ECLI:CZ:US:2022:3.US.3327.21.1
sp. zn. III. ÚS 3327/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky APB - PLZEŇ a.s., IČO: 270 66 410, sídlem Losiná 303, zastoupené Mgr. Pavlem Francem, advokátem, sídlem Údolní 567/33, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. října 2021 č. j. 8 As 147/2021-46 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. dubna 2021 č. j. 16 A 139/2020-27, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, Krajského úřadu Ústeckého kraje, sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva na spravedlivý proces zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i její právo na podnikání dle čl. 26 Listiny, proto stěžovatelce nezbývá než se ochrany tohoto práva domáhat prostřednictvím ústavní stížnosti.
2. Ústavní soud stručně rekapituluje obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, ze kterých vyplývají následující skutečnosti. Napadeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") odmítl jako opožděnou žalobu stěžovatelky na ochranu před nezákonným zásahem Krajského úřadu Ústeckého kraje (dále jen "vedlejší účastník"), který měl spočívat v neprodloužení stanoviska EIA. Vedlejší účastník vydal stěžovatelce souhlasné stanovisko ze dne 17. 2. 2012 č. j. 690/ZPZ/2010, k posouzení vlivů na životní prostředí záměru "Větrná farma Krištofovy Hamry a větrná farma Výsluní". Žádostí ze dne 10. 12. 2018 požádala stěžovatelka o prodloužení tohoto stanoviska EIA. Vedlejší účastník stěžovatelku sdělením ze dne 3. 12. 2019 č. j. KUUK/158764/2019/ZPZ (dále jen "sdělení o neprodloužení stanoviska"), doručeným 5. 12. 2019, informoval o tom, že platnost stanoviska neprodlouží. V tomto neprodloužení stěžovatelka spatřovala nezákonný zásah, který napadla zásahovou žalobou dne 23. 12. 2020 u krajského soudu. Stěžovatelka předtím dne 22. 10. 2020 podala podnět k přezkumu sdělení o neprodloužení stanoviska k Ministerstvu životního prostředí. Tento podnět doplnila dne 6. 11. 2020 na základě informací, které dne 2. 11. 2020 obdržela od Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky (dále jen "AOPK"). Usnesením ze dne 11. 11. 2020 č. j. MZP/2020/530/1686 postoupilo Ministerstvo životního prostředí podnět k přezkumu vedlejšímu účastníkovi, jelikož dospělo k závěru, že sdělení o neprodloužení stanoviska je tzv. jiný správní úkon, tedy úkon podle části čtvrté zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"). Podnět k přezkumu tedy vyhodnotilo jako podnět k opravě nebo zrušení vyjádření dle §156 správního řádu. Vedlejší účastník přípisem ze dne 15. 12. 2020 č. j. KUUK/180321/2020 informoval stěžovatelku, že neshledal důvody pro opravu nebo zrušení sdělení o neprodloužení stanoviska.
3. Krajský soud žalobu pro opožděnost odmítl, protože sdělení o neprodloužení stanoviska bylo stěžovatelce doručeno dne 5. 12. 2019 a tímto dnem se dozvěděla o nezákonném zásahu. Dle krajského soudu tak od tohoto dne mohla namítat, že sdělení o neprodloužení stanoviska obsahuje nedostatečné odůvodnění, že postupem žalovaného došlo k porušení zásady legitimního očekávání a že nesprávné tvrzení žalovaného o údajích AOPK a nesprávný postup žalovaného spočívající v tom, že změny ve výskytu jeřába popelavého a tetřívka obecného v dotčeném území nejsou změnami, v jejichž důsledku by záměr mohl mít dosud neposouzené významné vlivy na životní prostředí. Dvouměsíční lhůta pro podání žaloby tak počala plynout v úterý 6. 12. 2019 a skončila ve středu 5. 2. 2020. Žalobu však stěžovatelka podala až dne 23. 12. 2020.
4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl s odůvodněním, že stěžovatelka vzhledem ke všem skutkovým okolnostem věci musela nejpozději dne 5. 12. 2019 vědět o neprodloužení stanoviska. Subjektivní dvouměsíční lhůta pro podání zásahové žaloby tedy počala běžet nejpozději tímto datem, a stěžovatelčina žaloba byla doručená krajskému soudu dne 23. 12. 2020; tedy byla podána opožděně.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti shodně jako v uplatněných opravných prostředcích trvá na tom, že její žaloba proti nezákonnému zásahu byla včasná, neboť správní soudy pochybily při posouzení druhu nezákonného zásahu, proti němuž stěžovatelka brojí. Poukázala na nesprávné údaje o výskytu chráněného druhu živočichů. Správnost tvrzení mohla rozporovat až po doručení informací AOPK, tedy od 3. 11. 2020, kdy začala běžet subjektivní lhůta k podání zásahové žaloby. Dle jejího tvrzení správní soudy vadně posoudily okolnosti rozhodné pro počátek běhu subjektivní lhůty pro podání žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, neposkytly stěžovatelce možnost vyjádřit se ke zmeškání lhůty a opomněly se vypořádat s §85 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Stěžovatelka disponovala souhlasným stanoviskem EIA na výstavbu větrné farmy v oblasti Krušných hor a žádala vedlejšího účastníka o prodloužení platnosti souhlasného stanoviska. Dále zdůraznila, že neprodloužit platnost stanoviska je možné pouze v případě zásadních změn v území, které neprodloužení stanoviska odůvodňují. O nepravdivosti tvrzení vedlejšího účastníka se dozvěděla teprve dne 2. 11.2020, kdy obdržela informace od AOPK. Před tímto dnem stěžovatelka neměla a ani nemohla mít povědomí o tom, že tvrzení vedlejšího účastníka o údajích AOPK je nesprávné nebo že nesprávný byl postup vedlejšího účastníka, kdy tento vyhodnotil, že v území došlo ke změnám, v jejichž důsledku by záměr mohl mít dosud neposouzené významné vlivy na životní prostředí. Současně je argumentace krajského soudu dle názoru stěžovatelky absurdní a v rozporu s presumpcí správnosti správních aktů.
6. Stěžovatelka argumentuje porušením procesních pravidel a poukazuje na nálezy Ústavního soudu (nález ze dne 15. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 635/18; ze dne 11. 7. 2017 sp. zn. II. ÚS 1577/16), z nichž dovozuje, že Ústavní soud musí vždy zkoumat, zda řízení bylo spravedlivé a posoudit zda správní soudy zasáhly do práva stěžovatelky na spravedlivý proces a do práva na podnikání; proto navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadená rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této své pravomoci je samozřejmě i Nejvyšší správní soud povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy v souladu s účelem a smyslem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. II. ÚS 369/01 (N 156/28 SbNU 401) dostupný na http://nalus.usoud.cz]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace učiněná Nejvyšším správním soudem v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), či nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další].
9. Ústavní soud ve věci stěžovatelky žádné z takových pochybení neshledal a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo.
10. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnila již před správními soudy a která jimi byla dostatečným způsobem vypořádána. Ústavní soud je přesvědčen, že v posuzované věci není důvodu, aby závěr krajského soudu a Nejvyššího správního soudu z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když napadená rozhodnutí považuje za řádně odůvodněná a přesvědčivá. Ke všem konkrétním argumentům, jež stěžovatelka vznesla v ústavní stížnosti, se správní soudy dostačujícím způsobem vyjádřily, zejména lze odkázat na argumentaci krajského soudu, který na základě obsahu správního spisu vedlejší účastnice konstatoval, že stěžovatelka se o neprodloužení stanoviska dozvěděla dne 5. 12. 2019, subjektivní dvouměsíční lhůta pro podání žaloby podle §84 odst. 1 s. ř. s. tak uplynula nejpozději dne 5. 2. 2020, žalobu však podala až dne 23. 12. 2020.
11. Stěžovatelka tvrdí, že počátek běhu lhůty se odvozuje od doručení informací AOPK, o které zažádala 10 měsíců od tvrzeného zásahu. Nejvyšší správní soud konstatoval, že stejně tak si informace mohla vyžádat okamžitě po sdělení o neprodloužení stanoviska. Kdy tak učinila, není podstatné. Pokud by byl názor stěžovatelky správný, mohl by žalobce v podstatě prodlužovat lhůtu k podání žaloby bez jakéhokoli omezení. Nejvyšší správní soud přisvědčil krajskému soudu v tom, že již v podnětu k přezkumu uvedla stěžovatelka stejné námitky, které později také uplatnila v žalobě. Z toho správní soudy vyvodily závěr, že stěžovatelka byla přesvědčená o nezákonnosti postupu žalovaného před obdržením informací AOPK. Jednalo se o čtyři žalobní body samostatně projednatelné.
12. S argumentací stěžovatelky nálezem Ústavního soudu se již vypořádal Nejvyšší správní soud. V této souvislosti uvedl, že stěžovatelka nesprávně namítala, že prostředek nápravy dle §85 s. ř. s. je nutno vyčerpat před podáním zásahové žaloby, třeba i podnět k přezkumu. Dle závěru Nejvyššího správního soudu se stěžovatelka mýlí a poukázal na rozsudek rozšířeného senátu v rozsudku ze dne 21. 11. 2017 č. j. 7 As 155/2015-160 ve věci EUROVIA. Tento rozsudek byl následně zrušen Ústavním soudem pouze z důvodu nesouhlasu s posouzením běhu objektivní a subjektivní lhůty k podání žaloby proti trvajícím zásahům [nález ze dne 15. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 635/18 (N 94/89 SbNU 387)]. Ústavní soud uzavírá, že ve věci stěžovatelky se však o tvrzený trvající zásah nejedná, proto lze z názoru rozšířeného senátu vycházet a je v judikatuře Nejvyššího správního soudu respektován. Z právní úpravy či judikatury je zřejmé a nesporné, že se nejedná o takový prostředek právní ochrany, jehož užití z hlediska běhu lhůt a včasnosti podání žaloby, nemá na běh lhůty k podání žaloby žádný vliv. Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu i k námitce stěžovatelky, že neměla možnost se vyjádřit k opožděnosti žaloby (bod 17).
13. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně vysvětlen, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Závěr Nejvyššího správního soudu a krajského soudu o opožděnosti stěžovatelkou podané žaloby proto nemá Ústavní soud za vybočující z mezí ústavnosti, neboť soudy při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl, když vyšly z dostatečných skutkových zjištění a aplikovaly odpovídající zákonné normy i judikaturu Ústavního soudu. Argumentaci judikaturou Ústavního soudu neshledal přiléhavou.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu