracovníci Městského úřadu v Holicích. Původní žalobkyni se navíc nepodařilo prokázat ani její tvrzení, že zeď byla před provedením stavebních úprav na domě žalovaného suchá. Okresní a krajský soud tedy uzavřely, že žalobkyně neprokázala příčinnou souvislost mezi tvrzeným jednáním žalovaného a vznikem škody na jejím majetku a její žalobu - bez ohledu na znění žalobního petitu - nevyslyšely.
4. Následné dovolání, v průběhu jehož posouzení žalobkyně zemřela, Nejvyšší soud nyní napadeným usnesením odmítl. Rozhodnutí krajského soudu je totiž souladné s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a v dovolání nejsou formulovány otázky, které by mohly založit jeho přípustnost. Nejvyšší soud dále uvedl, že znalecký posudek jako důkazní prostředek soudy hodnotí co do jeho přesvědčivosti a úplnosti, zkoumají tedy, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem a zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu pak musí soudy nižších stupňů postupovat tak, že v případě rozporu mezi dvěma znaleckými posudky lze rozhodnout o přezkoumání těchto posudků dalším znalcem tehdy, nemůže-li soud sám tento rozpor po slyšení obou původních znalců odstranit. Má-li tedy soud k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a proč nevychází ze závěrů druhého znaleckého posudku. Dodrží-li obecný soud uvedený postup, jedná se z jeho strany při hodnocení důkazů o skutkové zjištění, kterým je Nejvyšší soud v dovolacím řízení vázán. Krajský soud přitom ve shodě s okresním soudem vysvětlil, proč bylo správné vyjít právě ze závěrů revizního znaleckého posudku, když závěr o absenci příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a vlhnutím zdi v domě původní žalobkyně nevyplýval pouze z revizního znaleckého posudku, ale právě také z dalších skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů. Pokud za této situace krajský soud neměl pochybnosti o správnosti revizního znaleckého posudku, k jehož závěrům se přiklonil (tedy k závěrům o absenci výše popsané příčinné souvislosti), postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Zakládala-li pak původní žalobkyně přípustnost svého dovolání na otázce absence podmínek pro vypracování revizního znaleckého posudku, pak tato námitka nepředstavuje žádnou právní otázku, na které by bylo dovoláním napadené rozhodnutí založeno, ale ve skutečnosti jde o námitku vady řízení, k níž by Nejvyšší soud mohl přihlížet pouze tehdy, bylo-li by dovolání z důvodu řešení jiné otázky přípustné.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelé (právní nástupci původní žalobkyně) setrvávají na stanovisku, že obecné soudy v dané věci nepostupovaly v souladu s ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, když fakticky neodstranily rozpor mezi znaleckými posudky a zároveň nechaly vypracovat revizní znalecký posudek, aniž by pro to byly dány podmínky, přičemž poměřovaly odborné závěry znalců, což jim ovšem nepřísluší. Uvedené dovozují stěžovatelé z toho, že na počátku řízení měl okresní soud k dispozici jednak znalecký posudek předložený samotnou žalobkyní a jednak znalecký posudek jím ustanoveného znalce Šmejkala, když oba tyto posudky nasvědčovaly důvodnosti žaloby a soud tedy neměl důvod nechat vypracovat revizní znalecký posudek. Tak by mohl postupovat až tehdy, byl-li by znalecký posudek nejasný nebo neúplný, což by se nepodařilo odstranit ani dodatečným vysvětlením ze strany znalce. Taková situace však podle stěžovatelů v daném případě nenastala; stěžovatelé v této souvislosti odkazují na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008 sp. zn. 22 Cdo 1290/2007 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz) a též na rozsudek pléna Evropského soudu pro lidská práva ve věci Barbera, Messegué a Jabardo proti Španělsku ze dne 6. 12. 1988, č. 10590/83. Opačným postupem okresní soud porušil zásadu kontradiktornosti. Vypracování revizního znaleckého posudku totiž nařídil, aniž mohl mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku. Při hodnocení revizního znaleckého posudku nadto obecné soudy vykročily ze zákonem a Ústavou jim svěřené role, čímž porušily mimo jiné zásadu, že v obdobných věcech musí rozhodovat obdobně. Stěžovatelé nadto upozorňují, že rozpor mezi znaleckými posudky znalce Novotného a znalce Šmejkala údajně trval i poté, co oba byli soudem vyslechnuti, přesto závěry obou posudků nenechal soud přezkoumat jiným znalcem a naopak se přiklonil k posudku znalce Novotného; postupoval tedy v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1120/2017. Důvodem pro příklon ke znaleckému posudku znalce Novotného přitom podle stěžovatelů nemůže být okolnost, že tento podle okresního soudu přesvědčivě popsal fyzikální zákonitosti vzlínání vlhkosti. Soudu totiž nepřísluší, aby sám přezkoumával správnost závěrů znaleckého posudku. Okresní soud se přitom k závěrům revizního znaleckého posudku přiklonil pouze proto, že jeho zpracovatel měl podle stěžovatelů přesvědčivější prezentaci.
6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. Ústavní soud především uvádí, že při hodnocení argumentace stěžovatelů dospěl k závěru, že se poněkud míjí s podstatou ústavní stížností napadených rozhodnutí i s tím, za jakých okolností vlastně obecné soudy rozhodovaly.
10. Nesprávné je tak už východisko stěžovatelů v tom, že obecné soudy neměly důvod zpochybňovat, že poškození nemovitosti jejich právní předchůdkyně je způsobeno právě stavebními úpravami provedenými žalovaným. Již Nejvyšší soud totiž v napadeném rozhodnutí uvádí, že takový závěr, byť k němu dospěl nejen znalec oslovený samotnou právní předchůdkyni stěžovatelů (k němuž ale soud nemohl přistupovat stejně, jako by se jednalo o znalecký posudek jím vyžádaný, neboť neobsahoval doložku ve smyslu §127 a o. s. ř.), ale také první ze soudem ustanovených znalců, byl relativizován jednak objektivními okolnostmi (jako byla zejména časová prodleva mezi žalovaným provedenou stavební úpravou v jeho domě a projevy poškození v domě právní předchůdkyně stěžovatelů), a jednak také vyjádřeními pracovníků obecního úřadu. Situace před soudem prvního stupně tak byla zjevně taková, že existoval znalecký posudek vypracovaný soudem ustanoveným znalcem, avšak proti němu stály okolnosti, které jeho závěry zpochybňovaly. Pokud tedy za této situace nechal okresní soud vypracovat revizní znalecký posudek, oba znalce vyslechl, vzájemně je konfrontoval a posléze se přiklonil k závěrům jednoho z nich, pak takový postup podle Ústavního soudu ve skutečnosti odpovídá všem zásadám, jak jsou formulovány mimo jiné i v rozhodnutích, na které stěžovatelé v ústavní stížnosti odkazují. V návaznosti na stěžovateli odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008 sp. zn. 22 Cdo 1290/2007 lze tak konstatovat - řečeno slovy Nejvyššího soudu - že okresní soud měl pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku a proto nechal vypracovat znalecký posudek revizní.
11. Stěžovatelé dále formulují svoji námitku, že ze strany obecných soudů došlo v jejich případě k porušení zásady kontradiktornosti. Tuto zásadu lze přitom podle Ústavního soudu zjednodušeně chápat tak, že žalobce a žalovaný musí dostat před soudem prostor jako rovnoprávné procesní strany (princip "rovnosti zbraní"), aby spolu mohli argumentačně soupeřit s tím, že je to právě nestranný soud, kdo tuto jejich polemiku bude řídit a na základě níž pak rozhodne spornou otázku. Tomu pak odpovídá právě i pojetí zásady kontradiktornosti plynoucí z judikatury Evropského soudu pro lidská práva s tím, že obě strany sporu musí mít zajištěnu možnost seznámit se se všemi dokumenty, stanovisky a důkazy tak, aby mohly ovlivnit následné rozhodnutí soudu. Je pak ovšem otázkou, jakým způsobem mělo v řízení před obecnými soudy, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, k porušení této zásady vlastně dojít. Stěžovatelé totiž například netvrdí, že by se jejich právní předchůdkyně nemohla se závěry revizního znaleckého posudku seznámit a nemohla s nimi proto polemizovat.
12. Ústavní soud rovněž nesouhlasí s námitkou stěžovatelů, že by obecné soudy - okresní soud z toho nevyjímaje - při hodnocení revizního znaleckého posudku jakkoliv vykročily z role, která jim při hodnocení takového důkazního prostředku náleží. V této souvislosti stěžovatelé jednak nevysvětlují, jak konkrétně by podle nich měl okresní soud postupovat, aby existující rozpor v odborných závěrech mezi znaleckými posudky odstranil. Takové odstranění rozporu si přitom podle Ústavního soudu jistě nelze představovat tak, že by obecný soud musel znalce vést k tomu, aby při konfrontaci před soudem dosáhli jednoty. Naopak, jak ostatně vysvětlil Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí, úkolem obecného soudu při hodnocení znaleckého posudku jako důkazního prostředku je zhodnotit, zdali takový znalecký posudek je dostatečně logický, zda zohlednil všechna dostupná, pro posouzení věci podstatná, východiska atp. Stěžovatelé pak ve skutečnosti v ústavní stížnosti nevysvětlují, v čem má být tedy vlastně postup okresního soudu nesprávný, pokud tento uzavřel, že znalec zpracovávající revizní znalecký posudek přesvědčivěji vysvětlil povahu vzlínání vlhkosti, tedy otázku, která je podstatná pro zhodnocení, zdali stavební úpravy provedené žalovaným mohly poškodit nemovitou věc původní žalobkyně, jak se tato v rámci svého žalobního žádání domnívala.
13. Okresní soud tedy zjevně (a plně v souladu se stěžovateli odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1120/2017) neposuzoval odborné skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí, nýbrž přiklonil se k tomu znaleckému posudku, jehož závěry jej více přesvědčily. Rozhodnutí obecného soudu, že právě konkrétní znalecký posudek je pro něj přesvědčivější a proto jej vezme za podklad svého právního posouzení a rozhodnutí věci, přitom nelze relativizovat tím, že se okresní soud přiklonil jen ke znalci, který své závěry uměl lépe prezentovat. Ve skutečnosti totiž došlo k naplnění principu, jehož se sami stěžovatelé dovolávají: soud nemá odborné znalosti, aby si otázky z jiných vědních odborů mohl posoudit sám, a proto se přikloní a osvojí si závěry znalce, které považuje za přesvědčivější.
14. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu