ECLI:CZ:US:2022:3.US.3229.21.1
sp. zn. III. ÚS 3229/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Pravoslava Vernera, zastoupeného JUDr. Zuzanou Smítkovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Trojanova 2022/12, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2021 č. j. 30 Cdo 1618/2020-214, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2019 č. j. 72 Co 529/2016-151 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. srpna 2016 č. j. 25 C 26/2014-36, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 90 Ústavy, čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 1, 2, 3 a 4, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z napadených rozhodnutí, z dovolání stěžovatele a z ústavní stížnosti se podávají následující skutečnosti. Stěžovatel se po vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky ve výši 19 481 EUR s příslušenstvím jako náhrady škody, která mu měla vzniknout v souvislosti s celním prohlášením ze dne 28. 4. 2011, přičemž za příčinu vzniku škody považoval vydání nezákonného rozhodnutí o nepropuštění zboží (motoru) do navrženého celního režimu vývozu a délkou řízení. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I.) a uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku ve výši 1 200 Kč (výrok II.).
3. Stěžovatel napadl rozsudek obvodního soudu odvoláním, o němž Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodl tak, že napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu (výrok I.) a uložil stěžovateli uhradit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku ve výši 1 500 Kč (výrok II.).
4. Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu dovoláním, jež bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu, neboť městský soud založil v meritu své rozhodnutí na třech samostatných závěrech, přičemž stěžovatel ve svém dovolání třetí z těchto důvodů nenapadl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel brojí proti mnohým skutkovým zjištěním, zejména např. uvádí, že se neocitl v prodlení s plněním smlouvy vlastním zaviněním. Naopak to byla celní správa, kdo bezdůvodně a neoprávněně znemožnil vývoz zboží dne 28. 4. 2011 až do dne 9. 8. 2011. Stěžovatel se tedy ohrazuje proti skutkovému zjištění, že byl vlastní vinou v prodlení s plněním smlouvy (dodáním motoru).
6. Stěžovatel uvádí, že došlo ke skartaci všech důkazů, které v řízení předložil. Stěžovatel se o skartaci dozvěděl náhodně a považuje ji za nestandardní. Skartované dokumenty osvědčovaly řadu skutkových tvrzení stěžovatele.
7. Stěžovatel namítá, že městský soud se nezabýval a ani se nemohl zabývat prodlením stěžovatele s dodáním motoru, neboť neprovedl rekonstrukci spisu.
8. Stěžovatel považuje napadené usnesení Nejvyššího soudu za přepjatě formalistické a překvapivé rozhodnutí, neboť ve svém dovolání výslovně namítl, že kupující odstoupil od smlouvy pouze proto, stručně řečeno, že vývoz motoru nebyl českými orgány povolen a na běloruské straně trvala nejistota.
9. Stěžovatel namítá porušení zásad legální licence a enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí, neboť byl vystaven libovůli správních orgánů, které svým jednáním vybočily z rámce stanoveného právním řádem, jelikož mu nebylo umožněno vyvézt nezávadné zboží.
10. Soudy podle stěžovatele zcela pominuly veškeré důvody prokazující nesprávný úřední postup, které stěžovatel od počátku uváděl ve své žalobě. Zcela nesprávně posoudily přiměřenost délky řízení před celním orgánem. Celní řízení zpravidla probíhá v řádu hodin, přičemž ve věci stěžovatele trvalo odvolací celní řízení 4,5 měsíce, čímž byla zákonná lhůta překročena o více než tři měsíce. Přesto však městský soud konstatoval, že celní orgány postupovaly v přiměřených lhůtách. Stěžovatel se tedy domnívá, že bylo-li rozhodnutí vydáno po lhůtě stanovené zákonem či ve lhůtě nepřiměřené, šlo o nesprávný úřední postup.
11. Stěžovatel dále uvádí, že měl legitimní očekávání, že mu bude umožněn vývoz zboží, které se svou povahou shoduje se zbožím, jež již dříve bez jakýchkoliv restrikcí vyvezl.
12. Soudy se taktéž řádně nezabývaly otázkou, zda stěžovatel v celním řízení potřeboval vývozní licenci. Požadavek na udělení individuální vývozní licence vzešel z nezákonného opatření "catch-all" ze dne 5. 8. 2011 a v případě stěžovatele šlo o retroaktivní použití tohoto požadavku. Skutečnost, že opatření "catch-all" představuje nezákonný zásah, vyplývá i z usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2018 sp. zn. III. ÚS 1384/17.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Stěžovatel primárně brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání pro nepřípustnost. Stěžovatel se neztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, který uvedl, že rozsudek městského soudu byl vystavěn na třech argumentačních bodech (nebyl shledán nesprávný úřední postup; stěžovatel nedisponoval potřebným individuálním vývozním povolením; škoda byla zapříčiněna zaviněním stěžovatele, který nedodal motor řádně a včas), avšak stěžovatel napadl dovoláním toliko dva první body, přičemž podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je takové dovolání nepřípustné. Stěžovatel k tomu uvádí, že rozsudek městského soudu tyto tři argumentační body neobsahuje, nadto stěžovatel dodává, že rozporoval i své zavinění, na základě něhož mělo dojít ke vzniku škody. S uvedenou argumentací stěžovatele se však nelze ztotožnit. Městský soud v napadeném rozsudku výslovně uvádí, že se ztotožňuje s argumentací obvodního soudu. Ústavní soud soustavně judikuje, že součástí ústavních záruk řádného procesu, vyplývajících zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny, je požadavek náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257) nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. Smyslem odůvodnění je především seznámení účastníků řízení s úvahami, na nichž soud založil své rozhodnutí. Jeho nezbytný rozsah se přitom odvíjí od předmětu řízení a povahy rozhodnutí, jakož i od návrhů a argumentů uplatněných účastníky řízení, s kterými se soudy musí adekvátně vypořádat [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 360/99 ze dne 25. 10. 1999 (U 68/16 SbNU 363) a nález sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009 (N 207/54 SbNU 565)]. Odůvodnění rozhodnutí musí účastníkům řízení umožňovat poznatelnost těch úvah soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, a tím přezkoumatelnost soudního rozhodnutí z hlediska zákonnosti i věcné správnosti. Přitom je možno těmto požadavkům dostát i odkazem na argumentaci obsaženou v předchozím rozhodnutí soudu, jak to ostatně učinil městský soud v posuzované věci. Uvedený postup městského soudu je možno považovat za ústavně souladný i z hlediska kontextu posuzované věci, neboť stěžovatel v odvolání (jakož i posléze v dovolání) předkládá svou vlastní skutkovou verzi, která však byla zcela vyvrácena dokazováním před obvodním soudem. Jelikož tedy stěžovatel vznesl námitky, které jsou převážně skutkové povahy, resp. právní hodnocení v nich uvedené vychází ze skutkové verze, kterou předkládá, lze akceptovat způsob, jakým se městský soud s argumentací stěžovatele vypořádal.
16. Z odůvodnění rozsudku obvodního soudu pak zcela zřetelně vyplývají argumentační body, o něž se rozsudek opírá, tj. absence nesprávného úředního postupu (tedy průtahů v řízení) a dále skutečnost, že stěžovatel nedisponoval individuálním vývozním povolením, byť si byl na základě zjištěného skutkového stavu vědom toho, že je nutné je mít (a stěžovatel o ně ani nepožádal). Z provedených důkazů dále vyplynula i skutečnost, že motor, který měl stěžovatel do Běloruské republiky dodat, nesplňoval požadavky na něj kladené, což byl důvod k následnému ukončení smluvního vztahu. Na tuto argumentační linii odkázal městský soud v odůvodnění svého rozsudku. Stěžovatel výslovně v dovolání nerozporoval právní otázku zavinění, resp. vzniku škody. Z obsahu jeho dovolání zcela zřetelně vyplývá, že přípustnost dovolání vymezuje pouze ve vztahu k nesprávnému úřednímu postupu a nutnosti disponovat individuálním vývozním povolením. Brojí-li stěžovatel v textu dovolání proti svému zavinění na vzniku škody, činí tak toliko opětovným předkládáním své skutkové verze, která však již byla vyvrácena.
17. Článek 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Součástí tohoto postupu jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, jež musí splnit, aby soud mohl rozhodnout v jeho věci a aby přitom mohl zohlednit jím předestřená tvrzení a důkazy. Tyto požadavky mají sloužit především k zajištění řádného chodu spravedlnosti a ochraně právní jistoty účastníků právních vztahů. Jednotlivě ani ve svém celku zároveň nesmí představovat takové omezení přístupu k soudu, které by se práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) dotýkalo v samotné jeho podstatě a fakticky by tak znemožňovalo jeho uplatnění [např. nález ze dne 25. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 281/04 (N 165/38 SbNU 319)]. Jsou-li v konkrétním případě splněny předpoklady projednání návrhu a rozhodnutí o něm, je povinností soudu odpovídající tomuto základnímu právu, aby k projednání tohoto návrhu přistoupil a ve věci rozhodl.
18. Uvedená východiska se uplatní pro dovolání podle občanského soudního řádu. Z ústavního pořádku sice nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (zřejmě by obstála i právní úprava, která by takovéto prostředky nepřipouštěla vůbec), pakliže je však právní řád připouští, nemůže se rozhodování o nich ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce [nálezy ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.) a ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527)]. Stěžovatel však nevymezil řádně přípustnost dovolání v souladu s §237 občanského soudního řádu, tudíž jeho věc nemohla být věcně projednána. Nenaplnil-li tedy stěžovatel svým dovoláním zákonné požadavky, nebylo možno je věcně projednat. Z ústavněprávního hlediska je tento způsob rozhodnutí Nejvyššího soudu aprobovatelný.
19. Další námitky stěžovatele považuje Ústavní soud toliko za polemiku se skutkovými závěry, které učinil v průběhu dokazování obvodní soud. Tato polemika však nemůže obstát v řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem, neboť je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném občanským soudním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodování podmínky předvídané zákonem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, nemá Ústavní soud důvod toto hodnocení posuzovat, není-li dán tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, což však v posuzované věci nenastalo.
20. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu