ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.901.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 901/2017-125
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Dražice , IČO: 659 42 302, se sídlem v Táboře, Klokoty, Staroklokotská 1, zastoupené JUDr. Miroslavem Houškou, advokátem se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu , IČO: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu , vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře pod sp. zn. 15 C 11/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. října 2016, č. j. 4 Co 208/2015-106, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí, byl změněn rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 27. srpna 2015, č. j. 15 C 11/2015-63, tak, že se zamítá žaloba na vydání pozemků v katastrálním území D. u T.
Odvolací soud (stejně tak jako správní orgán – Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro Jihočeský kraj, v rozhodnutí ze dne 27. 3. 2015, č. j. 332928/2013/R1546/RR6765, napadeném žalobou dle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“) dospěl k závěru, že vydání označených zemědělských nemovitostí žalobkyni, církevní právnické osobě, brání překážka dle §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), v situaci, kdy – dle učiněných skutkových zjištění – jde o pozemky, na nichž má být dle schváleného územního plánu obce D. vybudována veřejně prospěšná stavba dopravní infrastruktury – místní komunikace, pro niž by bylo lze práva k pozemkům vyvlastnit a pro jejíž zřízení dle závěru odvolacího soudu nepostačí zřízení věcného břemene.
Žalobkyní podané dovolání Nejvyšší soud odmítl (dle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017; k tomu srov. bod 2. čl. II. části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť dovoláním označené právní otázky, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, jímž bylo skončeno odvolací řízení, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, a dovolání tak není přípustné (k hlediskům přípustnosti dovolání srov. §237 o. s. ř.).
K dovoláním vymezeným otázkám hmotného práva, jež se týkají výkladu a aplikace „výlukového“ ustanovení §8 odst. 1 písm. f/ zákona č. 428/2012 Sb., sluší se z aktuální rozhodovací praxe dovolacího soudu odkázat zejména na závěry vyslovené Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017 (k nimž se Nejvyšší soud následně přihlásil např. i v usnesení ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2151/2017), dle nichž překážkou pro vydání nemovitosti ve smyslu tohoto ustanovení je veřejný zájem na vybudování veřejně prospěšných staveb dopravní a technické infrastruktury, pro nějž by bylo lze nemovitosti vyvlastnit [viz např. §170 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů], vyjádřený ve schválené územně plánovací dokumentaci; rozhodujícím hlediskem pro posouzení, kdy je ve smyslu interpretovaného „výlukového“ ustanovení zákona nutné právo k části pozemku vyvlastnit (formou odnětí vlastnického práva) a kdy postačí zřízení věcného břemene, je okolnost, zda by církevní právnická osoba k této části pozemku, dotčené takovou stavbou, mohla po jejím vydání realizovat své vlastnické právo či nikoliv (k tomu přiměřeně srov. i nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14). Právě u staveb pozemních komunikací (jako staveb dopravní infrastruktury; §2 odst. 1 stavebního zákona) dochází v naprosté většině případů po jejich uskutečnění ke znemožnění užívání pozemků k původnímu účelu (a přitom i ke změně druhu pozemku), kdy i případnému restituentu pozemků zůstalo by prakticky pouze tzv. holé vlastnictví (byl-li by podstatně omezen v právu věc užívat a požívat její plody a byla-li by i jeho držba permanentně rušena).
Přijatá interpretace – opírající se i o výše zmíněnou aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soudu k institutu překážek ve vydání nemovitosti – není v rozporu ani se závěry, jež Ústavní soud dříve vyslovil i v dovolatelkou odkazovaném nálezu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, a v němž předpokládá interpretaci restitučních předpisů směřující k maximálnímu naplnění účelu restituce, současně však respektující proporcionalitu mezi omezením restitučního nároku na vydání původních pozemků a prosazením konkrétního veřejného zájmu, zde tedy na vybudování veřejně prospěšné stavby dopravní a technické infrastruktury dle schválené územně plánovací dokumentace – územního plánu obce (viz §2 odst. 1 písm. n/ stavebního zákona) a kdy k aplikaci „výlukového“ ustanovení §8 odst. 1 písm. f/ zákona není třeba konkretizace veřejně prospěšné stavby v územním rozhodnutí. K argumentaci interpretačním pravidlem ex favore restitutionis (srov. též §18 odst. 4 zákon č. 428/2012 Sb.) sluší se dodat, že jeho aplikace v konkrétních případech nemůže vést soudy k tomu, aby vybočily ze zákonného rámce majetkového vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017; či usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1996/17, bod 29. jeho odůvodnění). Ačkoliv zákon č. 428/2012 Sb. s nevydáním konkrétního majetku oprávněným osobám (např. právě pro zákonnou překážku působící ve prospěch veřejného zájmu) bezprostředně nestanoví povinnost k náhradnímu plnění, dostává se církvím i za takto nevydaný majetek finanční náhrady koncipované jako paušální (srov. §15 zákona), jež – kromě vypořádání majetkových vztahů mezi státem a církvemi – nepopiratelně plní právě i funkci restituční (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 534/2015).
Ačkoliv v dovolání uvádí, že je podává proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, vůči výrokům rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (jež zřejmě napadá toliko jako výroky akcesorické) dovolatelka žádnou dovolací argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.) – nevznáší (nehledě na to, že těmito výroky rozsudku bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši nedosahující zákonem stanoveného peněžitého limitu přípustnosti dovolání; srov. §238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení – v situaci, kdy dovolání bylo odmítnuto – odůvodněno být nemusí (§243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná i na webových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz .
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. listopadu 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu