ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.6081.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 6081/2017-276
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: Biskupství ostravsko-opavské , IČO: 654 68 953, se sídlem v Ostravě, Kostelní náměstí 3172/1, zastoupeného Mgr. Romanem Krakovkou, advokátem se sídlem v Ostravě, Moravská Ostrava, Pivovarská 1504/8, proti žalovanému: Lesy České republiky, s. p. , IČO: 421 96 451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, o nahrazení projevu vůle k uzavření dohody o vydání nemovitosti, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 10 C 51/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. června 2017, č. j. 71 Co 136/2017-161, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč k rukám Mgr. Romana Krakovky, advokáta se sídlem v Ostravě, Moravská Ostrava, Pivovarská 1504/8, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu, výrokem pod bodem I, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 14. února 2017, č. j. 10 C 51/2016-118, jímž byl nahrazen projev vůle žalovaného (jako osoby povinné) k uzavření dohody s žalobcem (osobou oprávněnou) o vydání pozemku parc. č. v kat. území Č. (dále jen „předmětný pozemek“); současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Rozhodnutí soudů obou stupňů ve věci samé jsou odůvodněna tím, že byly naplněny veškeré podmínky pro vydání předmětného pozemku oprávněné osobě (žalobci) podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), včetně podmínek negativních, tedy že není dána ani překážka zastavěnosti pozemku ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) cit. zákona. Stavební úpravy předmětného pozemku, jenž představuje koryto vodního toku „Čeladenka“, podle soudů nižších stupňů nejsou samostatnou věcí (stavbou) v občanskoprávním smyslu a nejde ani o pozemek funkčně spjatý s jinými nemovitostmi ve vlastnictví státu, přičemž jde o pozemek obklopený dalšími pozemky ve vlastnictví žalobce.
Dovolání, jímž napadl rozsudek odvolacího soudu žalovaný, Nejvyšší soud odmítl (dle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“; k tomu srov. bod 2. čl. II., přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení (a jež nepatří do okruhu rozhodnutí podle §238a o. s. ř.), je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení §237 o. s. ř., z nichž zde žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
Dovolatelem předestřené otázky hmotného práva, týkající se dosahu „výlukového“ ustanovení §8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb. ve vztahu k vodním dílům ve smyslu §55 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změněně některých zákonů (zákon o vodách), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 254/2001 Sb.“), byly v obdobném kontextu (za skutkových poměrů obdobných poměrům nyní projednávané věci) již v mezidobí zodpovězeny (vyřešeny) rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, s jehož závěry je právní posouzení věci napadeným rozsudkem odvolacího soudu bezezbytku konformní, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených právních otázek.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu sluší se zde znovu připomenout, že při aplikaci ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. lze přiměřeně zohlednit i závěry dovozené v rámci výkladu obdobného ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, nebo usnesení téhož soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017, a ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2245/2018). Pro účely ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. se přitom za stavbu považuje stavba v občanskoprávním smyslu, kterou je výsledek stavební činnosti, pokud je tento výsledek samostatnou věcí v právním smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů, nikoliv součást jiné věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 30 Cdo 821/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 521/2006, ale též dovolatelem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98). Stavbu z hlediska občanského práva hmotného nelze tedy ztotožňovat s pojmem stavba, jak jej znají předpisy práva správního, např. stavebního nebo vodohospodářského (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4378/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1512/2014). Dovolateli pak nelze přisvědčit ani v tom, že by již z ustanovení §59a zákona č. 254/2001 Sb. (přijatého v souvislosti s novou soukromoprávní úpravou zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem) bylo lze bez dalšího usuzovat na povahu všech dříve zřízených vodních děl jakožto samostatných věcí ve smyslu občanskoprávním a že by zde proto byla dána výluka z restituce dle §8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.; i k tomu přiměřeně srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, v němž dovolací soud mj. uzavírá, že na intrerpreci ustanovení §8 odst. 1 písm. a) uvedeného restitučního předpisu, účinného od 1. 1. 2013, nemohla mít vliv ani pozdější změna koncepce právní povahy staveb uskutečněná v rámci rekodifikace soukromého práva.
Ačkoliv tedy ustanovení §120 odst. 2 obč. zák. (posuzováno v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013) stanovilo, že stavba není součástí pozemku, zákon nevymezoval, co stavbou (v občanskoprávním smyslu) je. Rozhodovací praxe dovolacího soudu pak dovodila, že v některých případech stavbu nelze fakticky ani hospodářsky oddělit od pozemku, na kterém je zřízena, a stavba tak s tímto pozemkem splývá, je jeho součástí a tvoří s ním jednu věc, přičemž v tomto ohledu bude třeba vždy zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.) a také k jejímu stavebnímu provedení; významným hlediskem též je, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1512/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2344/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1535/2017). Závěr, zda je konkrétní stavba samostatnou věcí naplňující tak výluku dle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., bude pak věcí posouzení těchto kritérií soudy, vždy ve vazbě na učiněná skutková zjištění.
Posouzení toho, zda stavební úpravy pozemku jsou samostatným objektem právních vztahů (a zakládají tak restituční výluku podle §8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.) nebo součástí předmětného pozemku, záleží tedy na individuálním posouzení každé konkrétní věci a je tu široký prostor pro uvážení soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3851/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4378/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 835/2012). Nelze proto generalizovat závěry vyslovené v konkrétních rozhodnutích ve vztahu k určitým druhům staveb (ačkoliv například v rozsudku ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4378/2007, Nejvyšší soud uvedl, že úprava a změna koryt vodních toků zpravidla nejsou samostatnou věcí), neboť jsou výsledkem individuálního posouzení konkrétních skutkových okolností dané věci; je proto bez významu, že v dovolatelem odkazovaném rozsudku ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, Nejvyšší soud připustil, že i hráz rybníku může být samostatným předmětem právních vztahů, když navíc i v něm uvedl, že „nelze učinit obecný závěr o tom, zda hráz rybníka je samostatnou věcí“. Relevantní úvahy soudů obou stupňů v projednávané věci tedy nekolidují ani s výše citovanou rozhodovací praxí (a námitky dovolatele zpochybňující toto posouzení ani zde přípustnost dovolání nezakládají). Pro úplnost sluší se uvést, že pokud soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí odkazuje i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005, činí tak právě pro obecné závěry v něm vyslovené, jejichž použitelnost není dotčena tím, že v dané věci byly skutkové okolnosti odlišné od projednávané věci (jak namítá dovolatel).
Z právě uvedeného je současně zřejmé, že odvolacímu soudu také nelze vytýkat, že otázku, která vodní díla (ve smyslu §55 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb.) jsou samostatnými věcmi v právním smyslu a která nikoli, nerozebral v abstraktní rovině, neboť na takovou otázku nelze podat obecnou odpověď a její řešení bude vždy úzce spjato s konkrétními skutkovými okolnostmi té které věci (v ní posuzovaného vodního díla), kdy úlohou soudů v občanském soudním řízení sporném je rozhodnout spor v konkrétní věci ve vazbě na její individuální skutkové okolnosti (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2016, č. j. 10 Afs 155/2015-29, bod 10). Napadené rozhodnutí se neprotiví ani další dovolatelem citované judikatuře dovolacího soudu týkající se kritérií samostatnosti věci, jimž jsou míra jejich sounáležitosti a míra jejich oddělitelnosti, kdy první kritérium je spíše subjektivní, závisející na lidských zvyklostech a zkušenostech, zatímco druhé kritérium má povahu více objektivní, kdy sleduje (nejenom fyzické) spojení dvou věcí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98). I v posuzované věci vystupuje pak do popředí zejména již shora uvedená rozhodovací praxe vztahující se k interpretaci ustanovení §120 odst. 2 obč. zák. a k výkladu v něm uvedeného pojmu „stavba“, kdy však kritéria samostatnosti věci vyslovená v odkazovaných rozhodnutích jsou obsahově srovnatelná s kritérii rozhodnými pro určení, zda výsledek stavební činnosti je stavbou v občanskoprávním smyslu.
Závěry odvolacího soudu o povaze zde posuzovaného konkrétního vodního díla (že nejde o stavbu jako samostatnou věc v občanskoprávním smyslu) byly přitom přijaty s přihlédnutím ke všem relevantním kritériím a jako takové nejsou nepřiměřené ani učiněným skutkovým zjištěním (z nichž se podává, že v dané věci šlo toliko o dílčí stavební úpravu pozemku tvořícího koryto potoka, ke které došlo toliko „zpevněním břehů balvany, cementem či kamennými stupni“).
Neobstojí pak ani argumentace dovolatele, že překážku bránící vydání předmětného pozemku by zde bylo možné dovodit nikoli přímou aplikací §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., nýbrž analogickým dotvořením právním předpisem nepředvídané překážky naturální restituce spočívající v zatížení pozemku veřejným statkem, podobně jak učinil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14. Jak Nejvyšší soud zopakoval ve svém rozsudku ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, i podle zákona č. 428/2012 Sb. může být překážkou vydání pozemku zajisté i skutečnost, že pozemek podléhá veřejnoprávní regulaci, jež neumožňuje oprávněné osobě realizovat žádnou ze složek vlastnického oprávnění, a to přesto, že taková situace není v §8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. mezi vypočtenými výlukami výslovně uvedena (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3620/2017). Dovolací soud však současně vyložil, že nelze bez dalšího přesvědčivě dospět k závěru, že při vydání pozemku tvořícího koryto vodního toku se oprávněné osobě dostává toliko „holého“ vlastnického práva, které nelze žádným smysluplným způsobem realizovat, ačkoliv v konkrétních případech na základě určitých skutkových zjištění takový závěr bude možné přijmout. Argumentace dovolatele nese se však v obecném duchu, aniž by dovolatel uvedl v tomto směru jakékoliv relevantní okolnosti odůvodňující tuto výjimku z naturální restituce i ve smyslu jím odkazovaných judikaturních závěrů. Pro úplnost sluší se pak připomenout i ona zjištění soudů nižších stupňů, dle nichž předmětný pozemek není funkčně spjatý s jinými nemovitosti ve vlastnictví státu, naproti tomu je obklopen dalšími pozemky ve vlastnictví žalobce.
Konečně dovolatel nastoluje otázku, dle něj v soudní praxi dosud neřešenou, zda restituce pozemku není vyloučena i ustanovením §127 odst. 1 a odst. 5 zákona č. 254/2001 Sb., „v návaznosti na původní Ústavu platnou do 31. 12. 1992“. Bližší argumentaci pro takový závěr dovolání postrádá (v uvedeném směru dovolatel toliko odkazuje na argumentaci uplatňovanou již v předešlých stadiích řízení, což však zapovídá ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř.). K vznesené otázce sluší se snad uvést tolik, že na výkladu a aplikaci dovolatelem odkazovaných přechodných ustanovení zákona č. 254/2001 Sb. rozhodnutí odvolacího soudu ani nezávisí, jestliže i podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů přešel předmětný pozemek z vlastnictví církve na stát k 1. 3. 1948 (odnětím bez náhrady podle zákona č. 142/1947 Sb., tedy způsobem naplňujícím skutkovou podstatu majetkové křivdy dle §5 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.) a nestal se tak státním vlastnictvím až podle zákona č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů (jímž došlo k vyhrazení vlastnictví koryt vodních toků státu a jež tedy na vlastnickém právu k pozemku, o nějž se vede aktuální spor, již ničeho nezměnilo). Nejenom proto se neuplatní ani žalobcem odkazovaná přechodná ustanovení zákona č. 254/2001 Sb., přičemž i k otázce naturální restituovatelnosti pozemků představujících koryto vodních toků se vyjadřuje shora odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, jenž nepostrádá odkazy na další relevantní judikaturu řešící danou problematiku, odbornou literaturou či důvodovou zprávou k zákonu č. 254/2001 Sb., z níž jsou seznatelné i další důvody, pro něž byla předchozí koncepce činící vodní koryta součástí vodního toku, opuštěna (mj. i proto, že vyvolávala „zásadní problémy“ v případech „restitucí pozemků, na kterých leží vodní toky, včetně koryt ve vlastnictví státu“). Neobstojí pak ani argumentace uplatňovaná žalovaným již před soudy nižších stupňů, že naturální restituci pozemku představujícího koryto vodního toku církve nemohly legitimně očekávat s ohledem na příslušná ustanovení zákona č. 254/2001 Sb., nehledě na to, že legitimní očekávání oprávněných osob se vztahovalo toliko k samotnému vydání restitučního zákona, nikoliv k rozsahu restituce, jehož stanovení bylo věcí zákonodárce (k tomu srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 903/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4185/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3448/2017).
Přestože v dovolání uvádí, že jím napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, vůči těmto výrokům (jež patrně zmiňuje jako výroky závislé na rozhodnutí ve věci samé) dovolatel již žádnou dovolací argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.) – nevznáší, nehledě na to, že těmito výroky rozsudku nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění, jež by přesahovalo zákonem stanovený peněžitý limit přípustnosti dovolání (viz §238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., ve znění účinném do 29. 9. 2017).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné v jeho celém rozsahu (srov. §243c odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení 243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy bylo odmítnuto dovolání žalovaného, zatímco k nákladům (k náhradě oprávněného) žalobce, jenž se prostřednictvím svého zástupce vyjádřil k podanému dovolání, patří odměna advokáta ve výši 2 500 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 3 písm. b), §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 588 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ).
K požadavkům vztahujícím se k obsahovým náležitostem odůvodnění usnesení, jímž se odmítá dovolání, srovnej ustanovení §243f odst. 3 o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 10. 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu