ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.3448.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 3448/2017-127
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Bernartice (u Milevska), identifikační číslo osoby 69114391, se sídlem v Milevsku, U Bažantnice 556, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu, identifikační číslo osoby 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 41/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. března 2017, č. j. 4 Co 100/2016-99, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27. 1. 2016, č. j. 11 C 41/2015-76, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, ze dne 25. 5. 2015, č. j. 256452/2013/R866, rozsudkem soudu, jímž by jí byly vydány pozemky parc. č., parc. č. a parc. č., všechny se nacházející v katastrálním území B. u M. (výrok I.). Žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit účastníkovi řízení České republice – Státnímu pozemkovému úřadu na náhradě nákladů řízení částku 330,- Kč (výrok II.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 30. 3. 2017, č. j. 4 Co 100/2016-99, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 30. 3. 2017 (srovnej část první, čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 věta první o. s. ř.), že je splněna podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a že byl uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné. Ač dovolatelka řádně vymezila předpoklady přípustnosti dovolání upravené v ustanovení §237 o. s. ř., obě položené otázky hmotného práva byly již ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu řešeny, rozsudek odvolacího soudu, jenž na řešení obou těchto otázek závisí, není s judikaturou Nejvyššího soudu v rozporu a dovolací soud neshledal důvod se od této judikatury jakkoliv odchýlit.
Žalovaná v písemném vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto, popřípadě aby bylo jako nedůvodné zamítnuto, dospěje-li dovolací soud k závěru, že je přípustné. Uvedla, že odvolací soud vyšel ze skutkového stavu dostatečně zjištěného soudem prvního stupně, který věc správně posoudil i po právní stránce a rovněž respektoval konstantní judikaturu dovolacího soudu.
K dovoláním vymezeným otázkám hmotného práva [jež se týkají výkladu a aplikace „výlukového“ ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., o vypořádání majetkových vztahů s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu pléna Ústavního soudu č. 177/2013 Sb. – dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“] sluší se z aktuální rozhodovací praxe dovolacího soudu odkázat zejména na závěry vyslovené Nejvyšším soudem v usneseních ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, a ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2151/2017 (tato usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ).
Podle ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. platí, že věc nelze vydat v případě, že se jedná o část pozemku nebo stavby, která je potřebná pro uskutečnění veřejně prospěšné stavby dopravní nebo technické infrastruktury, vymezenou ve schválené územně plánovací dokumentaci, pro kterou lze práva k pozemkům a stavbám vyvlastnit; to neplatí, postačí-li pro veřejně prospěšnou stavbu zřízení věcného břemene.
Aplikace shora citovaného „výlukového“ ustanovení je správná pouze tehdy, jsou-li splněny tři v něm obsažené podmínky, a to 1) veřejně prospěšná stavba je vymezena v platné územně plánovací dokumentaci, 2) v případě konkrétního pozemku či stavby jsou splněny podmínky vyvlastnění a 3) pro veřejně prospěšnou stavbu nepostačí zřízení věcného břemene.
Žalobkyně předložila dovolacímu přezkumu k řešení otázku, zda výlukový důvod uvedený výše v sub 2) je naplněn tehdy, jsou-li splněny podmínky pro vyvlastnění podle jiného zákona, či zda stačí, že pozemek je územně plánovací dokumentací „kategorizován“ jako typ stavby, pro který jiný právní předpis vyvlastnění (za splnění dalších podmínek) umožňuje. V souvislosti s takto vymezeným důvodem přípustnosti dovolání má za to, že pozemek může podléhat pro zřízení veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury ve smyslu ustanovení §3 až 5 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění) – dále je „zákon č. 184/2006 Sb., vyvlastnění jen tehdy, bylo-li již vydáno územní rozhodnutí, které vymezuje, kde přesně a v jakém rozsahu bude stavba realizována, tedy že veřejný zájem je tak natolik konkretizován, že převažuje nad oprávněným zájmem na vydání nemovité věci.
Takto vymezená námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozhodnutí odvolacího soudu se při řešení právní otázky, jež koresponduje podmínce výlukového ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. uvedené pod sub 2), od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchyluje.
Východiskem pro posouzení toho, pro jakou veřejně prospěšnou stavbu lze vyvlastnit pozemek a za jakých podmínek, je důvodová zpráva k ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. V ní se uvádí, že „veřejný zájem na vybudování veřejně prospěšných staveb dopravní a technické infrastruktury vyjádřený ve schválené územně plánovací dokumentaci je (rovněž) důvodem pro nevydání části nemovitosti, která je pro uskutečnění takové stavby potřebná“. Veřejně prospěšná stavba je definována jako „stavba pro veřejnou infrastrukturu určená k rozvoji nebo ochraně území obce, kraje nebo státu, vymezená ve vydané územně plánovací dokumentaci“ [§2 odst. 1 písm. l) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)]. Územně plánovací dokumentací se podle ustanovení §2 odst. 1 písm. n) stavebního zákona rozumí 1. zásady územního rozvoje; 2. územní plán; 3. regulační plán. Práva k pozemkům pro uskutečnění veřejně prospěšných staveb lze odejmout nebo omezit, jsou-li vymezeny ve vydané územně plánovací dokumentaci a jde-li o veřejně prospěšnou stavbu dopravní a technické infrastruktury, včetně plochy nezbytné k zajištění její výstavby a řádného užívání pro stanovený účel [§170 odst. 1 písm. a) stavebního zákona].
Dovolatelka nezpochybnila, že usnesením zastupitelstva městyse Bernartice ze dne 20. 6. 2002, č. 18/2002, byla schválena závazná část územního plánu obce. V grafické části tohoto plánu byly všechny předmětné pozemky opatřeny parcelními čísly a v textové části byly uvedeny pod písmenem g). Návrh koncepce dopravy občanského a technického nakládání s odpady g.1. Návrh koncepce dopravy g.1.1. B. jsou v části označené j.1. Veřejné komunikace a plochy pro dopravu označeny pod D1 severní obchvat obce Bernartice – přeložka I/29 a označením D3, D9 – D17 jsou označeny místní příjezdové komunikace, přičemž toto označení se rovněž promítá do grafické části. V návaznosti na toto zjištění je opodstatněné vyjít z toho, že nově budovaná přeložka I/29, která bude procházet přes pozemky parc. č. a parc. č., bude mít charakter místní komunikace I. třídy ve smyslu §6 odst. 2 písm. a) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Pozemek parc. č. pak bude sloužit k vybudování místní příjezdové komunikace směřující k přeložce I/29 a půjde o místní komunikaci nižší třídy ve smyslu §6 odst. 2 písm. b) až d) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. V uvedených případech tedy půjde o veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury, které jsou vymezeny ve schválené územně plánovací dokumentaci, pro jejíž realizaci by bylo možné právo k předmětným pozemkům vyvlastnit [§2 odst. 1 písm. l) a n) a §170 odst. 1 písm. a) stavebního zákona]. Schválenou projektovou dokumentací se rozumí, mimo jiné, i územní plán. Námitka dovolatelky (vznesená v souvislosti s argumentací zpochybňující splnění podmínek vyvlastnění), že za rozhodné pro vyvlastnění konkrétních pozemků pro účely vybudování veřejně prospěšné stavby může být považováno pouze územní rozhodnutí, proto nemůže obstát.
Podle ustanovení 3 odst. 1 zákona č. 184/2006 Sb., je vyvlastnění přípustné jen pro účel vyvlastnění stanovený zvláštním zákonem a jen jestliže veřejný zájem na dosažení tohoto účelu převažuje nad zachováním dosavadních práv vyvlastňovaného. Sleduje-li se vyvlastněním provedení změny ve využití nebo v prostorovém uspořádání území, včetně umísťování staveb a jejich změn, lze je provést, jen jestliže je v souladu s cíli a úkoly územního plánování (odst. 2). Podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 184/2006 Sb. vyvlastnění lze provést jen v takovém rozsahu, který je nezbytný k dosažení účelu vyvlastnění stanoveného zvláštním zákonem.
Z hlediska posouzení, zda by bylo možné předmětné pozemky pro výstavbu dopravní infrastruktury vyvlastnit, je významné zjištění, že ve smyslu výše citovaných ustanovení stavebního zákona jsou přeložka I/29 místní komunikace I. třídy a příjezdové komunikace směřující k přeložce I/29 veřejně prospěšnými stavbami dopravní infrastruktury, což dovolatelka ani nezpochybňuje, a že zvláštní zákon [v daném případě §170 odst. 1 písm. a) stavebního zákona] vyvlastnění odejmutím vlastnického práva pro daný účel výstavby umožňuje. Další (kumulativně danou podmínkou) pro uskutečnění vyvlastnění je existence přednosti veřejného zájmu před zachováním dosavadních práv vyvlastňovaného, což v podmínkách výlukového ustanovení zákona č. 428/2012 Sb. znamená prioritu před uspokojením restitučního nároku žalobkyně na vydání nemovité věci.
Veřejný zájem je neurčitý pojem, jenž není interpretován pouze v souvislosti s konkrétním právním předpisem v individuální věci, ale prolíná se řadou právních předpisů, při jejichž interpretaci může mít pochopitelně jiný obsah. Vždy je však charakterizován jako zájem obecně prospěšný, tj. je k užitku určitému celku osob (státu, územně samosprávné jednotce), je všeobecně dostupný a trvalý. Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ve věci James a ostatní proti Spojenému království (rozsudek ze dne 21. 2. 1986, série A č. 98) dospěl k závěru, že odejmutí majetku, pokud se tím sleduje legitimní sociální, ekonomická nebo jiná politika státu, lze považovat za odejmutí majetku ve veřejném zájmu – byť v tomto konkrétním případě měl prospěch „pouze“ jednotlivec. Veřejný zájem tedy nelze definovat, ale musí být vždy dohledáván pro konkrétní účel daný právním předpisem. Nejvyšší soud v rozsudcích ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4457/2015, a ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 799/2016, v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (srov. jeho rozsudek ze dne 28. 3. 2008, sp. zn. 2 Ao 1/2008) zdůraznil, že úkolem územního plánování je harmonizace a regulace rozvoje širšího územního celku, přičemž pořizování územně plánovací dokumentace je výrazem veřejného zájmu na naplnění cílů definovaných v ustanovení §18 stavebního zákona.
Dovolatelka namítá, že v poměrech projednávané věci není veřejný zájem na vybudování přeložky I/29 místní komunikace I. třídy a příjezdové komunikace směřující k přeložce I/29 natolik konkretizován, že nemůže ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 184/2006 Sb., převážit nad jejím oprávněným zájmem na uspokojení nároku na vydání předmětných pozemků. Zdůrazňuje, že při interpretaci ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. nelze odhlédnout od podmínek, které vyplývají z ustanovení §3 až 5 zákona č. 184/2006 Sb. Touto námitkou ovšem žalobkyně přehlíží závěr, který již dovolací soud ohlásil výše, tj. že veřejný zájem vychází nejen z charakteru a účelu stavby, pro kterou lze vyvlastnění odejmutím vlastnického práva provést, ale je dostatečně konkretizován a má prioritu před oprávněným zájmem třetí osoby tím, že je veřejně prospěšná stavba (dopravní infrastruktury) vymezena v některé z forem územně plánovací dokumentace, jež jsou uvedeny v ustanovení §2 odst. 1 písm. n) stavebního zákona.
Žalobkyně dále předložila dovolacímu přezkumu k řešení otázku, zda výlukový důvod uvedený výše v sub 3) je naplněn, tehdy umožňují-li jiné právní předpisy zřízení dopravní infrastruktury (v projednávané věci severní obchvat obce Bernartice – přeložka silnice I/29 a místní příjezdová komunikace směřující k přeložce silnice I/29) na základě věcného břemene. V souvislosti s takto vymezeným důvodem přípustnosti dovolání má za to, že odvolací soud (a stejně soud prvního stupně) nesprávně vyložil výlukovým ustanovením použitý pojem „postačí“ (ve vztahu ke zřízení věcného břemene), čímž věc v tomto ohledu nesprávně právně posoudil.
Ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť dovolací soud se k ní v aktuální rozhodovací praxi již vyjádřil (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2151/2017, ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 901/2017, a ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 903/2017), a rozsudek odvolacího soudu není s přijatým judikatorním řešením v rozporu.
K požadovanému výkladu pojmu „postačí“ zřízení věcného břemene považuje za potřebné dovolací soud uvést, že je nezbytné jej vykládat v kontextu restitučního právního předpisu. Lze poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, v němž dovodil, že „při interpretaci a aplikaci restitučních předpisů je třeba vždy mít na zřeteli účel a předmět úpravy těchto předpisů. Pojmy a instituty obsažené v restitučních předpisech je proto třeba vykládat s ohledem na to, aby byl v maximální míře dosažen jejich účel, a rovněž s ohledem na to, že předmětem úpravy těchto předpisů jsou vztahy majetkoprávní, které jsou svou povahou občanskoprávními vztahy. Je třeba v konkrétním případě volit takovou interpretaci, která by směřovala k maximálnímu naplnění účelu restituce a současně respektovala proporcionalitu mezi omezením restitučního nároku na vydání původních pozemků a prosazením konkrétního veřejného zájmu. Za zjištěných skutkových okolností, při nichž je pozemek v nyní posuzované věci (travnatá plocha porostlá veřejnou zelení) užíván výhradně pro veřejné účely, není možné nalézt jakoukoli rozumnou proporci mezi restitučním účelem a veřejným zájmem. Pro překážku, která spočívá v realizaci veřejného zájmu, nelze restituci v naturální formě uskutečnit. Nemůže-li restituent z objektivního důvodu užívat nemovitost, jež má být po kladném výroku o jeho vlastnictví předmětem potenciálního vydání podle zákona o půdě, nastává právní stav neslučitelný s účelem restituce, deklarovaným v preambuli a v ustanovení §1 tohoto zákona“ (uvedený závěr se vázal aplikaci zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Ze závěrů uvedených v tomto nálezu vycházel Ústavní soud i v nálezu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, v němž taktéž odmítl vydání takové věci (veřejně přístupné travnaté plochy s porostem), která podléhá natolik intenzivní veřejnoprávní regulaci, která neumožňuje realizovat kteroukoliv ze složek vlastnických oprávnění. V tomto nálezu Ústavní soud (mimo jiné) dovodil, že „realizace vlastnického práva předpokládá možnost výkonu vlastnických oprávnění - práva věc užívat, požívat její eventuální plody, nepřetržitě ji držet a případně s ní disponovat (ius utendi et fruendi, possidendi, disponendi). Konkrétní okolnosti tohoto případu však restituentovi brání ve výkonu jakékoli ze složek vlastnického práva. Individuální užívání veřejně přístupné travnaté plochy s porostem nepřipadá v úvahu. Totéž platí o držbě pozemku – ta by byla vzhledem k veřejné přístupnosti pozemku permanentně rušena.
O obdobnou situaci se jedná i v daném případě, neboť žalobkyně (pokud by jí byly vydány celé předmětné pozemky) by ve vztahu k jejich částem nezbytně nutným k výstavbě místní komunikace I. třídy označené I/29 a příjezdové komunikaci k ní nemohla realizovat svá vlastnická práva, neboť ani po případné jejich naturální restituci by se nedala očekávat změna jejich účelového určení, došlo by ve vztahu k nim pouze ke vzniku tzv. holého vlastnictví, což není účelem restitučního procesu.
Souhlasit nelze ani s námitkou dovolatelky, že v době, kdy uplatnila nárok na vydání pozemků, předpokládal zákon o pozemních komunikacích (ve znění účinném od 1. 1. 2007 do 30. 12. 2015) v ustanovení §17 odst. 1 výslovně, že věcné břemeno je právem, které postačuje ke zřízení stavby komunikace ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., a to včetně dálnice, silnice a místní komunikace (ex lege), a že z tohoto důvodu není správný právní názor odvolacího soudu, že „šlo toliko o výslovnou deklaraci, resp. zjednodušení možnosti zřízení (v zásadě bez nutnosti prokazování veřejného zájmu) věcného břemene ve vyvlastňovacím řízení za účelem výstavby nové pozemní komunikace, přičemž možnost vyvlastnění formou odnětí vlastnického práva tím však vyloučena nebyla“. Předně, jak správně dovodil odvolací soud, druhá věta tohoto ustanovení pouze definovala právo odpovídající věcnému břemeni, a to tak, že je právem, které podle zvláštního právního předpisu opravňuje stavebníka ke zřízení požadované stavby na dotčeném pozemku, přičemž však věta první tohoto ustanovení nevylučovala vyvlastnění formou odnětí vlastnického práva, a odstavec 2 tohoto ustanovení stanovil, že jestliže byla zřízena stavba dálnice, silnice nebo místní komunikace na cizím pozemku a vlastníku této stavby se prokazatelně nepodařilo dosáhnout majetkoprávního vypořádání s vlastníkem pozemku, je příslušný speciální stavební úřad oprávněn na návrh vlastníka stavby zřídit věcné břemeno, které je nezbytné pro výkon vlastnického práva ke stavbě.
V souvislosti s posouzením přípustnosti dovolání nelze přisvědčit ani další dovolatelkou uplatněné argumentaci, že zákon č. 428/2012 Sb. nestanoví náhrady za konkrétně nevydaný majetek a že proto by účel zákona měl být naplněn zpravidla vydáním majetku in natura. Žalobkyně ovšem přehlíží, že finanční náhrada vyplácená církvím a náboženským společnostem podle §15 zákona č. 428/2012 Sb. zcela zřejmě plní, kromě vypořádání majetkových vztahů mezi státem a církvemi, zčásti právě i funkci restituční (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 534/2015).
K argumentaci interpretačním pravidlem ex favore restitutionis (srovnej rovněž §18 odst. 4 zákon č. 428/2012 Sb.) lze uvést, že ani jeho aplikace nemůže vést soudy k tomu, aby vybočily ze zákonného rámce majetkového vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1996/17, bod 29., jež je, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). Zakotvení právního rámce pro nápravu historických bezpráví z doby nesvobody bylo úlohou demokraticky konstituovaného zákonodárného sboru; naproti tomu soudy nemohou politickou reprezentací zvolené pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře kompenzace újmy, již církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly.
K dovolatelkou uváděnému „ústavněprávnímu rozměru zásahu“ – konstruovanému na porušení článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - lze uvést, že ústavní ochrana se vztahuje k vlastnickému právu již konstituovanému, nikoliv k uplatněnému restitučnímu nároku (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 1995, sp. zn. I. ÚS 3/94, ze dne 4. 10. 2000, sp. zn. II. ÚS 42/97, ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. IV. ÚS 680/05, ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. II. ÚS 719/2000, a dále usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1430/08, či ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 2655/15; podobně k aplikovatelnosti článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod srovnej např. rozhodnutí velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Malhous proti České republice č. 33071/96 ze dne 13. 12. 2000). Relevantní v dané souvislosti není ani argumentace spojovaná s ústavně zaručeným právem na církevní autonomii (článek 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), do něhož zde napadeným rozhodnutím (a jemu předcházejícím výkladem restitučního předpisu) nikterak zasahováno není. Legitimní očekávání církví a náboženských společností upínalo se pak toliko k samotnému vydání právního předpisu o zmírnění majetkových křivd (viz plenární nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, zejména body 103 až 106 odůvodnění), nikoli již k tomu, že bude naturálně vydáno maximální množství dotčených statků. Bylo věcí zákonodárce, jaký rozsah (z hlediska osobního, věcného či časového) a způsob (vydání věcí in natura, poskytnutím náhrady finanční) zmírnění majetkových křivd stanoví (k tomu srovnej i důvody plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13).
Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, potažmo i v části výroku I., pokud jím byl potvrzen výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, pak ve vztahu k těmto akcesorickým výrokům neuplatnila žádnou dovolací argumentaci, ani nevymezila, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k těmto výrokům.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatelku, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých České republice – Státnímu pozemkovému úřadu v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž Česká republika – Státní pozemkový úřad nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde tak o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300,- Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu).
Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení §160 odst. 1 část věty před středníkem a §167 odst. 2 o. s. ř. (s přihlédnutím k ustanovení §243b část věty před středníkem o. s. ř.), neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 1. března 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu