ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.3527.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 3527/2018-278
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci J. M. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Černickým, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČO: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, o vydání náhradních pozemků oprávněné osobě, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 7 C 67/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. května 2018, č. j. 21 Co 471/2017-243, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. května 2018, č. j. 21 Co 471/2017-243, se ve výroku I v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha – východ ze dne 14. července 2017, č. j. 7 C 67/2014-190, ve výroku II v části, kterou byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, a v závislých nákladových výrocích II a III zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení; ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – východ (dále jen jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. července 2017, č. j. 7 C 67/2014-190, výrokem pod bodem I, zastavil řízení o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala bezúplatného převodu pozemku parc. č. XY v k.ú. XY; výrokem pod bodem II nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemků blíže specifikovaných v tomto výroku rozsudku, k uspokojení nároku žalobkyně na převod náhradních pozemků za pozemky, které jí nelze vydat, plynoucí z ve výroku označených rozhodnutí pozemkového úřadu; dále soud prvního stupně zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala bezúplatného převodu pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v k.ú. XY (výrok III), a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV).
K odvolání obou účastnic Krajský soud v Praze (dále též jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. května 2018, č. j. 21 Co 471/2017-243, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku II (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil jej v nákladovém výroku IV jen co do výše přiznaných nákladů řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
Oba soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně je oprávněnou osobou (§4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“), mající právo na poskytnutí náhradních pozemků za pozemky, jež jí nebylo možno vydat pro zákonem stanovené překážky (§11, §11a zákona o půdě). Výši restitučního nároku žalobkyně soudy určily na základě v řízení provedeného znaleckého posudku, s přesvědčivým odůvodněním i toho, proč při ocenění restitučního nároku podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále jen „vyhláška č. 182/1988 Sb.“), nebyly aplikovány srážky ve smyslu Přílohy 7 citované vyhlášky. Shledávajíce postup žalované (jejího právního předchůdce) při uspokojování restitučního nároku žalobkyně liknavým, ba až svévolným, a hodnotu náhradních pozemků (v tomto řízení žalobkyni vydávaných) za nedosahující dosud neuspokojené výše jejího restitučního nároku, soudy žalobě vyhověly a nahradily projev vůle žalované k bezúplatnému převodu pozemků, ve vztahu k nimž neshledaly žádné zákonné překážky, jež by bránily jejich vydání žalobkyni (§11 zákona o půdě a §6 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů), zahrnujíce v to i pozemek parc. č. v v k.ú. XY, jenž je zahradou u rodinného domu č.p. XY a nacházejí se na něm porosty a venkovní úpravy, jsoucí příslušenstvím rodinného domu.
Proti rozsudku odvolacího soudu (v jeho celém rozsahu) podala žalovaná dovolání, spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; konkrétně dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že při určení výše restitučního nároku žalobkyně neaplikoval srážky podle Přílohy 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ačkoli kritéria pro uplatnění těchto srážek byla v projednávané věci prokázána. Dále namítá, že rozhodnutím odvolacího soudu je žalobkyni vydáván jako pozemek náhradní i pozemek parc. č. XY v k.ú. XY, ačkoli je u něj dána zákonná překážka bránící jeho vydání oprávněné osobě ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, spočívající v jeho funkční souvislosti s domem č.p. XY. Proto dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje závěry odvolacího soudu za správné a korespondující ustálené judikatuře, vydané i ve věci týchž účastníků. Navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání žalované projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a má zákonem vyžadované náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Námitky, jimiž dovolatelka brojí proti závěru odvolacího soudu o výši restitučního nároku žalobkyně, přípustnost podaného dovolání založit nemohou. Těmito námitkami totiž žalovaná napadá správnost hodnocení v řízení provedených důkazů (znaleckého posudku č. 219/2920/2015 společnosti YBN CONSULT – Znalecký ústav s.r.o., z nějž plyne i zjištění, že okolnosti pro další korekci ceny ve smyslu Přílohy 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. nejsou naplněny), jež není otázkou právní, ale otázkou skutkových zjištění (k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09). Kritika skutkových závěrů soudů nižších stupňů nevystihuje (od 1. 1. 2013 jediný) způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. (a nezakládá žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání – v otázce určení výše restitučního nároku – nemůže založit ani odkaz žalované na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 430/2018, který nelze v nyní posuzované věci považovat za přiléhavý, neboť v tehdy projednávané věci odvolací soud nesprávně dovodil, že odňaté pozemky (jakož i pozemky náhradní) je třeba ocenit jinak než podle kritérií stanovených vyhláškou č. 182/1988 Sb., což je evidentně případ odlišný od nyní posuzované věci, v níž závěry odvolacího soudu stejným deficitem stiženy nejsou (byly-li odňaté pozemky, za něž se žalobkyni dostává pozemků náhradních, oceněny právě podle tohoto cenového předpisu). I s touto dovolatelkou odkazovanou rozhodovací praxí je tedy rozsudek odvolacího soudu v dané věci konformní.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že otázkou určení výše restitučního nároku žalobkyně (respektive jejího bratra O. Ž.) se opakovaně zabýval v řadě svých dřívejších rozhodnutí, v nichž – taktéž ve vazbě na konkrétní skutková zjištění – aproboval obdobné závěry soudů nižších stupňů o tom, že při určení výše restitučního nároku žalobkyně (respektive jejího bratra) nejsou dány okolnosti pro aplikaci srážek ve smyslu žalovanou odkazovaného ustanovení cenového předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018, ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5345/2017, a ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 565/2018).
Dovolání je ovšem přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení dovoláním současně předestřené otázky hmotného práva upínající se k posouzení, zda oprávněnou osobou nárokovaný pozemek jako náhradní (jde-li o dovolatelkou kritizované vydání pozemku parc. č. XY v k.ú. XY) je pozemkem „vhodným“, při jejímž řešení napadeným rozsudkem se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu §242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je v posledně uvedené otázce opodstatněné.
Zmatečnosti (§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se Nejvyšší soud v hranicích otázky (existence překážek bránících vydání pozemku oprávněné osobě jako náhradního) formulované dovoláním zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě pozemky nelze vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení.
Podle ustanovení §11a odst. 1 zákona o půdě oprávněným osobám uvedeným v §4, kterým podle tohoto zákona nelze vydat pozemek odňatý způsobem uvedeným v §6 odst. 1 a 2, převádí pozemkový úřad jiné pozemky na základě veřejných nabídek, není-li dále stanoveno jinak. Osoby, na které právo oprávněné osoby na bezúplatný převod jiného pozemku přešlo děděním, se pro účely tohoto zákona považují za oprávněné osoby.
Podle §11a odst. 2 zákona o půdě veřejné nabídky sestavuje pozemkový úřad jak z pozemků, které se nacházejí v zastavěném území obce nebo zastavitelné ploše takto vymezenými závaznou částí schválené územně plánovací dokumentace, pokud jejich převodu nebrání zákonná překážka, tak z pozemků, které se nacházejí mimo zastavěné území obce nebo zastavitelnou plochu takto vymezenými závaznou částí územně plánovací dokumentace. Pozemky nepřevedené na základě této nabídky budou předmětem převodu podle zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů.
Rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a judikaturu na něj navazující), jež reflektuje i předchozí nálezovou judikaturu Ústavního soudu (srovnej zejm. nálezy ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05), byl formulován a odůvodněn závěr, že při liknavém, svévolném či diskriminujícím postupu Pozemkového fondu ČR (jehož nástupcem je žalovaná, jejímž jménem jedná Státní pozemkový úřad) při uspokojování nároku na převod jiného vhodného pozemku za pozemky, jež nebylo lze vydat oprávněné osobě pro některou ze zákonem stanovených překážek, se oprávněná osoba může domáhat převodu konkrétních náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky.
Odkazovanou rozhodovací praxí nebyly však nikterak popřeny ty závěry judikatury Nejvyššího soudu, jenž jako podmínku pro vyhovění žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést zemědělský pozemek oprávněné osobě za nevydaný pozemek požaduje, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“, tedy o pozemek, jenž by byl – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, potažmo žalované – do veřejné nabídky zařaditelný (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2420/2010).
Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§11a odst. 1 zákona o půdě) je také významné, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních §11 odst. 1 zákona o půdě a §6 zákona č. 503/2012 Sb., či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda převod pozemku není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
Ani oprávněná osoba, vůči níž Pozemkový fond (jeho nástupce Státní pozemkový úřad) postupoval liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem (a jež může uspokojit své právo i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle §11a zákona o půdě), se tudíž nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (ve správě Státního pozemkového úřadu) a zejména jí takto nelze přiřknout pozemky, jejichž převodu brání jiné právní předpisy, či nedostatek vhodnosti jejich zařazení do veřejné nabídky podle zákona o půdě.
Dle konstantní judikatury dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, nebo rozsudek ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017) není vhodným (způsobilým) pozemkem k náhradní naturální restituci ani pozemek, jenž by nebylo lze vydat ani přímým restituentům pro zákonem stanovenou překážku spočívající v zastavěnosti takového pozemku (§11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě), a takový pozemek ani nebyl by zařaditelný do veřejné nabídky pozemků, sestavované pozemkovým úřadem dle §11a odst. 2 zákona o půdě.
V odkazované judikatuře Nejvyšší soud současně znovu připomněl, že překážkou vydání pozemku podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (potažmo i jeho poskytnutí oprávněné osobě jako pozemku náhradního) může být též funkční souvislost pozemků se stavbou; pod funkční souvislostí se pak rozumí skutečnost, že „pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek“, čímž se rozumí jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále též přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014). I u pozemku požadovaného jako náhradní je proto nutné přihlížet k celkové funkční provázanosti s ostatními pozemky a stavbami, jež mohou tvořit vzájemně ucelený soubor pozemků a staveb – areál jako funkční celek (dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014).
Jestliže ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě představuje překážku pro vydání nezastavěných pozemků i v rozlehlých areálech (sídlištních, sportovních i jiných) oprávněné osobě pro jejich funkční souvislost se stavbami (k tomu srov. tzv. „areálovou judikaturu“ a z ní např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1547/2016), tím obezřetněji je pak třeba postupovat v situacích, kdy oprávněnou osobou nárokovaný pozemek jako náhradní obklopuje stavbu bytového domu a slouží obyvatelům tohoto domu, s nímž tvoří jeden funkční celek (viz obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3583/2012).
Jelikož se odvolací soud v rámci své hodnotící úvahy, jejímž výsledkem je závěr, že vedle dalších nárokovaných pozemků i pozemek parc. č. XY v k.ú. XY je vhodným pozemkem k náhradní naturální restituci a že jeho vydání oprávněné osobě tedy nebrání žádná ze zákonných překážek, nezabýval případnou (a žalovanou v řízení tvrzenou) funkční souvislostí tohoto pozemku s jinými nemovitosti (tedy zejména s rodinným domem č.p. XY, stojícím na pozemku parc. č. XY, s nímž tento pozemek bezprostředně sousedí a tvoří jeho zahradu s porosty a venkovními úpravami), jde o právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné, kdy přijatý závěr o absenci překážek bránících vydání shora citovaného pozemku – ve světle výše uvedeného – je přinejmenším předčasný.
Je-li pro posouzení otázky, zda pozemek nárokovaný oprávněnou osobou jako náhradní je k tomuto účelu vhodný, významné (určující), zda jde o pozemek do veřejné nabídky náhradních pozemků zařaditelný, musí se soud zabývat i dalšími relevantními (odkazovanou judikaturou vzpomenutými) okolnostmi a hledisky, včetně toho, zda poskytnutí pozemku jako náhradního nebrání práva jiných osob (kdy ani v tomto směru odvolací soud v patřičném rozsahu neprověřil závěry soudu prvního stupně, že nikoliv pouze uplatnění práva na vydání původních pozemků, nýbrž i oprávněnou osobou vznesený požadavek na vydání pozemků jako náhradních má přednost před právem již dříve uplatněným jinou osobou a opírající se o ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 503/2012 Sb.).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu v dotčeném, dovolacím soudem přezkoumávaném rozsahu (tj. jde-li o převod pozemku parc. č. XY v k.ú. XY) správné není a nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud v uvedeném rozsahu napadené rozhodnutí zrušil, včetně na něm závislých nákladových výroků (§243e odst. 1 o. s. ř.), a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věta první, o. s. ř.).
Ve zbylém rozsahu Nejvyšší soud dovolání odmítl, neboť není přípustné (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí ve věci bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 11. 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu