ECLI:CZ:US:2022:3.US.3396.21.1
sp. zn. III. ÚS 3396/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Římskokatolické farnosti Plzeň - Severní předměstí, sídlem Komenského 1692/21, Plzeň, zastoupené JUDr. Janem Klailem, advokátem, sídlem Lukavická 2012/22, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2021 č. j. 28 Cdo 1900/2021-340 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. února 2021 č. j. 4 Co 97/2020-311, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, za nějž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i její právo podle čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem ze dne 4. 2. 2020 č. j. 19 C 57/2017-281 ve znění opravného usnesení ze dne 12. 3. 2020 č. j. 19 C 57/2017-293 rozhodl Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") o vydání ve výroku rozsudku uvedených pozemků v k. ú. Plzeň stěžovatelce (I. výrok), o nahrazení rozhodnutí správního orgánu (II. výrok) a o nákladech řízení (III. a IV. výrok). Krajský soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že jednotlivé pozemky prakticky obklopují stavby zahradních domků, které byly zřízeny jako stavby dočasné podle tehdejších předpisů, a jako zahrádky jsou se stavbami spjaty svým účelovým určením a způsobem využití. Zároveň bylo prokázáno, že předmětná zahrádkářská kolonie vznikla na původním historickém majetku stěžovatelky. Vzhledem k tomu, že šlo o stavby dočasné, zřízení zahrádkářské osady na předmětných pozemcích podle krajského soudu nezpůsobuje překážku naturální restituce podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále jen "zákon č. 428/2012 Sb."). Krajský soud také přihlédl ke skutečnosti, že podanou žalobou se stěžovatelka domáhala už jen části původně nárokovaných pozemků, když soubor nemovitostí specifikovaný v nahrazeném správním rozhodnutí jí již nelze vydat pro nesplnění podmínky §4 zákona č. 428/2012 Sb.
3. Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") byl rozsudek krajského soudu změněn tak, že se předmětné pozemky stěžovatelce nevydávají z důvodu výluky podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., neboť na jednotlivých pozemcích se nachází stavba chatky bránící vydání jednoho každého z těchto pozemků, a pozemek parc. č. 12351/1, na jehož celé ploše se nachází zahrádkářská osada, je nezbytně nutný k užívání chatek, jež se uvnitř této osady nachází, a pozemků tvořících areál zahrádkářské osady.
4. Proti rozsudku vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl, neboť dospěl k závěru, že rozhodnutí vrchního soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž lze i stavby dočasné, jež jsou stavbami relativně trvalého charakteru, podřadit pod výlukový důvod stanovený v §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Nejvyšší soud taktéž poukázal na svou judikaturu, která stanoví přihlížet k případné celkové funkční provázanosti nárokovaného pozemku s jinými pozemky a stavbami, tvoří-li tyto vzájemně provázaný soubor staveb (areál) jako funkční celek.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje své přesvědčení, že vrchní i dovolací soud posoudily povahu nevydaných pozemků chybně, když je vyhodnotily jako bezprostředně související se stavbou a nezbytně nutné k užívání stavby podle zákona č. 428/2012 Sb. Stěžovatelka připomíná, že pozemky se nachází na území tzv. zahrádkářské kolonie, kterou zákonodárce mezi překážky vydání nezařadil. Jde-li o aplikaci výlukového důvodu podle §8 odst. 1 písm. a) citovaného zákona, pak toto ustanovení nelze podle stěžovatelky vztahovat na plochy, na nichž jsou umístěny pouhé přístřešky, kolny, oplocení apod., pokud tyto stavby buď vůbec nejsou samostatnými věcmi v dřívějším soukromoprávním slova smyslu, nebo se nejedná o stavby hlavní. Stěžovatelka zdůrazňuje, že celá kolonie není souvislým využívaným prostorem k rekreačním účelům, když část ploch je zanedbaná, nevyužívaná, ničím nezastavěná. Stěžovatelka uvádí, že pozemek parc. č. 12351/1 má výměru 14 682 m2, tedy téměř l,5 ha, chatky jsou postaveny na oddělených pozemcích se samostatným parc. č., jejichž výměra v součtu činí 520 m2, tedy cca 3,5% výměry pozemku parc. č. 12351/1 (byť fakticky na tomto pozemku chatky nestojí). 1 kdyby každá chatka měla přiznané nezbytné zázemí přístupové cesty, prostoru pro sezení, uložení dřeva apod. v rozsahu zhruba dvoj až trojnásobném, činila by výměra těchto pozemků tvořících nutné příslušenství do 10 % výměry pozemku parc. č. 12351/1. Velká část zahrádkářské osady přitom není užívána vůbec, pozemky jsou zarostlé náletovými křovinami, trávou apod., vzdálenosti mezi jednotlivými chatkami jsou značné, a pokud by např. vznikl zájem o výstavbu nových chatek obdobného typu, na pozemku parc. č. 12351/1 by jich bylo možné postavit daleko více. Posoudily-li tedy vrchní a i dovolací soud celý pozemek parc. č. 12351/1 jako nutný k užívání předmětných pozemků tvořících areál zahrádkářské osady, pak je tento závěr v rozporu se zásadami, kterými by výlukové důvody měly být posuzovány, a taktéž s judikaturou Nejvyššího soudu, podle které je při zvažování použitelnosti závěrů tzv. "areálové judikatury" i v oblasti církevních restitucí namístě postup spíše zdrženlivý, kdy je vždy třeba uvážit i hledisko proporcionality. Stejně tak judikatura Ústavního soudu upřednostňuje vždy snahu o restituci naturální a spíše zužující výklad pojmu zastavěnosti pozemku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. téhož 1 zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěrem obecných soudů, že pozemek parc. č. 12351/1, na jehož celé ploše se nachází zahrádkářská osada, je nezbytně nutný k užívání chatek, jež se uvnitř této osady nachází.
9. Podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. platí, že věc nelze vydat v případě, že se jedná o zastavěný pozemek; za zastavěný pozemek se považuje část pozemku, která byla poté, kdy se stala předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v §5, zastavěna stavbou nebo částí stavby schopnou samostatného užívání, byla-li stavba zřízena v souladu se stavebním zákonem a je užívána, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby; za zastavěný pozemek se rovněž považuje část pozemku zastavěná stavbou, která je ve vlastnictví jiné osoby než je stát nebo oprávněná osoba, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby.
10. Ústavní soud se otázkou výkladu citovaného ustanovení opakovaně zabýval, a ve svých rozhodnutích dospěl k závěru, že je jeho úkolem toliko zkoumat, zda obecnými soudy provedený výklad není v rozporu se zásadami spravedlivého procesu. Tak by tomu bylo zejména v případě, že by se obecné soudy v rámci svého právního hodnocení dopustily svévole nebo vybočení z obecně akceptovaných pravidel výkladu právních norem (srovnej např. usnesení ze dne 14. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 1979/19, dostupné stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou tvrzených porušení jejích základních práv, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo.
11. Vrchní soud v odůvodnění svého rozsudku upozornil, že po vyhlášení rozsudku krajského soudu vydal Nejvyšší soud řadu rozhodnutí, která se zabývají problematikou nezbytné nutnosti pozemků k užívání staveb či jiných pozemků, zejména poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2019 sp. zn. 28Cdo 3086/2019. Ve světle tohoto rozhodnutí dovolacího soudu vrchní soud srozumitelně vysvětlil, že předmětný pozemek nelze vydat nejen proto, že jde o funkčně propojený areál zahrádkářské osady sloužící účelům, k nimž byly chatky v zahrádkářské osadě vystavěny, ale také proto, že se na něm nachází přístupová komunikace ke všem jednotlivým chatkám na předmětných pozemcích, jež jsou tímto pozemkem bezprostředně obklopeny. Bez tohoto pozemku by tak chatky nacházející se uvnitř uvedeného areálu zahrádkářské osady v podstatě ztratily svůj smysl, ke kterému byly postaveny.
12. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr vrchního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně vysvětlen, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění napadeného rozhodnutí vrchního soudu, který se vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky způsobem, jenž Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť při svém rozhodování vycházel z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřil jeho podstatu a smysl, když vyšel z dostatečných skutkových zjištění a aplikoval odpovídající zákonné normy i judikaturu Nejvyššího soudu. Postup vrchního soudu byl i v souladu s judikaturou Ústavního soudu, podle které vyhodnocení povahy či charakteru restituovaného pozemku je vždy především na obecných soudech, které by měly v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně přesvědčivě vysvětlit, z jakých důvodů lze či nelze konkrétní pozemek vydat, jedním z rozlišujících kritérií by přitom mělo být to, zda sporný pozemek bezprostředně souvisí a je nezbytně nutný k provozu stavby, na niž se restituční nárok nevztahuje [srovnej nález sp. zn. I. ÚS 217/17 ze dne 4. 9. 2018 (N 148/90 SbNU 423)] .
13. Ústavní deficit neshledal Ústavní soud ani v napadeném usnesení dovolacího soudu. Ústavní soud konstatuje, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Právní koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku je založena na principu zásadní přípustnosti dovolání proti všem pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, pokud jimi je skončeno odvolací řízení, nejde-li ovšem o výjimečné typy rozhodnutí vyjmenované v §238a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dál jen "o. s. ř."), vždy ovšem zároveň musí být splněny další podmínky vymezené taxativně v §237 téhož zákona. Jestliže Nejvyšší soud použije §237 o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodní, nemá Ústavní soud prostor pro přehodnocení takových závěrů.
14. Tak tomu bylo i v posuzované věci, kdy odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, pro které je dovolání nepřípustné. Nejvyšší soud uvedl, že rozhodnutí vrchního soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, zohledňuje podstatné skutkové okolnosti daného případu (účel pozemku k zahrádkářské činnosti a rekreaci, vybudování společného vodovodu, soustavy elektrických přípojek, udržované příjezdové cesty) a nepříčí se relevantním kritériím stanoveným v judikatuře Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud konstatoval, že §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. přitom výslovně z výluky pro naturální restituci nevyjímá ani stavby dočasné, stejně tak je překážkou vydání pozemku nejenom jeho přímá zastavěnost stavbou, ale též bezprostřední funkční souvislost pozemku se stavbou a jeho nezbytnost k užívání stavby. Tím lze pak rozumět i situace, kdy pozemek tvoří s objekty výstavby jeden (nedělitelný) funkční celek, proto je třeba u nárokovaného pozemku vždy přihlížet i k případné celkové funkční provázanosti s jinými pozemky a stavbami, tvoří-li tyto vzájemně propojený soubor staveb (areál, jako funkční celek). Rozhodující přitom není, zda a jak jsou pozemky (terénně) upraveny, nýbrž existence vzájemné provázanosti funkcí mezi jednotlivými objekty a pozemky.
15. Poukazuje-li stěžovatelka na hledisko proporcionality, Nejvyšší soud ve shora citovaném rozsudku ze dne 2. 10. 2019 sp. zn. 28 Cdo 3086/2019 uvedl, že u nárokovaných pozemků je nutno přihlížet i k veřejnému zájmu na zachování funkčních celků, přičemž při posuzování toho, zda převáží zájem veřejný nebo zájem restituční, je podstatné i hledisko proporcionality, a v tomto směru může být významnou okolností i výměra dotčených nárokovaných pozemků v poměru k celku. V citovaném rozsudku však Nejvyšší soud současně uvedl, že úvaha odvolacího soudu, že za funkčně spjaté s domky bylo by lze považovat toliko takové pozemky, jež by představovaly "bezprostřední okolí daných budov či přístupovou cestu k těmto budovám z pozemní komunikace" je nadmíru restriktivní, a dovodil, že stejně tak jako nelze přijmout extenzívní výklad překážek naturální restituce, nejsou namístě ani závěry paušalizující či nadmíru restriktivní, jež by vedly k nerozumnému a neúčelnému uspořádání poměrů, k nepřiměřeným omezením vlastníků staveb a vytvoření komplikovaných a obtížně řešitelných právních situací, jež by byly neproporcionální užitku, jehož by se případně dostalo oprávněné osobě. Také těmto závěrům, z nichž vrchní soud i dovolací soud v napadených rozhodnutích vycházely, nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout, a dodává, že právě takové právně složité vztahy by vznikly mimo jiné v případě navrácení (části) pozemků a stěžovatelkou zmíněné možné výstavby "významného počtu" dalších chatek.
16. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat.
17. Přehodnocení závěrů obecných soudů nelze dosáhnout ani poukazem na zásadu ex favore restitutionis. Ústavní soud nijak nezpochybňuje, že restituční zákony mají být vykládány pokud možno způsobem, který umožní naplnění jejich účelu. To ale neznamená, že by při výkladu restitučních zákonů bylo možné odhlížet od jiných obecně akceptovaných výkladových metod, zejména jazykového a systematického výkladu, a fakticky tak rozšiřovat nároky oprávněných osob nad rámec jejich rozsahu stanoveného zákonem. Nutno navíc brát zřetel na to, že zákon č. 482/2012 Sb. stanovil jako prostředek zmírnění majetkových křivd také finanční náhradu podle jeho §15 odst. 1 a 2, dopadající na ty majetkové křivdy, jež nemohou být zmírněny vydáním určité nemovité nebo movité věci.
18. Vzhledem k výše uvedenému byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu