ECLI:CZ:US:2022:3.US.3219.21.1
sp. zn. III. ÚS 3219/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Karla Borovičky, zastoupeného Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou se sídlem Husova 242/9, Praha 1, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2021, č. j. 15 Co 282/2021-176, a to v rozsahu týkajícím se nákladů řízení, a výroku IV. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. 3. 2021, č. j. 24 C 136/2019-130, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozsudkům Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, a to v rozsahu týkajícím se nákladů nalézacího i odvolacího řízení, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta, týkající se předmětu nyní posuzované ústavní stížnosti.
3. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") rozhodl shora uvedeným rozsudkem k návrhu bývalé manželky stěžovatele (dále jen "žalobkyně") v řízení o zrušení práva společného nájmu bytu specifikovaného ve výroku I. rozsudku tak, že se společný nájem ruší a nájemcem se určuje stěžovatel (výrok I.) Současně stanovil, že žalobkyně je povinna předmětný byt vyklidit do šesti měsíců od právní moci rozhodnutí (výrok II.) a uložil stěžovateli zaplatit žalobkyni na náhradě za ztrátu práva částku 100 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Obvodní soud dále rozhodl, že účastníkům řízení se nepřiznává náhrada nákladů řízení (výrok IV.).
4. K odvolání obou účastníků ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu v celém rozsahu potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
5. Stěžovatel směřuje ústavní stížnost právě proti výrokům o nákladech řízení, tj. proti výroku IV. rozsudku obvodního soudu a výroku II. a výroku I. rozsudku městského soudu, a to v rozsahu, jímž byl potvrzen výrok IV. rozsudku obvodního soudu. Obvodnímu soudu vytýká, že se při určení náhrady nákladů neřídil kritériem úspěchu ve věci, když má za to, že byl ve sporu plně úspěšný, což by mělo být reflektováno právě v nákladovém výroku. Otázky délky lhůty k vyklizení bytu a určení výše náhrady za ztrátu práva přitom nepovažuje za rozhodující, resp. za hlavní předmět sporu, když uvádí, že se jedná toliko o marginální sporné otázky.
6. Po zvážení argumentace stěžovatele a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud, s ohledem na své postavení orgánu ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a vztah vůči obecným soudům, k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud totiž ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl případně i jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy výkladu právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolný [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Právě zmíněný princip minimalizace zásahů je patrný rovněž v problematice rozhodování o náhradě nákladů řízení. Otázkou náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své judikatuře zabýval opakovaně. Konstatoval, že vypořádání se s náklady řízení je nedílnou a podstatnou součástí soudního řízení, z čehož plyne, že i na ně se zásadně vztahují požadavky spravedlivého procesu. Ústavní soud je proto oprávněn podrobit přezkumu i nákladová rozhodnutí.
9. Současně se však Ústavní soud opakovaně vyjádřil tím způsobem, že problematika náhrady nákladů řízení obvykle nepožívá ústavněprávní ochrany, jelikož pouze výjimečně dosahuje nákladový spor intenzity způsobilé porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3931/18 ze dne 16. 4. 2019). Ústavní soud je tak v případech ústavních stížností týkajících se (výhradně) nákladů řízení zdrženlivý a rozhodnutí obecných soudů ruší pouze výjimečně, což je ostatně dáno rovněž okolností, že proti nákladovým výrokům není rozhodnutím zákonodárce přípustné ani dovolání, takže nedává logický smysl, aby sjednocování judikatury v této agendě Nejvyšším soudem bylo nahrazováno judikaturou Ústavního soudu. Dochází k tomu proto jen v případech extrémní nespravedlnosti svědčící o svévolném postupu obecných soudů, kteréžto nedostatky ovšem zdejší soud ve stěžovatelem předložené věci neshledal.
10. Ústavní soud především konstatuje, že obvodní soud ústavněprávně plně akceptovatelným způsobem odůvodnil, proč stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení. Postup obvodního soudu tudíž dle názoru Ústavního soudu zcela koresponduje se závěry jeho judikatury, týkající se otázky aplikace ustanovení §150 o. s. ř., z nichž vyplývá, že úvaha soudu, zda se jedná o výjimečný případ a zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci a soud musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit, aby odpovídalo zákonnosti i učiněným skutkovým zjištěním.
11. Ústavní soud v této souvislosti také již dříve uvedl, že pojem "důvody hodné zvláštního zřetele" poskytuje obecným soudům relativně široký prostor při rozhodování o jeho obsahu a rozsahu, nicméně nemůže být vymezen zcela libovolně, nýbrž musí být upřesněn s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Citované ustanovení tedy nelze považovat za normu, která by zakládala zcela volnou diskreci soudu ve smyslu libovůle [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 145/06 ze dne 14. 3. 2007 (N 51/44 SbNU 645) či sp. zn. IV. ÚS 1391/07 ze dne 5. 6. 2008 (N 102/49 SbNU 515)]. Ústavní soud proto mimo jiné konstatoval, že při zkoumání existence důvodů hodných zvláštního zřetele je třeba přihlížet nejen k majetkovým, sociálním a osobním poměrům účastníků řízení, nýbrž i k okolnostem, jež vedly k zahájení řízení, k chování účastníků v průběhu řízení a stejně tak i k dalším relevantním skutečnostem, které určitým způsobem individualizují situaci účastníků řízení v tom směru, že si zasluhuje specifické zacházení ve smyslu citovaného ustanovení §150 o. s. ř. [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1840/10 ze dne 23. 9. 2010 (N 202/58 SbNU 795)].
12. Nyní napadená rozhodnutí (resp. předmětné výroky o náhradě nákladů řízení) nicméně těmto požadavkům podle Ústavního soudu dostála. Obvodní soud totiž použití ustanovení §150 o. s. ř. odůvodnil mj. tím, že v daném řízení byl v zásadě povinen vyhovět návrhu na zrušení společného práva, přičemž zdůraznil, že konkrétní řešení je závislé na úvaze soudu. Obvodní soud přitom komplexně posoudil okolnosti nyní posuzovaného případu, vzal též v potaz, že vztahy mezi účastníky řízení jsou konfliktní, když tito nejsou schopni nalézt společné řešení bytové situace. Toto řešení, jehož součástí je i určení, že náhrada nákladů se nepřiznává ani jednomu z účastníků, a tedy že každý ponese své vlastní náklady, proto muselo být nalezeno obecnými soudy a jako celek je lze považovat za spravedlivé. Ústavní soud na něm tudíž nespatřuje cokoliv, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah.
13. Obě rozhodnutí obstojí i s ohledem na nálezovou judikaturu citovanou v ústavní stížnosti. Stěžovateli lze dát za pravdu, že nález III. ÚS 186/20 ze dne 10. 6. 2020 zdůrazňuje povinnost obecných soudů vycházet při rozhodování o nákladech ze zásady úspěchu ve věci. Ústavní soud ovšem současně vyloučil, že by se rozhodování o nákladech mechanicky odvíjelo od toho, zda žalobě bylo vyhověno, či nikoli. Soudy totiž určují procesní úspěch podle okolností konkrétní věci, typicky dle rozhodnutí o tom, co bylo mezi účastníky sporné (srov. bod 16 cit. nálezu).
14. Jestliže tedy obvodní soud konstatoval, že účastníci byli v řízení úspěšní částečně, a to zhruba stejnou měrou, neboť žalobkyně nebyla určena jedinou nájemnicí původně společně najímaného bytu a stěžovatel nebyl úspěšný ve vztahu k určení lhůty pro vyklizení bytu a určení náhrady za ztrátu práva žalobkyně, nijak se od závěrů citované nálezové judikatury neodchýlil. Z rozhodnutí je totiž patrné, že obvodní soud ve svých úvahách týkajících se náhrady nákladů řízení vycházel právě z primárního hlediska, tj. ze zásady úspěchu ve věci. Mezi účastníky řízení ovšem bylo sporné nejen to, kdo má zůstat v původně společně najímaném bytě, ale rovněž to, v jaké lhůtě má dojít k jeho vyklizení, resp. v jaké výši má být poskytnuta náhrada za ztrátu práva. Obvodní soud tedy při určení výše náhrady nákladů naplnil shora uvedený požadavek, neboť důsledně posoudil, co bylo v daném řízení mezi účastníky sporné. Jestliže nyní stěžovatel uvádí, že určení lhůty k vyklizení bytu a stanovení náhrady za ztrátu práva představují toliko marginální sporné otázky, neodpovídá to jeho dosavadnímu procesnímu postupu (srov. např. stěžovatelem podané odvolání - rozsudek městského soudu, bod 6).
15. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu