ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.4343.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 4343/2017-102
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Veselí nad Lužnicí , se sídlem ve Veselí nad Lužnicí, Podhájek 3, IČO: 65019113, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, za účasti České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69797111, o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání nemovitosti, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře pod sp. zn. 15 C 19/2016, o dovolání České republiky proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 2017, č. j. 4 Co 178/2016-67, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 2017, č. j. 4 Co 178/2016-67, se ve výrocích pod body II., III. a IV. zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. dubna 2016, č. j. 15 C 19/2016-38, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně v občanském soudním řízení domáhala znovuprojednání věci, o níž bylo rozhodnuto Státním pozemkovém úřadem – Krajským pozemkovým úřadem pro Jihočeský kraj dne 28. 12. 2015, pod č. j. 332935/2013/R1717/RR16000, tak, že se žalobkyni – pro překážku podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále je „zákon č. 428/2012 Sb.“) – nevydávají (žalobkyní požadované) pozemky parc. č. v katastrálním území V. n. L. (výrok I.). Současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. května 2017, č. j. 4 Co 178/2016-67, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části výroku I., kterou bylo negativně rozhodnuto o návrhu na vydání pozemků parc. č. (výrok I.), zatímco v části týkající se pozemků parc. č. v kat. území V. n. L. (dále jen „předmětné pozemky“) odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že „tyto pozemky se žalobkyni vydávají“ a že se v tomto rozsahu nahrazuje žalobou napadené, shora označené rozhodnutí pozemkového úřadu (výrok II.); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení u soudů obou stupňů (výroky III. a IV.).
V případě pozemků parc. č. odvolací soud aproboval závěr soudu prvního stupně, že jejich vydání žalobkyni, oprávněné osobě, brání překážka zastavěnosti pozemků ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., jelikož na pozemcích parc. č. se nachází stavba místní komunikace a pozemek parc. č. bezprostředně souvisí se stavbou Centra sociálních služeb a je nezbytně nutný pro její užívání v situaci, kdy k této stavbě bezprostředně přiléhá (stavbu obklopuje ze tří stran) a zajišťuje vlastníku přístup k jeho stavbě.
Co se týče zbylých pozemků parc. č., v jejich případě odvolací soud vycházel zjištění, že pozemek parc. č. představuje v celé své výměře veřejně přístupnou účelovou komunikaci sloužící pro příjezd a přístup k budově Centra sociálních služeb, že „západní část“ pozemku parc. č. je určena pro užívání obyvateli Centra sociálních služeb jako relaxační a odpočinkový prostor a „východní část“ pozemku je veřejným prostranstvím s drobnými architektonickými prvky „souvisejícími s přilehlou stavbou toliko z časového hlediska výstavby“. Podle odvolacího soudu nelze uzavřít, že by předmětné pozemky byly zastavěny stavbou ve smyslu citovaného výlukového ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., a to ani v případě pozemku parc. č., jelikož účelová komunikace – na rozdíl od místní komunikace – není samostatnou věcí v právním smyslu. Dle úvahy odvolacího soudu není dána ani bezprostřední funkční souvislost předmětných pozemků se stavbou Centra sociálních služeb. Vydáním pozemku parc. č. oprávněné osobě nebude dotčena povaha na něm situované účelové komunikace a ani změnou vlastnictví tedy nebude zamezen či ztížen přístup k budově Centra sociálních služeb. Ani pozemek parc. č. pak se zmiňovanou stavbou Centra bezprostředně nesouvisí a není nezbytně nutný k jejímu užívání. Jde o pozemek, jenž s uvedenou stavbou přímo nesousedí (nepřiléhá k ní), jeho východní část již ke stavbě neplní žádnou funkci, a uvažovaná část západní také nezbytně nutná k užívání stavby není, slouží-li toliko jako relaxační a odpočinkový prostor, jenž sice může zvyšovat komfort uživatelům tohoto objektu, avšak pro plnění podstatných funkcí Centra nezbytný není. Konečně odvolací soud nepovažuje předmětné pozemky ani za součást uceleného komplexu pozemků a obytných budov, tedy za součást areálu, jestliže stavba Centra sociálních služeb je samostatně stojící budovou uvnitř lokality určené pro zemědělské využití bez zřetelného začlenění do celkové zástavby, tak, aby bylo možné hovořit o jejím začlenění do souboru budov a pozemků „v rámci obytného areálu v intravilánu obce“, a na existenci areálu nelze usuzovat ani z realizovaných terénních úprav okolních pozemků.
Proti rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu jeho výroku pod bodem II., jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, co se týče pozemků parc. č. v k. ú. V. n. L., podala Česká republika jako účastnice řízení dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje dovolatelka v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; jako dovolací důvod ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, v otázce výkladu a aplikace „výlukového“ ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Dovolatelka namítá, že odvolací soud nezohlednil funkční souvislost předmětných pozemků se stavbou Centra sociální péče a jejich nevyužitelnost oprávněnou osobou k jiným účelům. Pozemky se stavbou – dle názoru dovolatelky – tvoří jeden funkční celek, areál Centra sociální péče, kdy s touto stavbou evidentně funkčně souvisejí. Pozemek parc. č. slouží obyvatelům Centra sociální péče, pozemek parc. č. pak představuje pozemní komunikaci a parkovací plochu, přičemž v jeho případě jde dokonce o souvislý celek se stavbou bez přerušení. Ostatně i veřejnou zeleň a pozemní komunikace považuje aktuální ustálená rozhodovací praxe za součást areálu, jde-li kupř. o urbanistický celek sídliště. Navíc v případě vydání předmětných pozemků by žalobkyně získala toliko holé vlastnictví, neboť tyto pozemky nemohou sloužit svému původnímu účelu, zejména jde-li o pozemek parc. č. Rozhodovací praxe je ustálená v závěru, že v případě pozemků užívaných pro veřejné účely není možné nalézt rozumnou proporci mezi restitučním účelem a veřejným zájmem, pročež se tyto pozemky oprávněným osobám pravidelně nevydávají. Konečně dovolatelka namítá i porušení požadavku předvídatelnosti soudního rozhodnutí, jelikož jí odvolací soud nedal možnost reagovat na změnu právního názoru a neposkytl jí procesní poučení ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř. Ze všech těchto důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku II. změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba i v části na vydání těchto pozemků, potvrzuje, eventuelně aby jej v napadené části zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozsudek odvolacího soudu i v dovoláním napadeném rozsahu za správný, přitakávajíc závěru, že v případě předmětných pozemků není dána jejich bezprostřední funkční souvislost se stavbou Centra sociálních služeb a není proto naplněna výluka z jejich vydání podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., kdy i tyto sporé otázky – dle přesvědčení žalobkyně – je třeba vykládat ve smyslu zásady „ex favore restitutionis“. V situaci, kdy odvolací soud na pokladě nesporného skutkového základu učinil toliko jiné právní posouzení věci, nebylo podle žalobkyně třeba, aby účastníkům soud poskytl poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro tento dovolací přezkum, kdy dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno přede dnem 30. 9. 2017 (k tomu srov. bod 2. čl. II. přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), za kterou jedná před soudem pověřená zaměstnankyně s právnickým vzděláním (§241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř., ve spojení s §21a odst. 2 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení, závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázka týkající se výkladu výluky z vydání věci dle ustanovení §8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.), při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu §242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.). V tomto směru dovolatelka namítala, že se jí za odvolacího řízení – pro případ jiného právního posouzení věci – nedostalo od soudu patřičného poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř. Tato námitka ovšem není opodstatněná v situaci, kdy jiný právní náhled odvolacího soudu na věc nevyžadoval si ze strany účastnice doplnění dalších skutkových tvrzení (dovolatelkou akcentované poučení není mechanické a slouží právě k tomu, aby účastníci měli možnost tvrdit rozhodné skutečnosti a označit ke svým tvrzením důkazy) a kdy důvodem (částečného) neúspěchu dovolatelky v odvolacím řízení také nebylo neunesení břemene tvrzení či důkazního břemene (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3631/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4824/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1443/2017, spolu s další judikaturou citovanou v odůvodnění těchto rozhodnutí). Vytýkanou vadou tedy řízení netrpí, přičemž jiné vady (ať již jde o zmatečnosti či další vady ohrožující správnost rozhodnutí) se nepodávají ani z obsahu spisu.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. věc nelze vydat v případě, že se jedná o zastavěný pozemek; za zastavěný pozemek se považuje část pozemku, která byla poté, kdy se stala předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v §5, zastavěna stavbou nebo částí stavby schopnou samostatného užívání (dále jen „stavba“), byla-li stavba zřízena v souladu se stavebním zákonem a je užívána, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby; za zastavěný pozemek se rovněž považuje část pozemku zastavěná stavbou, která je ve vlastnictví jiné osoby než je stát nebo oprávněná osoba, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že při aplikaci překážky vydání věci oprávněné osobě podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je možné přiměřeně zohledňovat některé závěry vyslovené při výkladu obdobně konstruovaného §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě majetkových vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (jež jsou tak přiměřeně přenositelné i do poměrů cit. ustanovení zákona č. 428/2012 Sb.); k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017. Stejný závěr je prezentován i v odborné literatuře (srov. Jäger, P., Choholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015; publikován též v informační sytému ASPI).
Podle §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. pozemek nelze vydat v případě, že byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení.
Ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. vylučuje vydání pozemku, který byl zastavěn stavbou bránící jeho zemědělskému využití, přičemž za zastavěnou část pozemku výslovně označuje i tu, která sice stavbou bezprostředně zastavěná není, ovšem se stavbou bezprostředně souvisí a je nezbytně nutná k jejímu provozu. Obdobně ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. vylučuje vydání pozemku zastavěného stavbou nebo částí stavby schopnou samostatného užívání a dále části pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutné k užívání stavby.
V posuzované věci odvolací soud uzavírá, že z předmětných pozemků parc. č. žádný zastavěn není, kdy na pozemku parc. č. je situována účelová komunikace sloužící jako přístupová cesta ke stavbě (Centrum sociálních služeb), jež není samostatnou věcí v právním smyslu, a že žádný z předmětných pozemků se zmiňovanou stavbou Centra ani jinak bezprostředně funkčně nesouvisí a není nezbytně nutný k jejímu užívání (posuzovanou stavbu – dle závěru odvolacího soudu – by bylo lze užívat, byť méně komfortně – i bez těchto pozemků).
Podle závěrů soudní praxe, jež byly formulovány již ve vztahu k výkladu a aplikaci výlukového ustanovení dle §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2013/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014), překážkou vydání pozemků v restituci oprávněné osobě může být též funkční souvislost pozemků se stavbou, tedy skutečnost, že pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek. Pod takovým pozemkem je v zásadě nutno rozumět jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení. U nárokovaných pozemků je tedy třeba přihlížet i k celkové funkční provázanosti s ostatními pozemky a stavbami, které tvoří vzájemně provázaný soubor staveb (areál, jako funkční celek, např. i sídliště), a to i s přihlédnutím k veřejnému zájmu, který zde představuje jedno z výkladových kritérií. Oporu pro názor o prioritě vlastnického vztahu k areálu coby ucelenému souboru nemovitostí, který nelze dělit, lze nalézt i v judikatuře Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 18, č. 89) a i v restitučních poměrech jej připouští též odborná literatura (srov. Průchová, I.: Restituce majetku podle zákona o půdě, C. H. Beck, Praha 1997, str. 186).
I tyto závěry jsou plně přenositelné i do restitučních poměrů regulovaných zákonem č. 428/2012 Sb. – jde-li o otázky týkající se výkladu a aplikace jeho stanovení §8 odst. 1 písm. a); k tomu dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017).
Ačkoliv se odvolací soud i těmito otázkami zabývá, tedy představují-li pozemky součást areálu (jde-li o zmiňované Centrum sociálních služeb, za jehož součást je označuje i dovolatelka), činí tak nikoliv na pokladě všech relevantních kritérií, považuje-li nadále za zásadně významné, zda je dána bezprostřední funkční souvislost předmětných pozemků se stavbou, resp. na otázku, zda-li lze pozemky se stavbou považovat za funkčně provázaný celek (areál) v širším smyslu, pak nahlíží mnohem restriktivněji, než jak činí aktuální rozhodovací praxe dovolacího soudu (a Ústavního soudu).
Pro závěr o funkční souvislosti pozemků a stavby a potažmo o existenci areálu není rozhodující, zda a jak jsou pozemky (terénně) upraveny, nýbrž existence vzájemné provázanosti funkcí mezi jednotlivými objekty či pozemky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2787/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015).
Přitom i sídliště (tedy i „obytný areál intravilánu obce“, jak uvádí odvolací soud) není jediným druhem areálu, mohou-li existovat i areály dílčí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4086/2013).
Přestože ani vydání některých nemovitostí tvořících funkční celek v širším smyslu bez dalšího vyloučeno není, vyžaduje si vždy mimořádně pečlivé zvážení konkrétních místních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo jeho část oddělit bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost jednotlivých staveb či ostatních pozemků a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí, které areál plní a kterou může být i komunikace či místo pro odpočinek a relaxaci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015).
Závěr o absenci funkčního celku pozemků a stavby, resp. jejich účelového určení k užívání spolu se stavbou není přiměřený odvolacím soudem učiněným skutkovým zjištěním, dle nichž pozemek parc. č. slouží jako příjezdová komunikace k objektu Centra sociálních služeb a pozemek parc. č. (přinejmenším částečně) slouží zejména uživatelům zmíněného Centra jako relaxační a odpočinkový prostor, aniž by pak odvolací soud uvedl, k jakému jinému účelu – jenž byl by nezávislý na užívání zmiňovaného sociálního objektu – tento pozemek slouží (může sloužit).
V posuzované věci – argumentuje-li dovolatelka nejenom funkční souvislostí předmětných pozemků se stavbou Centra sociálních služeb, ale navíc i nevyužitelností předmětných pozemků oprávněnou osobou – nelze pominout ani rozhodovací praxi dovolacího soudu a Ústavního soudu vážící se k restituci pozemků, jež jsou veřejným statkem (srov. zejm. nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14 ), která nepřipouští naturální restituci ani tam, kde by tato vedla k situaci, v níž by restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí.
Hledisko využitelnosti pozemků oprávněnou osobou je jedním z významných kritérií i v restitučních poměrech podle zákona č. 428/2012 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1831/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1547/2016).
Odvolací soud nepřihlédl ani k posledně uvedeným závěrům vyplývajícím z rozhodovací praxe Ústavního soudu a dovolacího soudu (od nichž nemá dovolací soud důvod se odchýlit), ačkoliv přinejmenším ve vztahu k pozemku parc. č. jeho nevyužitelnost oprávněnou osobou sám připouští, konstatuje-li, že změna vlastnického práva by neměla vliv na jeho obecné užívání jako pozemní komunikace, a dokonce v odůvodnění svého rozhodnutí poukazuje i na podmínku využitelnosti vydávaných pozemků oprávněnou osobou, jež je v takovém případě velmi omezená (má-li se oprávněné osobě takto dostal toliko holého vlastnictví). V případě pozemku parc. č. (přinejmenším jeho části) pak odvolací soud připouští, že může jít o pozemek naplňující i definiční znaky veřejné prostranství (§34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích /obecní zřízení/, ve znění pozdějších předpisů), jehož vlastník je tak významně omezen institutem veřejného užívání.
Z uvedeného plyne, že právní posouzení věci odvolacím soudem v dovoláním napadené části – výroku pod bodem II. – je přinejmenším neúplné a tudíž nesprávné.
Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku pod bodem II., spolu s na něm závislými nákladovými výroky pod body III. a IV. zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věty první o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v tomto rozhodnutí je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. května 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu