ECLI:CZ:US:2022:3.US.3208.22.1
sp. zn. III. ÚS 3208/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky RIM PROPERTY DEVELOPMENT, s. r. o., se sídlem Helénská 1799/4, Praha 2, zastoupené Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem Pařížská 204/21, Praha 1, proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2022, č. j. 14 Co 210/2022-502, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, podanou podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výroku II. v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 90 Ústavy a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že žalobce Mgr. Petr Lhotský se po stěžovatelce domáhal žalobou zaplacení částky 1 463 627 Kč s příslušenstvím, když žádal odstranění vad rodinného domu, spočívajících mimo jiné ve vadném kanalizačním čerpadle. Dále žádal slevu z kupní ceny ve výši 215 000 Kč. Obecné soudy se přitom danou věcí zabývaly opakovaně.
3. Ústavní stížností napadený výrok, kterým městský soud stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobci částku 106 069 Kč jako náhradu nákladů řízení před Obvodním soudem pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud"), který ve věci rozhodoval naposledy rozsudkem ze dne 3. 11. 2021, č. j. 31 C 121/2011-466, městský odůvodnil tak, že žalobce byl úspěšný ve svých nárocích na odstranění takřka všech vad původně žalovaných, kromě odstranění vady kanalizačního čerpadla, a byl úspěšný v nárocích na slevu z ceny věci. Naopak nebyl úspěšný ohledně nároku na náhradu újmy ve výši 1 463 627 Kč, když v rámci tohoto nároku městský soud v souladu s jím odkazovanou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu nevycházel z výše žalované újmy jako takové, ale z její tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Ústavní soud se nadto ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval i rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a opakovaně konstatoval, že tato problematika zpravidla (zvláště mj. ve vztahu k právnickým osobám, což je i případ stěžovatelky) nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor tohoto druhu obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod.
8. Všechna uvedená východiska přitom Ústavní soud na právě posuzovanou věc aplikoval, a to zejména s ohledem na to, že i z ústavní stížností napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalobce byl ve vztahu k většině svých nároků, které dovozoval vůči stěžovatelce z důvodů vadného předmětu díla (tzn. stavby rodinného domu) úspěšný. Pokud naopak v dané fázi řízení, z níž vzešlo i ústavní stížností napadené rozhodnutí (respektive jeho výrok II. o náhradě nákladů řízení), úspěšný částečně nebyl, pak to bylo proto, že si nechal po opakovaných neúspěšných pokusech, kdy se stěžovatelka snažila odstranit vady kanalizačního čerpadla, toto čerpadlo vyměnit sám, ačkoliv v rámci daného soudního sporu stále požadoval odstranění vady díla spočívající v nefunkčnosti čerpadla, anebo požadoval uložení povinnosti spočívající v tom, aby stěžovatelka zaplatila náklady, které žalobce vynaložil na odstranění uvedené vady výměnou čerpadla za jiné za pomoci třetí osoby. Takový nárok však v rámci nároků z titulu odpovědnosti za vady věci zákon nezná. Proto soud žalobci nemohl tuto část jím žalovaného plnění přiznat.
9. Za dané situace ovšem (a právě s ohledem na to, že daný spor byl ve své podstatě, jak podrobně vysvětlil sám městský soud, veden mezi žalobcem, na něhož lze v rámci jím uplatněných nároků vztahovat ochranu poskytovanou spotřebiteli, a mezi stěžovatelkou jako podnikatelem) nejsou podle Ústavního soudu dány důvody, aby svým kasačním zásahem do rozhodnutí městského soudu o náhradě nákladů řízení zasáhl, neboť jeho rozhodnutí, i kdyby zohlednil dílčí pochybení při výpočtu náhrady nákladů řízení tvrzená stěžovatelkou, považuje za ústavně právně plně akceptovatelné a ve svých důsledcích i spravedlivé.
10. Toto východisko je pak nutno vztáhnout k závěrům stěžovatelkou odkazovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 2717/08 ze dne 30. 8. 2010 (N 175/58 SbNU 529; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz), který stěžovatelka nesprávně v rámci své argumentace zaměňuje za nález sp. zn. III. ÚS 455/01 ze dne 2. 5. 2002 (N 57/26 SbNU 113), když z tohoto druhého nálezu si stěžovatelka vypůjčila v podstatě toliko obecnou myšlenku o tom, že rozhodování o náhradě nákladů řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku. V nálezu sp. zn. I. ÚS 2717/08 byl totiž Ústavní soud konfrontován se situací, kdy v rámci rozhodování o jednotlivých nárocích uplatněných mezi tehdejšími účastníky řízení byla vydána rozhodnutí v relativně samostatných řízeních a bylo následně zapotřebí, aby rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nakonec spravedlivě odpovídalo výsledkům všech takto vedených soudních sporů. O takovou situaci se však v nyní posuzované věci nejedná, byť i zde bylo vydáno několik rozhodnutí v důsledku kasačních zásahů vyvolaných rozhodováním o opravných prostředcích v rámci soustavy obecných soudů.
11. Ústavní soud proto uzavírá, že napadeným rozhodnutím (resp. jeho výrokem II.) nebyla porušena základní práva stěžovatelky a proto byla její ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu