ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.2151.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 2151/2017-152
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Počátky , se sídlem v Horní Cerekvi, nám. T. G. Masaryka 3, IČO: 65041712, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, za účasti České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69797111, o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání zemědělských nemovitostí , vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře pod sp. zn. 15 C 16/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. ledna 2017, č. j. 4 Co 167/2016-119, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Žalobkyně dovoláním napadla v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, v jeho výroku pod bodem I v části, kterou byl změněn rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 28. dubna 2016, č. j. 15 C 16/2016-89, ve výroku I tak, že se zamítá žaloba na vydání identifikovaných pozemků v katastrálním území P. (pozemek parc. a připojeným geometrickým plánem oddělené části pozemků pod označením parc. a), s tím, že v tomto rozsahu se nenahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro V. ze dne 29. 12. 2015, č. j. SPU 667773/2015/520100/R1640/RR15589.
Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl (dle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“; k tomu srov. bod 2., čl. II. části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť dovoláním označené právní otázky, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, jímž bylo skončeno odvolací řízení, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, a dovolání tak není přípustné (k hlediskům přípustnosti dovolání srov. §237 o. s. ř.).
K dovoláním vymezeným otázkám hmotného práva (jež se týkají výkladu a aplikace „výlukového“ ustanovení §8 odst. 1 písm. f/ zákona č. 428/2012 Sb., o vypořádání majetkových vztahů s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu pléna Ústavního soudu č. 177/2013 Sb. – dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“) sluší se z aktuální rozhodovací praxe dovolacího soudu odkázat zejména na závěry vyslovené Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, jímž byl formulován a odůvodněn závěr, že rozhodujícím hlediskem pro posouzení, kdy je ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. pro uskutečnění veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury, vymezené ve schválené územně plánovací dokumentaci, nutné právo k části pozemku vyvlastnit (formou odnětí vlastnického práva) a kdy postačí zřízení věcného břemene, je okolnost, zda mohl by restituent (církevní subjekt) k této části pozemku dotčené takovou stavbou po jejím vydání realizovat své vlastnické právo či nikoliv. Nezbytné je zajisté i naplnění oněch předpokladů, že v případě konkrétního pozemku či stavby byly by splněny podmínky pro jejich vyvlastnění a že jde o veřejně prospěšnou stavbu vymezenou takto ve schválené územně plánovací dokumentaci, přičemž přípustnost vyvlastnění (odejmutí vlastnického práva) – v případě (plánované) veřejně prospěšné stavby dopravní a technické infrastruktury – plyne z příslušných ustanovení zvláštních předpisů [srov. §170 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů; resp. §17 odst. 1, odst. 2 písm. a/ zákona č. 13/1997 Sb., o pozemích komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (jde-li o pozemky určené pro stavbu v něm vyjmenovaných druhů pozemních komunikací, jejich součástí, příslušenství či staveb souvisejících)].
Uvedené závěry – ve vazbě na odvolacím soudem učiněná skutková zjištění, totiž že předmětné pozemky, o jejichž vydání žalobkyni bylo rozhodnuto záporně, jsou zasaženy koridory veřejně prospěšných staveb dopravní infrastruktury (označených jako WD1, koridor přeložky silnice II/409, a WD2, výstavba cyklostezky P.-Ž., ať již jako součásti pozemní komunikace či stavby vedlejší) vymezenými v platném územním plánu obce P. – jsou zajisté aplikovatelné i v nyní posuzované věci.
Na použitelnosti shora uvedených závěrů nemůže nic změnit ani další, dovolatelkou nyní uplatněná argumentace, že zákon č. 428/2012 Sb. nestanoví náhrady za konkrétně nevydaný majetek (ačkoliv finanční náhrada vyplácená církvím a náboženským společnostem dle §15 zákona č. 428/2012 Sb. – kromě vypořádání majetkových vztahů mezi státem a církvemi – nepopiratelně plní zčásti právě i funkci restituční; viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 534/2015). K argumentaci interpretačním pravidlem ex favore restitutionis (srov. též §18 odst. 4 zákon č. 428/2012 Sb.) nelze než uvést, že ani jeho aplikace nemůže vést soudy k tomu, aby vybočily ze zákonného rámce majetkového vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017; či usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1996/17, bod 29. jeho odůvodnění); měl-li by se snad prosadit právě dovolatelkou zastávaný výklad, tedy že pro plánovanou veřejně prospěšnou stavbu – z hlediska výluky dle §8 odst. 1 písm. f/ zákona č. 428/2012 Sb. – postačí téměř vždy zřízení věcného břemene, stalo by se toto ustanovení prakticky nepoužitelným. Argumentačně nemůže pak obstát ani názor, že pro aplikaci „výlukového“ ustanovení §8 odst. 1 písm. f/ zákona je nezbytná konkretizace veřejně prospěšné stavby v územním rozhodnutí (jehož součástí má být i záborový elaborát), které není územně plánovací dokumentací [srov. §2 odst. 1 písm. n/ zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)] a jde již o konkrétní rozhodnutí týkající se určitého záměru, jenž musí být v souladu právě s územně plánovací dokumentací, s níž spojuje se tato výluka.
K dovolatelkou uváděnému „ústavněprávnímu rozměru zásahu“ – konstruovanému porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, sluší se uvést, že ústavní ochrana se vztahuje k vlastnickému právu již konstituovanému, nikoliv k uplatněnému restitučnímu nároku (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 1995, sp. zn. I. ÚS 3/94, ze dne 4. 10. 2000, sp. zn. II. ÚS 42/97, ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. IV. ÚS 680/05, ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. II. ÚS 719/2000, a dále usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1430/08, či ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 2655/15; podobně k aplikovatelnosti čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod srov. např. rozhodnutí velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Malhous proti České republice č. 33071/96 ze dne 13. 12. 2000). Relevantní v dané souvislosti není ani argumentace spojovaná s ústavně zaručeným právem na církevní autonomii (čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), do něhož zde napadeným rozhodnutím (a jemu předcházejícím výkladem restitučního předpisu) nikterak zasahováno není. Legitimní očekávání církví a náboženských společností upínalo se pak toliko k samotnému vydání právního předpisu o zmírnění majetkových křivd (viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, zejm. body 103 – 106 odůvodnění), nikoli již k tomu, že bude naturálně vydáno maximální množství dotčených statků; bylo věcí zákonodárce, jaký rozsah (z hlediska osobního, věcného či časového) a způsob (vydání věcí in natura, poskytnutím náhrady finanční) zmírnění majetkových křivd stanoví (k tomu srov. i důvody plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, uveřejněného pod č. 177/2013 Sb.).
Proti dalším výrokům rozhodnutí (body II a III rozsudku, jimiž bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení), jež napadá patrně toliko jako výroky akcesorické, pak dovolatelka již žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – v dovolání nevznáší.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy další účastnici (České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových) v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu měla by v zásadě právo, nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se pak podává z čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a z článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. října 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu