ECLI:CZ:US:2022:3.US.3256.21.1
sp. zn. III. ÚS 3256/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Šubrta, zastoupeného Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem Pavelčákova 14, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2021, č. j. 24 Cdo 2256/2021-522, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2021, č. j. 21 Co 100/2020-457, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Má totiž za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod ("Listina) a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatel se stal v roce 2010 na základě kupní smlouvy vlastníkem domu a pozemku (dále jen jako "nemovitosti"). V roce 2016 podala původní majitelka nemovitostí (dále jen jako "žalobkyně") proti stěžovateli žalobu na určení svého vlastnického práva k nemovitostem s odkazem na neplatnost předmětné kupní smlouvy. Zdůvodnila to tím, že stěžovatel nesplnil povinnosti z kupní smlouvy; konkrétně neuhradil kupní cenu, daň z převodu nemovitostí, nepřevzal závazky z hypotéky a ani dluh vůči bance poskytnuvší hypotéku. Zároveň tvrdila, že v kupní smlouvě nebyla jasně vypočtena kupní cena nemovitostí, smlouvu uzavřela v tísni za zhoršeného psychického stavu a i díky tomu byla kupní smlouva nevyváženým smluvním vztahem.
3. Okresní soud v Trutnově žalobu zamítl, neboť neshledal důvody pro neplatnost kupní smlouvy. Měl za to, že žalobkyně byla způsobilá k uzavření smlouvy a kupní cena ve výši 240.000 Kč byla stanovena jasně, byť úplně neodpovídala myšlenému rozdílu mezi pasivy a aktivy spojenými s nemovitostmi. Zaplacení kupní ceny se měla žalobkyně domáhat žalobou na plnění, mezitím došlo k jejímu promlčení. Smlouva neobsahovala podmínku převzetí závazků váznoucích na nemovitostech, ale pouze, že stěžovatel je povinen strpět zástavní práva. To učinil, nemovitosti se posléze ocitly v dražbě, ve které po uhrazení obecné ceny uspěl stěžovatel.
4. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudek nalézacího soudu změnil a určil, že vlastníkem nemovitostí je žalobkyně. Souhlasil s hodnocením prvostupňového soudu, že žalobkyně přes své psychické problémy byla způsobilá kupní smlouvu uzavřít. Zabýval se nicméně tím, zda tato smlouva nenaplňovala charakteristiku lichevní smlouvy. Nejprve odmítl (dodatečnou) obranu stěžovatele, odvolávajícího se na dohodu o narovnání uzavřenou mezi ním a žalobkyní v roce 2012: dle názoru soudu totiž tato dohoda nesplňovala zákonné podmínky dohody o narovnání, protože z ní neplyne, která sporná práva z kupní smlouvy a dalších smluvních vztahů mezi stranami se danou dohodou ruší či mají zaniknout. K samotné otázce lichevní povahy kupní smlouvy odvolací soud vyšel z toho, že daná smlouva byla dovršením řady předtím postupně uzavíraných úvěrových smluv mezi stěžovatelem (v roli věřitele) a žalobkyní (dlužnicí). Tyto smlouvy (zajištěné zástavním právem k nemovitostem) považoval soud kvůli naprosto nepřiměřeným smluvním pokutám a úrokům z prodlení za rozporné s dobrými mravy. V praxi neměla žalobkyně díky mizivým příjmům šanci úvěry splatit a každý další (stále vyšší) úvěr byl z podstatné části použit pouze na zaplacení úvěru předchozího a s ním spojených sankcí. Z celkové výše úvěrů žalobkyně stěžovateli přesto uhradila přes 1 milion Kč, ke dni podpisu kupní smlouvy však zbývalo uhradit přes 2 miliony Kč. Již předtím se stal kvůli zpoždění se splácením splatným i hypotéční úvěr žalobkyně na nemovitosti váznoucí ve výši 1.900.000 Kč. Obě strany v kupní smlouvě předpokládaly tržní cenu nemovitostí 5.500.000 Kč. S ohledem na její úvěrové (zástavní) zatížení ve výši zhruba 4 miliony Kč by tedy cena měla dosahovat zhruba 1.500.000 Kč, dohodnutá kupní cena však činila jen zmíněných 240.000 Kč. Přestože žalobkyně měla právní způsobilost, dle názoru soudu byla v daném období dlouhodobě v tísni, neboť čelila duševním potížím kvůli úmrtí druha. Kombinace zmíněných skutečností vedla odvolací soud k závěru, že kupní smlouva naplňuje charakteristiku lichevní smlouvy a byla proto absolutně neplatná.
5. Dovolání stěžovatele následně Nejvyšší soud nyní rovněž napadeným usnesením odmítl. Argumentaci stěžovatele totiž považoval v části za zpochybňování skutkového stavu, ve zbytku označil odůvodnění odvolacího soudu za přesvědčivé a odpovídající relevantní judikatuře dovolacího i Ústavního soudu.
6. Stěžovatel s napadenými rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí, přičemž své námitky dělí do několika okruhů. Zaprvé odvolací soud neuvedl, na základě čeho založil skutkové zjištění, že žalobkyně se nacházela v době uzavírání úvěrových smluv a kupní smlouvy ve stavu tísně, když prý takový stav těžko mohl trvat tři roky. Zadruhé odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně zjistil hodnotu zástavních práv banky na nemovitostech. Dluh spojený s hypotékami měl totiž činit nikoliv 1.900.000, ale cca 2.800.000 Kč, jak uváděl i nalézací soud. Odvolací soud svá zjištění založil chybně jen na informacích z jiného soudního řízení, měl se přitom dotázat přímo u banky nebo poučit stěžovatele o nutnosti prokázání příslušných závazků (rozhodnutí tak pro něj bylo zároveň překvapivé). V praktické rovině není rozhodné, kolik prostředků následně stěžovatel uhradil na splacení hypotéčního úvěru bance, ale pouze, jaké dluhy vázly na nemovitostech ke dni uzavření kupní smlouvy. Zatřetí, odvolací soud porovnával nepoměr v kupní ceně nemovitostí svévolně, neboť vycházel pouze z výsledných rozdílů mezi aktivy a pasivy, tj. 240.000 proti 1.500.000 Kč (šestinásobný rozdíl). Reálně měl však srovnávat souhrnné ceny, tj. tržních 5.500.000 Kč proti v kupní smlouvě určených 4.000.000 Kč, což je i přes nesouhlas stěžovatele s výpočtem pasiv (viz předchozí námitka) mnohem nižší relativní rozdíl. Začtvrté, stěžovatel v řízení navrhoval důkazy, kterými chtěl osvědčit, že iniciativa při uzavírání smluv vycházela od žalobkyně, tyto důkazy však odvolací soud bez zdůvodnění neprovedl. Zapáté se stěžovatel vymezuje proti usnesení Nejvyššího soudu, protože se nijak nevypořádal s předloženými dovolacími důvody a rozhodl toliko formalisticky.
7. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu posouzení je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
8. Ústavní soud proto mohl přistoupit k posouzení obsahu ústavní stížnosti, přičemž však dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
9. Je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V nyní posuzovaném případě však takový zásah shledán nebyl. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí totiž Ústavní soud dospěl k názoru, že odvolací a ani poté dovolací soud neporušily základní práva stěžovatele.
10. Ústavní soud převedším konstatuje, že Krajský soud v Hradci Králové při hodnocení lichevního charakteru kupní smlouvy vycházel z příslušné judikatury Ústavního soudu, mj. se jednalo o nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16. Ten stojí na premise, že při posuzování dané otázky (lichevní povaha smlouvy) mají obecné soudy do rozhodování promítnout "ústavní principy spravedlnosti, přiměřenosti a ochrany slabší smluvní strany". Ústavní soud má za to, že odvolací soud své rozhodování právě na těchto zásadách založil.
11. Z konkrétních skutečností, doložených v předmětném řízení, není důvodných pochyb o tom, že žalobkyně byla ve vzájemných vztazích ve slabším postavení, a to nejen pro svůj psychický stav, a že stěžovatel této situace využil k poskytování extrémně nevýhodných úvěrů, které vzhledem k (nevýznamným) příjmům stěžovatelky nemohly být reálně splaceny. Tím stěžovatel porušil ostatně i ustálenou judikaturu Ústavního soudu, dle které je věřitel povinen pod hrozbou neplatnosti smlouvy ověřovat úvěruschopnost věřitele (srov. za všechny nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Jelikož stěžovatel nikde ani netvrdí, že by jednal z čistého "samaritánství", jeho jednání mohlo mít logicky těžko jiný ekonomický cíl než získat předmětné nemovitosti jako jediný hodnotný majetek stěžovatelky. Postup odvolacího soudu propojujícího předchozí aktivity stěžovatele s rozporovanou kupní smlouvou tudíž nelze považovat za svévolný. Není možné ostatně přehlédnout ani následné kroky stěžovatele po podepsání kupní smlouvy, a to včetně neuhrazení kupní ceny či uzavření pro něj jednostranně výhodné tzv. dohody o narovnání s žalobkyní (jediným cílem dohody bylo zabránit spolupráci žalobkyně s orgány činnými v trestním řízení při přezkumu aktivit stěžovatele).
12. Stěžovatel se pokouší zpochybnit vybrané aspekty rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu ke kupní smlouvě. Některé z uplatněných námitek přitom vyjadřují čistě subjektivní pohled stěžovatele na proces dokazování, což se týká zejména vymezení délky stavu tísně či potřeby provedení určitých pro řízení zjevně nadbytečných důkazů.
13. Ústavní soud nicméně uznává, že jiné námitky vykazují jistou míru důvodnosti. Jde zvláště o otázku, který z obecných soudů správně určil výši hypotéčního dluhu (dluhů) váznoucího na nemovitostech; obdobně by šlo vést diskuzi o volbě způsobu vymezení rozdílu v kupní ceně (včetně metody výpočtu) oproti ceně obvyklé a nakolik daný rozdíl již může být v rozporu s dobrými mravy. Takový přístup by ale byl v rozporu s (v předchozím textu představeným) komplexním zhodnocením situace, na kterém založil své rozhodnutí odvolací soud a do jehož rámce je nutné jednotlivé námitky stěžovatele zasadit a konfrontovat. I kdyby snad měl proto na některou ze stěžovatelem zpochybňovaných jednotlivostí Ústavní soud jiný názor než obecné soudy, nijak by to nezpochybnilo celkově hodnocení stěžovatelova jednání vůči žalobkyni, na kterém je lichevní charakter kupní smlouvy založen. Co je však zejména podstatné, Ústavní soud především není k takovému druhu přezkumu ani oprávněn, jak již bylo vysvětleno, jelikož nepředstavuje další revizní instanci v systému obecného soudnictví.
14. Ústavní soud s ohledem na uvedené shrnuje, že rozsudek odvolacího soudu neshledal v rozporu s ústavními principy spravedlnosti, přiměřenosti či ochrany slabší strany. Není zde proto důvod zrušit ani navazující usnesení dovolacího soudu, které došlo v podstatě ke stejnému závěru. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu