ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3086.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 3086/2019-224
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti – děkanství u kostela sv. Mikuláše, České Budějovice 1 , identifikační číslo osoby 650 50 410, se sídlem v Českých Budějovicích 1, U Černé věže 71/4, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu , se sídlem v Praze 3, Žižkov, Husinecká 1024/11a, o vydání pozemků a nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 49/2015, o dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. dubna 2019, č. j. 4 Co 103/2018, 4 Co 181/2016-147, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. dubna 2019, č. j. 4 Co 103/2018, 4 Co 181/2016-147, se ve výrocích pod body IV, VII a VIII zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Česká republika, Státní pozemkový úřad, jako účastnice řízení napadla dovoláním v záhlaví označený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. dubna 2019, č. j. 4 Co 103/2018, 4 Co 181/2016-147, v části jeho výroku pod bodem IV, kterou byl ve výroku pod bodem I změněn rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 2. 2018, č. j. 11 C 49/2015-131 (vydaný jako rozsudek doplňující ve vztahu k rozsudku ze dne 2. 3. 2016, č. j. 11 C 49/2015-26, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 5. 2016, č. j. 11 C 49/2015-42), tak, že se žalobkyni vydávají pozemky označené v tomto výroku rozsudku (oddělené části pozemků v podobě nově vytýčených parcel dle připojeného geometrického plánu coby nedílné součásti rozsudku), nacházející se v katastrálním území XY (dále jen „předmětné pozemky“) a v tomto rozsahu bylo nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro XY, ze dne 30. 6. 2015, č. j. 332932/2013/R1295/RR8541. Výroky pod body VII a VIII odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení u soudu prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení.
Věc byla oběma soudy posuzována dle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“). Nebylo sporu o tom, že i předmětné pozemky představují původní majetek církve, jenž předchůdce žalobkyně pozbyl na základě skutečností podle §5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., žalobkyně jako právní nástupce původního vlastníka je oprávněnou osobou (§3 písm. b/ zákona č. 428/2012 Sb.) a povinnou osobou je žalovaná (jako nástupkyně Pozemkového fondu České republiky, jenž byl s tímto majetkem příslušný hospodařit; §4 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.).
Zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že vydání předmětných pozemků, o nichž bylo rozhodováno napadeným výrokem doplňujícího rozsudku, brání překážka jejich zastavěnosti ve smyslu §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., odvolací soud uzavřel, že tomu tak není.
Podle úvahy soudu prvního stupně předmětné pozemky (i poté, kdy žalobkyně z původně nárokovaných celých pozemků oddělila pruhy o šířce cca 2 m podél každé z hranic stavbou přímo zastavěných pozemků ve vlastnictví fyzických osob) bezprostředně souvisejí se stavbami zahradních domků (jež jsou zde stavbami v občanskoprávním smyslu dle tehdejších předpisů) a jsou nezbytně nutné k jejich užívání; jako zahrádky jsou pozemky se stavbami nerozlučně spjaty i svým účelovým určením a způsobem využití. Vydání jednotlivých, oddělených a nepropojených částí pozemků o výměrách cca 200 m 2 žalobkyni, nepovažoval soud prvního stupně za souladné ani s účelem restituce, kdy současně poukázal i na z toho plynoucí další komplikace při užívání pozemků i staveb, ačkoliv jinak připustil, že zahrádkářská osada sama nemusí představovat ucelený areál a není uvedena mezi výlukovými důvody restituce, vypočtenými v ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.
Odvolací soud naproti tomu akcentoval tu okolnost, že nově oddělené, žalobkyní požadované části pozemků „netvoří bezprostřední okolí daných budov ani přístupovou cestu k těmto budovám z pozemní komunikace“. I proto, že posuzované budovy jsou stavbami v občanskoprávním smyslu (dle tehdejších soukromoprávních předpisů), tedy samostatnými „hospodářskými předměty“, odvolací soud usoudil, že (budovy) „mají z této své povahy vlastní svébytný hospodářský význam nezávislý na způsobu uspořádání a obhospodařování pozemků ve svém okolí“, dodávaje, že „kdyby tomu tak nebylo, nemohlo by se ani jednat o samostatné stavby v dřívějším soukromoprávním smyslu“ (kdyby výlukový důvod dle §8 odst. 1 písm. a/ ani nepřicházel v úvahu). Jestliže pozemky v zásadě slouží obyvatelům domků toliko jako zahrádky či prostor k rekreaci, nejde podle odvolacího soudu o pozemky bezprostředně související a nezbytně nutné k užívání uvedených budov, tyto stavby lze užívat i bez vymezených částí původních pozemků, kdy potencialita užívání pozemků pouze zvyšuje komfort užívání staveb. Za dané situace se proto podle odvolacího soudu ve vztahu k vymezeným částem pozemků již neprojeví ani zvláštní zájem vlastníků budov jako třetích osob na vyloučení naturální restituce státního majetku. Za relevantní důvod bránící naturální restituci odvolací soud nepokládal ani právní komplikace, jež v dané lokalitě mohou nastat při takto rozděleném pozemkovém vlastnictví (interakce mezi fyzickými osobami, státem a církví), ani argumentaci o údajném znevýhodnění „zahrádkářů“, pokud vydáním pozemků oprávněné osobě ztrácejí právo žádat stát v budoucnu o převod pozemků do svého vlastnictví, a jako neprokázané hodnotil i tvrzení účastnice o existenci dalších vedlejších staveb na předmětných pozemcích.
V podaném dovolání, směřujícím proti výroku IV rozsudku odvolacího soudu, dovolatelka namítá, že napadeným rozsudkem se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, zda vydání pozemků oprávněné osobě brání výlukový důvod dle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. v situaci, kdy nárokované pozemky funkčně souvisejí se sousedními stavbami, případně kdy je lze považovat za součást uceleného areálu jako funkčního celku; pro případ, že dosavadní judikaturu na posuzovanou věc nelze vztáhnout, spatřuje dovolatelka splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky (zda oddělené části pozemků tvoří zahrádkářskou osadu a jsou uceleným areálem), jíž dovolací soud dosud ve své rozhodovací praxi neřešil. Jako dovolací důvod dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přitom dovolatelka argumentuje skutečnostmi zjištěnými již ve správním řízení, že pozemky slouží jednotlivým fyzickým osobám sdruženým do zájmového spolku nejenom k jejich zájmové činnosti (k zahradničení) a odpočinku, ovšem v řadě případů i k bydlení, dodávajíc, že na pozemcích byly vybudovány i další stavby (skleníky, studny, jímky, ploty) a jsou spojeny i inženýrskými sítěmi (rozvody vody, elektřiny). Dle názoru dovolatelky i nově oddělené pozemky (jež jsou toliko částí zahrad) nadále tvoří součást areálu zahrádkářské osady, případně jsou funkčně spjaty se stavebními pozemky a na nich postavenými a užívanými stavbami, k čemuž dovolatelka přiměřeně odkazuje i na závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozsudcích ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 547/2019, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017. Současně namítá, že odvolací soud zatížil řízení vadou, když nevyhověl její žádosti o odročení odvolacího jednání a věc projednal v její nepřítomnosti (v nepřítomnosti pověřeného zaměstnance, jemuž v účasti bránila kolize s jiným jednáním). Navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku pod bodem IV, jakož v nákladových výrocích na něm závislých (VII a VIII) zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu za správný. Řízení vytýkanými vadami dle jejího přesvědčení netrpí a okolnost, zda je pozemek dotčen stavbou, pokládá za otázku skutkovou, jež je vyloučena z dovolacího přezkumu. Zahrádkářská kolonie dle jejího názoru nepředstavuje funkční celek, není uvedena mezi výlukami restituce vypočtenými v ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., přičemž změna vlastníka pozemku na způsobu užívání staveb a pozemků ničeho nezmění a vlastníkům staveb nebude způsobena nová křivda. Proto žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. čl. II., přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro daný dovolací přezkum (dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno po 30. 9. 2017, kdy zákon č. 296/2017 Sb. vstoupil v účinnost).
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), za kterou jedná pověřená zaměstnankyně s právnickým vzděláním (§241 odst. 1, odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení, závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázka dosahu výlukového ustanovení §8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb. v případně funkční spjatosti oprávněnou osobou nárokovaných pozemků se stavbami ve vlastnictví jiných fyzických osob), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu §242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a v rozsahu dotčeném dovoláním, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §6 zákona č. 428/2012 Sb. povinná osoba podle §4 písm. a) a b) vydá oprávněné osobě nemovitou věc ve vlastnictví státu, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní předchůdce v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností uvedených v §5.
Podle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. věc nelze vydat v případě, že se jedná o zastavěný pozemek; za zastavěný pozemek se považuje část pozemku, která byla poté, kdy se stala předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v §5, zastavěna stavbou nebo částí stavby schopnou samostatného užívání (dále jen „stavba“), byla-li stavba zřízena v souladu se stavebním zákonem a je užívána, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby; za zastavěný pozemek se rovněž považuje část pozemku zastavěná stavbou, která je ve vlastnictví jiné osoby než je stát nebo oprávněná osoba, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že při aplikaci překážky vydání věci oprávněné osobě podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je možné přiměřeně zohledňovat některé závěry vyslovené při výkladu obdobně konstruovaného §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě majetkových vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“); k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4343/2017. Stejný závěr je prezentován i v odborné literatuře (srov. Jäger, P., Choholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015; publikován též v informační sytému ASPI).
I v režimu zákona č. 428/2012 Sb., jako předpisu restitučního, tedy se v zásadě prosadí závěry konstantní judikatury, dle níž je nutno ustanovení restitučních předpisů prioritně vykládat s ohledem na jeho účel (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 31, pod č. 123, nebo nález ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 42/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 26, pod č. 48, popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2209/2008, veřejnosti dostupný též na webových stránkách Nejvyššího soudu), jímž je alespoň částečné zmírnění následků minulých majetkových křivd, přičemž přednost má vždy snaha o restituci naturální (in integrum). Institut překážek bránících vydání nemovitosti je dle citované judikatury institutem stanovujícím výjimku z účelu restitucí; pojem zastavěnosti pozemku ve smyslu §11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (obdobně tedy i v režimu ust. §8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.) je tudíž třeba vykládat spíše zužujícím než rozšiřujícím způsobem (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03).
Uvedenou interpretační a aplikační metodu, jež je typická pro restituční zákonodárství a jež byla zformulována a bezpočtukrát akcentována v poměrech reglementovaných jinými, dříve vydanými restitučními předpisy (dále srov. např. i nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 6. 1999, sp. zn. I. ÚS 118/98, ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10, ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 2050/11), do právní materie církevních restitucí výslovně zakotvil sám zákonodárce (viz §18 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb.), kdy pozdější aplikační praxe již hovoří o zásadě ex favore restitutionis (viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, uveřejněný pod č. 177/2013 Sb., bod 342; dále pak např. nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3943/14, ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16).
Dle ustálené soudní praxe se ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. (zásadně) týká zastavěného pozemku (jeho takto dotčené části), přičemž za stavbu se pro účely tohoto ustanovení považuje stavba v občanskoprávním smyslu, kterou je výsledek stavební činnosti, pokud je tento výsledek samostatnou věcí v právním smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5587/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6081/2017). Při řešení otázky, zda je pozemek zastavěn stavbou vylučující jeho restituci, je proto nezbytné vždy zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností dle občanskoprávních předpisů, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.), a také k jejímu stavebnímu provedení. Závěr, zda je konkrétní stavba samostatnou věcí naplňující tak důvody restituční výluky, je věcí posouzení těchto kritérií soudy, a to vždy ve vazbě na učiněná skutková zjištění. Posouzení toho, zda stavební úpravy pozemku jsou samostatným objektem právních vztahů (a zakládají tak důvody restitučních výluk) nebo součástí předmětného pozemku, záleží tedy na individuálním posouzení každé konkrétní věci a je tu široký prostor pro uvážení soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3851/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4378/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 835/2012).
Zatímco v případě pozemků zastavěných stavbou ve vlastnictví státu nezpůsobí zastavěnost pozemku sama o sobě překážku jeho vydání oprávněné osobě (nejsou-li kumulativně naplněny další podmínky spočívající v tom, že k zastavění pozemku došlo po té, kdy se pozemek stal předmětem majetkové křivdy, stavba byla zřízena v souladu se stavebním zákonem a je užívána), v případě zastavění pozemku stavbou jiného vlastníka než státu nebo oprávněné osoby se další znaky (zřízení stavby v souladu se zákonem a užívání) nevyžadují [srov. dikci ustanovení §8 odst. 1 písm. a), část věty za středníkem, jako i jeho interpretaci v komentářové literatuře – in Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck. 2013, s. 196 a násl.]; k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 547/2019.
Podle závěrů soudní praxe, jak byly formulovány již při výkladu a aplikaci obdobného výlukového ustanovení dle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2013/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014) a jež jsou přenositelné i do restitučních poměrů regulovaných zákonem č. 428/2012 Sb. (jde-li o otázky týkající se výkladu a aplikace jeho stanovení §8 odst. 1 písm. a/; k tomu dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017), překážkou vydání pozemků v restituci oprávněné osobě může být též funkční souvislost pozemků se stavbou, tedy skutečnost, že pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek. Pod takovým pozemkem je v zásadě nutno rozumět jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení. U nárokovaných pozemků je nutno přihlížet i k jejich případné funkční provázanosti se stavbami a mít přitom na zřeteli i veřejný zájem (na zachování funkčních celků), jež zde představuje jedno z výkladových kritérií; při posuzování toho, zda převáží zájem veřejný nebo zájem restituční, je podstatné i hledisko proporcionality a v tomto směru může být významnou okolností i výměra dotčených nárokovaných pozemků v poměru k celku.
Pro závěr o funkční souvislosti pozemků a stavby není rozhodující, zda a jak jsou pozemky (terénně) upraveny, nýbrž existence vzájemné provázanosti funkcí mezi jednotlivými objekty či pozemky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2787/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015). Přestože ani vydání některých nemovitostí tvořících funkční celek v širším smyslu bez dalšího vyloučeno není, vyžaduje si vždy mimořádně pečlivé zvážení konkrétních místních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo jeho část oddělit bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost jednotlivých staveb a ostatních pozemků a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí, které tento soubor plní a kterou může být i komunikace či místo pro odpočinek a relaxaci (přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015). V rámci úvah o aplikovatelnosti jednotlivých ustanovení tzv. restitučních předpisů je třeba vážit velmi individuálně konkrétní okolnosti daného případu; nelze přijmout paušalizující závěry vedoucí k přepjatému formalismu a nadmíru restriktivnímu výkladu účelu restitučních zákonů či naopak extenzivní interpretaci překážek bránících vydání nárokovaných nemovitostí.
Posouzení otázky funkční souvislosti pozemků a staveb je vždy úzce provázáno s konkrétními skutkovými okolnostmi případu (závěr o příslušnosti konkrétních pozemků k areálu je ostatně primárně skutkové povahy a vyplývá z hodnocení v řízení provedených důkazů; viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5267/2017, či ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1707/2018, potažmo jeho rozsudky ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1910/2017); dovolacímu přezkumu podléhá výhradně správnost právního posouzení věci, jehož přezkum zahrnuje i posouzení, nejsou-li úvahy nalézacích soudů v tomto směru nepřiměřené, zohledňují-li všechny podstatné skutkové okolnosti a nahlížejí-li na věc prizmatem relevantních kritérií (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017).
S ohledem na skutkové poměry posuzované věci je pak třeba vzpomenout i tu ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3583/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017), jíž byly aprobovány i závěry o funkční souvislosti mezi pozemky užívanými jako zahrady s rodinnými domy, s nimiž tvoří ucelený soubor; přiměřeně lze pak odkázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014, v němž dovolací soud za součást uceleného areálu označil i pozemek sloužící jako odpočinková plocha sportovního hřiště (tedy pozemek, jehož vydání oprávněné osobě by nečinilo užívání ostatních nemovitostí v areálu nemožným, ale činilo by je méně komfortním), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 547/2019, posuzující otázku aplikovatelnosti ustanovení §8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb. v případě pozemků obklopujících stavby rodinných domů. Jestliže i ustanovení §11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě představuje překážku pro vydání nezastavěných pozemků v rozlehlých areálech (sídlištních, sportovních i jiných) oprávněné osobě pro jejich funkční souvislost se stavbami, tím obezřetněji je třeba přistupovat k situacím, kde oprávněnou osobou nárokovaný pozemek jako náhradní obklopuje stavbu domu a slouží obyvatelům tohoto domu, s nímž tvoří jeden funkční celek (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3527/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018); pro posouzení, zda pozemek (zahrada) s přilehlým domem představuje jeden (z hlediska funkce nedělitelný) celek, nemusí být samo o sobě rozhodné ani hledisko odlišného vlastnického režimu pozemků a staveb (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3586/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3528/2011).
S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že zřízení zahrádkářské osady na nárokovaných pozemcích (po jejich převzetí státem) dle zákona č. 428/2012 Sb. samo o sobě nezpůsobuje překážku naturální restituce (k tomu srov. např. i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1294/2019, v němž dovolací soud jako nepřípustně rozšiřující odmítl paušální aplikovatelnost ustanovení §8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb. na všechny pozemky ležící v zahrádkářských osadách, s tím, že takovou výluku z naturální restituce tento předpis nestanoví a analogická aplikace ustanovení §11 odst. 1 písm. d/ zákona o půdě není přípustná), nejde-li o pozemky zastavěné stavbami (v občanskoprávním smyslu), případně se stavbami funkčně spjaté, s nimiž by vzájemně tvořily jeden (z hlediska funkce nedělitelný) celek.
Naproti tomu úvaha, jíž se popírá možná funkční spjatost jednotlivých pozemků a staveb (otázka právní povahy budov sporná není) není zcela korektní a přiměřená učiněným skutkovým zjištěním a nezohledňuje závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz shora citovanou judikaturu), která – jde-li o i interpretaci ustanovení §8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb. (v něm uvedené hledisko bezprostřední souvislosti pozemku se stavbou a nezbytné nutnosti k užívání stavby) – připouští i podstatně volnější spojení pozemku se stavbou. Zde sluší se připomenout ta zjištění (zvlášť akcentovaná již soudem prvního stupně), že jednotlivé pozemky (i poté, kdy žalobkyně z původně nárokovaných celých pozemků oddělila pruhy o šířce cca 2 m podél každé z hranic stavbou zastavěného pozemku ve vlastnictví fyzické osoby) obklopují stavby zahradních domů (jež jsou zde stavbami v občanskoprávním smyslu dle tehdejších předpisů) a jako zahrádky (o nikterak rozsáhlé výměře, cca 200 m 2 ) jsou se stavbami spjaty i svým účelovým určením a způsobem využití (dle zjištění soudu prvního stupně, jež nedoznala změny v odvolacím řízení, jsou předmětné pozemky v celé své výměře potřebné k užívání uvedených staveb a bez jejich užívání by vlastnictví staveb postrádalo valného smyslu). Úvaha odvolacího soudu, že za funkčně spjaté s domky bylo by lze považovat toliko takové pozemky, jež by představovaly „bezprostřední okolí daných budov či přístupovou cestu k těmto budovám z pozemní komunikace“ je nadmíru restriktivní. Funkční spjatost pozemků se stavbami pak nevylučuje ani odvolacím soudem zmiňovaná povaha staveb jako věcí samostatných dle tehdejších soukromoprávních předpisů (ta je naopak předpokladem aplikovatelnosti §8 odst. 1 písm. a/ na posuzovaný případ) a tedy neobstojí ani argumentace, že pozemky „mají (již) z této své povahy vlastní svébytný hospodářský význam nezávislý na způsobu uspořádání a obhospodařování pozemků ve svém okolí“ a není namístě ani bagatelizace současného způsobu využití pozemků (označuje-li odvolací soud za nevýznamné, že pozemky slouží obyvatelům domků již pouze jako zahrádky či prostor k rekreaci, z čehož následně dovozuje, že potencialita takového užívání toliko zvyšuje komfort při užívání staveb). Stejně tak jako nelze přijmout extenzívní výklad překážek naturální restituce (proto ani soud prvního stupně nepovažoval pozemky v dané lokalitě za vyloučeně z restituce již proto, že jsou situovány v zahrádkářské osadě), nejsou namístě ani závěry paušalizující či nadmíru restriktivní (jde-li o výklad a aplikaci relevantního ustanovení a posouzení otázky jeho dosahu), jež vedly by k nerozumnému a neúčelnému uspořádání poměrů, k nepřiměřeným omezením vlastníků staveb a vytvoření komplikovaných, obtížně řešitelných právních situací, jež byly by neproporcionální užitku, jehož by se případně dostalo oprávněné osobě.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem (jde-li o závěry vážící se k předmětným pozemkům, o jejichž vydání bylo rozhodováno dovoláním napadeným výrokem rozsudku) správné není a uplatněný dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.) byl tudíž naplněn. V takovém případě pak pozbývají své závažnosti i další dovolatelkou uplatněné námitky včetně těch, jimiž odvolacímu soudu vytýká, že věc projednal v její nepřítomnosti poté, kdy nevyhověl její žádosti o odročení jednání. Ostatně, k uplatnění procesních práv v odvolacím řízení se i této účastnici znovu otevře prostor po kasaci napadeného rozhodnutí.
Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dotčené části výroku pod bodem IV zrušil, spolu s na něm závislými výroky pod body VII a VIII o nákladech řízení (§243e odst. 1 o. s. ř.), a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 10. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu