ECLI:CZ:US:2022:3.US.3209.21.1
sp. zn. III. ÚS 3209/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky A. B., zastoupené Mgr. Tomášem Gawronem, LL.M., advokátem se sídlem Drtinova 557/10, Praha 5, proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územní odbor Praha-venkov ? JIH, Obvodní oddělení Říčany, č. j. KRPS-67605-62/TČ- 2020-011416-TAX ze dne 15. dubna 2021, usnesení Okresního státního zastupitelství Praha-východ č. j. ZN 1839/2020 - 63 ze dne 22. června 2021 a vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Praze č. j. 2 KZN 245/2020 - 53 ze dne 29. listopadu 2021, za účasti Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územní odbor Praha-venkov - JIH, Obvodní oddělení Říčany, Okresního státního zastupitelství Praha-východ a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 12 odst. 1 a odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti, jejího doplnění a přiložených dokumentů, stěžovatelka podala v trestní věci vedené u Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Praha-venkov - JIH, Obvodního oddělení Říčany (dále jen "policejní orgán") trestní oznámení, jež bylo dne 15. 4. 2021 napadeným usnesením policejního orgánu podle §159a odst. 1, 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") odloženo, a to již podruhé v důsledku výkonu dohledu Krajského státního zastupitelství v Praze (dále jen "krajské státní zastupitelství"), když krajské státní zastupitelství uložilo Okresnímu státnímu zastupitelství Praha-východ (dále jen "okresní státní zastupitelství") doplnit dokazování a znovu ve věci rozhodnout. Skutkově spočívá uvedená trestní věc v tom, že stěžovatelka je osobou oprávněnou z věcného břemene užívání nemovitostí (pozemku a zahradní chatky) v obci M. Vlastníkem předmětných nemovitostí byla původně z titulu dědictví po otci dcera stěžovatelky, která však v důsledku insolvenčního řízení tyto nemovitosti pozbyla, přičemž stávajícím vlastníkem nemovitostí je obchodní společnost První dačická spol. s r. o. (dále jen "vlastník"). Vlastník v srpnu 2018 získal od stěžovatelky souhlas se stavbou domu pro rodinou rekreaci na pozemku, ke kterému má stěžovatelka zapsáno užívací právo (viz listina ve spise policejního orgánu na č. l. 141). Vlastník se bezúspěšně pokoušel přesvědčit stěžovatelku, aby se za úplatu užívacího práva vzdala, následně započal se stavbou. Stěžovatelka v návaznosti na vstupy zástupců vlastníka a jeho dělníků na pozemek i do chatky podala v této věci trestní oznámení.
3. Policejní orgán v napadeném usnesení shledal, že nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty předmětného přečinu, a že je patřičné, aby spor stěžovatelky a vlastníka byl řešen v řízení občanskoprávním, neboť takové řešeni je dle jeho názoru v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe formulovanou v §12 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") ? trestní odpovědnost lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. S tímto závěrem policejní orgán věc odložil.
4. Stěžovatelka napadla usnesení policejního orgánu stížností, která byla okresním státním zastupitelstvím zamítnuta jako nedůvodná podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu. Státní zástupce v projednávané věci neshledal naplnění subjektivní stránky trestného činu, když dle jeho názoru zde absentuje úmyslné zavinění ve vztahu k porušení domovní svobody. Zároveň dodal, že odlišně potom shledává státní zástupce vstup do chatky, ke kterému došlo v únoru 2020. Tento vstup nejenže nebyl ohlášen poškozené dopředu, ale hlavně nebyl z pohledu vlastníka nutný. Důvodem tohoto vstupu bylo využití elektrické energie z chatky pro pokračování stavebních prací. Dodává, že nelze mít za to, že poškozená souhlasem v rámci stavebního řízení dala vlastníkovi souhlas k tomu, aby jí kdykoliv (bez předchozího ohlášení) vstupoval do chatky. V tomto případě státní zástupce uvedl, že skutečně shledává naplnění formálních znaků základní skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 trestního zákoníku. Nicméně v tomto případě měl státní zástupce shodně s policejním orgánem za to, že je namístě uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe, a to s přihlédnutím k okolnostem tohoto případu ? neoprávněného vstupu se dopustil vlastník nemovitosti, ke vstupu došlo v zimě, kdy stěžovatelka chatku neužívá, a dle státního zástupce by se o něm pravděpodobně ani nedozvěděla, pokud by tento vstup vlastník sám nepřiznal v rámci podání vysvětlení.
5. Krajské státní zastupitelství v Praze následně napadeným vyrozuměním shledalo podaný podnět k výkonu dohledu jako nedůvodný. Státní zástupce krajského státního zastupitelství shledal hodnocení důkazů i právní úvahy okresního státního zastupitelství jako správné.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka uvádí, že se nesnaží prolomit neexistenci "práva na trestní stíhání", avšak že se dovolává práva na efektivní trestní řízení ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu. Dle názoru stěžovatelky postup orgánů činných v trestním řízení v posuzované věci odporuje obecnému chápání spravedlnosti a nelze než dojít k závěru o extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními a zajištěnými důkazy, v jehož důsledku došlo k prolomení zákazu vyvozování takových skutkových zjištění, která z provedených důkazů při jejich rozumném a logickém zhodnocení nemohou vyplývat.
7. Stěžovatelka dodává, že závěry státního zastupitelství, že si vlastník (developer) nemohl být vědom, že rozebráním plotu a rozbouráním poloviny oplocené zahrady, k jejíž bráně v danou chvíli ani neměl klíče, může porušit právo nedotknutelnosti obydlí stěžovatelky, je naprosto neudržitelný. Namítá, že v České republice za spáchání trestného činu porušování domovní svobody jsou trestně postihováni pachatelé, kteří přelezou plot (např. usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 4 Tdo 139/2019) nebo vejdou do chodby domu (např. usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 8 Tdo 1392/2019) či se pokusí odvrtat zámek dveří, ale dovnitř se nedostanou (např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1009/2018). Dodává, že vlastník ? developer si byl dobře vědom kategorického nesouhlasu stěžovatelky se vstupy na pozemek, když tato v rámci snah o vykoupení věcného břemene dala jednoznačně najevo, že její jediný zájem spočívá v klidném dožití ve svém obydlí a neexistuje žádná částka, za kterou by svá práva byla ochotna postoupit. Uvádí, že k realizaci stavby vlastník přistoupil až po té, co snahy o úplatné odstoupení věcného břemene selhaly, a to za okolností, kdy je stěžovatelka sama, prostřednictvím přivolání policejních hlídek i svého advokáta ze svého obydlí vykazovala.
III.
Vyjádření účastníků řízení
8. Policejní orgán ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že vzhledem k okolnostem není ze strany právnické osoby První dačická spol. s r. o. dána náležitá společenská škodlivost jejího jednání, kdy policejní orgán je přesvědčen, že ve věci se jedná o občanskoprávní spor mezi vlastníkem a oprávněným uživatelem (stěžovatelkou), a že je patřičné, aby takový spor byl řešen v řízení občanskoprávním, neboť takové řešení je v souladu se základní zásadou trestní odpovědnosti formulovanou v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Snížení společenské škodlivosti spatřuje policejní orgán především v předem vydaném souhlasu uživatelky, datovaném ke dni 1. 8. 2018, s plánem novostavby pro rodinnou rekreaci na pozemku. Policejní orgán dodal, že z rozhodnutí Okresního soudu pro Prahu východ č. j. 21 Nc 3/2020-51 ze dne 2. 10. 2020 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze č. j.27 Co 323/2020-98 ze dne 21. 12. 2020 vyplývá, že stěžovatelce bylo v tomto sporu možné poskytnout potřebnou právní ochranu postupem, kdy soud nařídil vlastníku pozemku předběžné opatření, v němž mu uložil, aby se zdržel vstupů na předmětný pozemek a navíc i provádění stavební činnosti, a že od té doby již nedošlo ze strany vlastníka pozemku k vstupu na pozemek.
9. V reakci na obsah ústavní stížnosti okresní státní zastupitelství ve vyjádření rovněž uvedlo, že se stěžovatelka může domoci a se (předběžně) i domohla ochrany svých práv v civilním řízení ve formě předběžného opatření. Ke své argumentaci doplnilo, že za situace, kdy vlastník nemovitosti disponoval správním rozhodnutím o povolení realizace stavebního záměru a zahájení počátku stavebních prací ohlásil tehdejšímu právnímu zástupci stěžovatelky, nelze v jeho jednání spatřovat požadovaný úmysl ve smyslu §15 trestního zákoníku. Na této situaci nemění nic ani označené ústní protesty stěžovatelky při některých vstupech, kterým byla přítomna, neboť vlastník mohl nadále předpokládat, že jedná v souladu s pravomocným správním rozhodnutím, kterému mohl oprávněně přikládat vyšší váhu. Okresní státní zastupitelství dodalo, že výše uvedenému se vymyká vstup jednatele vlastníka přímo do chatky v únoru 2020, neboť tento vstup nebyl dopředu ohlášen stěžovatelce a nebyl nutný k odvrácení přímo hrozícímu nebezpečí. Zde státní zástupce dovodil přítomnost i subjektivní stránky v podobě nepřímého úmyslu. Policejní orgán však dle jeho názoru v tomto případě správně aplikoval subsidiaritu trestní represe.
10. Krajské státní zastupitelství ve vyjádření uvedlo, že trvá na tom, že policejní orgán opatřil ve věci nezbytná skutková zjištění v rozsahu umožňujícím spolehlivé objasnění skutku, a tedy vydání rozhodnutí v souladu s požadavkem §2 odst. 5, 6 tr. řádu, a že orgány činné v trestním řízení následně věnovaly hodnocení skutkového stavu příkladný prostor, věc posuzovaly pečlivě. V postupu orgánů činných v trestním řízení dle jeho názoru nebyla zjištěna neaktivita, neboť tyto orgány provedly zevrubné šetření předmětné věci v přiměřené době od podání oznámení, přičemž věc byla v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí objasněna, byť se závěrem, že nejsou dány podmínky pro zahájení trestního stíhání. Důvody pro odložení věci byly rovněž ze strany orgánů činných v trestním řízení řádně odůvodněny, aniž by se při hodnocení zjištěných skutečností a právním posouzení případu dopustily orgány činné v trestním řízení jakékoli svévole.
11. Stěžovatelka k vyjádřením orgánů činných v trestním řízení uvedla, že obě státní zastupitelství své závěry o absenci zavinění opírají zaprvé o existenci stavebního povolení a zadruhé o údajné zaslání ohlášení o vstupu dne 16. 8. 2019 předchozímu právnímu zástupci stěžovatelky. Oznámení právnímu zástupci však dle stěžovatelky nebylo zjištěno, a je založeno pouze na tvrzení vlastníka. Dle stěžovatelky bylo v řízení postaveno na jisto, že k žádnému momentu neexistovala pochybnost o tom, že vlastník (podezřelý) svolení ke vstupu do obydlí stěžovatelky nemá.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud nejdříve posoudil, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Při té příležitosti si ověřil, že ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud jek jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a řádně vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje, ústavní stížnost je proto přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, vyjádření účastníků i stěžovatelky, napadených rozhodnutí i vyžádaného spisu, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud se v minulosti postupem orgánů činných v trestním řízení ve srovnatelných případech zabýval již opakovaně, přičemž ustáleně judikoval, že pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán a jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo na majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla taková (trestněprávní) "satisfakce" uplatněna [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. 4. 1999 (U 29/14 SbNU 291) nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. 2. 1997 (U 5/7 SbNU 343), obě dostupná stejně jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz]. Dle ústavního pořádku České republiky tak neexistuje něčí subjektivní právo na to, aby bylo vedeno trestní řízení proti jiné osobě. Tento svůj přístup Ústavní soud částečně korigoval v nálezu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 [N 152/74 SbNU 301], v němž konstatoval, že osoba poškozená trestným činem má ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na obranu svých práv a svobod. K ochraně tohoto práva pak může (po formálním a materiálním vyčerpání ostatních prostředků, pokud je zákon poškozeným poskytuje) využít ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím, kterými se trestní proces končí, a to včetně rozhodnutí o odložení věci. Jakkoliv tedy v těchto případech Ústavnímu soudu obecně nepřísluší z podnětu poškozeného přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení po stránce věcné, musí se zabývat tím, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování.
14. Ústavní soud však zároveň v těchto případech zdůraznil, že na postup orgánů činných v trestním řízení je třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, respektive vůči němu spáchaného trestného činu. Takto Ústavní soud nejdůrazněji chrání právo na život zaručené čl. 6 Listiny a čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (viz nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015), popřípadě práva dotýkající se fyzické integrity stěžovatelů (zejména zákaz mučení či nelidského a ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 7 odst. 2 Listiny či čl. 3 Úmluvy). V případě zásahů méně závažných, kterým bude v rovině podústavního práva zpravidla odpovídat kategorie "pouhých" přečinů (ve smyslu §14 odst. 2 trestního zákoníku), by zásah Ústavního soudu byl možný jen ve zcela mimořádných situacích, a to u extrémních případů flagrantních pochybení s intenzivními přetrvávajícími následky pro poškozeného.
15. V nyní posuzovaném případě nastala posledně uvedená varianta, neboť šlo o věc podezření ze spáchání přečinu porušování domovní svobody dle §178 odst. 1 a odst. 2 tr. zákoníku. Ústavní soud však po přezkoumání stěžovatelkou napadených rozhodnutí neshledal, že by prověřování stěžovatelkou tvrzeného přečinu trpělo jakýmikoliv zjevnými vadami či excesy, jež by odůvodňovaly zásah Ústavního soudu. Pro posouzení dané věci je relevantní, že příslušné orgány postupovaly při prověřování trestního oznámení stěžovatelky nezávisle, nestranně a efektivně, přičemž rozhodnutí policejního orgánu o odložení věci bylo na základě stížnosti stěžovatelky podrobeno (nikoliv pouze formálnímu) přezkumu ze strany státního zastupitelství. Napadená usnesení policejního orgánu i obou státních zastupitelství jsou řádně a přesvědčivě odůvodněna a nechybí v nich ani patřičná reakce na argumenty stěžovatelky, uplatněné v ústavní stížnosti. Ústavní soud neshledal, že by v argumentaci orgánů činných v trestním řízení byly takové rozpory, které by bylo možné označit za extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a zajištěnými důkazy, který by odůvodňoval jeho kasační zásah.
16. Pokud jde o stěžovatelčinu námitku o existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a zajištěnými důkazy a tvrzení, že o oznámení stavebních činností bývalému právnímu zástupci stěžovatelky nemá podklad ve spise (mimo tvrzení samotného podezřelého), nemá tato skutečnost vliv na posouzení její ústavní stížnosti, neboť policejní orgán sníženou společenskou nebezpečnost jednání vlastníka zakládal primárně na skutečnosti, že stěžovatelka udělila vlastníkovi souhlas datovaný ke dni 1. 8. 2018 s plánem novostavby pro rodinnou rekreaci na pozemku. Aplikace zásady subsidiarity trestní represe v dané věci ve vztahu ke vstupu v únoru roku 2020 je rovněž logicky odůvodněna, a to s ohledem na skutečnost, že stěžovatelka v tuto roční dobu chatku neužívala. Policejní orgán v této věci nebyl nečinný, v dané věci vyslechl stěžovatelku, zástupce vlastníka nemovitostí i řadu dalších svědků, provedl místní šetření. Nevyvodil-li z výsledků provedeného šetření, že by jednotlivé vstupy na pozemek naplnily všechny znaky skutkové podstaty (včetně materiálního hlediska), není tato skutečnost v dané věci důvodem ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu. Tímto důvodem není ani skutečnost, že v jiných trestních věcech zásada subsidiarity trestní represe uplatněna nebyla (viz stěžovatelkou odkazovaná judikatura, týkající se přečinu porušování domovní svobody). Jak si Ústavní soud ověřil ve vyžádaném spise (č. l. 155), stěžovatelce byla poskytnuta ochrana jejích práv občanskoprávní cestou, a to předběžným opatřením Okresního soudu Praha - východ, ze dne 2. 10. 2020, kterým byl vlastníkovi uložen zákaz vstupu na předmětný pozemek, a zdržela se další stavební činnosti a do 3 měsíců uvedla pozemek v předešlý stav (odstranění stavby). Dle Ústavního soudu tak orgány činné v trestním řízení postupovaly v projednávané věci v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe (vyjádřené v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku), která vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tzn. opravdu jen v případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Pokud by však byla stěžovatelka i nadále přesvědčena o tom, že jí postupem vlastníka byla způsobena škoda či újma (tvrzená psychická újma, poškození zahrady, nemožnost užívat nemovitosti s takovým požitkem, jako dříve), má k dispozici další občanskoprávní prostředky, a to žalobu na náhradu škody.
17. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu