ECLI:CZ:US:2022:3.US.3411.21.1
sp. zn. III. ÚS 3411/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Jiřího Zemánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného JUDr. Mgr. Slavomírem Hrinkem, advokátem se sídlem Jičínská 2348/10, Praha 3, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 7. 2021, sp. zn. 6 T 43/2018, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2021, sp. zn. 61 To 453/2021, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 12. 2021, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť zastává názor, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva na soudní ochranu, na spravedlivý proces a na ochranu vlastnického práva.
2. Stěžovatel svou aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti dovozuje z usnesení sp. zn. I. ÚS 2989/13 ze dne 26. 5. 2014, které interpretuje tak, že má i jako poškozený právo po Ústavním soudu požadovat omezený ústavněprávní přezkum. Ústavní soud již v minulosti přiznal poškozeným v trestním řízení status oprávněné osoby k podání ústavní stížnosti i proti zprošťujícím meritorním rozhodnutím [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3196/12 ze dne 12. 8. 2014 (N 152/74 SbNU 301)]. Neměl tedy důvodu stěžovatele za osobu aktivně legitimovanou k podání nynější stížnosti nepovažovat.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
3. Stěžovatel byl poškozeným v trestním řízení vedeném proti R. W. (dále jen "obviněný") pro podezření ze spáchání trestného činu zpronevěry dle §206 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Obviněný byl dvakrát uznán vinným, ale k jeho odvolání v obou případech městský soud odsuzující rozsudek zrušil a věc vrátil zpět k novému projednání. Po změně v osobě samosoudce byl napotřetí obviněný zproštěn návrhu na potrestání napadeným rozsudkem obvodního soudu dle §226 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a obvodní soud dle §229 odst. 3 trestního řádu odkázal stěžovatele na řízení ve věcech občanskoprávních. K odvolání státního zástupce městský soud napadený rozsudek zrušil a sám obviněného zprostil dle §226 písm. b) trestního řádu, přičemž o nároku stěžovatele rozhodl stejným způsobem jako obvodní soud. Proti napadenému rozsudku obvodního soudu podal odvolání rovněž stěžovatel, avšak městský soud je zamítl s tím, že při zprošťujícím rozsudku je odkázání poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních obligatorní.
4. Skutek, pro nějž byl obviněný zproštěn návrhu na potrestání, měl spočívat, stručně řečeno, v tom, že obviněný měl v době nejméně od 6. 10. 2017 do 13. 7. 2018 v Praze i jinde neoprávněně užívat a mít v držení několik kusů elektroniky (mobilní telefon, osobní počítač, dron a další vybavení k němu), které mu byly svěřeny jako zaměstnanci společnosti X, a jež měl užívat v rámci svého zaměstnání u této společnosti, avšak po ukončení pracovního poměru si tyto věci ponechal a ani přes opakované výzvy stěžovatele, jehož obecné soudy označily ve výroku napadených rozhodnutí za "majitele" (sic!) společnosti X, je nevrátil, čímž měl poškozenému způsobit škodu ve výši 55 490 Kč (dále jen "předmětný skutek").
III. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti podrobně popisuje údajné vady, jimiž obecné soudy zatížily proces dokazování. Stěžovatel byl jako poškozený velmi aktivní a snažil se dosáhnout uznání obviněného vinným, za kterýmžto účelem zpochybňoval řadu provedených důkazů, navrhoval provedení důkazů dalších a ve věci se sám vyjadřoval. Nic z toho obvodní soud nevzal v potaz. Městský soud pak ve veřejném zasedání nedal poškozenému dostatečný prostor k vyjádření ve věci. Nevypořádal se rovněž s jím předloženým důkazem a jím učiněnými důkazními návrhy. Stěžovatel rovněž nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že nebylo prokázáno, že předmětné věci nebyly darem, protože tomu objektivně odporuje to, že tyto věci byly v účetnictví a také další důkazy předložené stěžovatelem svědčí o tom, že nejsou ve vlastnictví obviněného. Předmětné věci byly obviněnému svěřeny k tomu, aby je užíval, nikoliv darovány, což provedené dokazování postavilo najisto. Dále v ústavní stížnosti stěžovatel konkrétně rozebírá skutkové a právní závěry obecných soudů, s nimiž nesouhlasí.
IV. Posouzení Ústavním soudem
6. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
7. Je třeba předeslat, že celá stěžovatelova argumentace je založena na nepřiznaném východisku, že poškozený má mnohem širší paletu procesních práv, než jaká zaručuje trestní řád, srovnatelnou s právy státního zástupce, zejména že poškozený má právo prokazovat vinu obviněného, jíž odpovídá povinnost soudu mu uplatnění tohoto práva umožnit v takovém rozsahu, jako by byl poškozený samostatným veřejným žalobcem v trestním řízení. Tak tomu však není. Ústavní soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází z toho, že mezi ústavně zaručená základní lidská práva poškozeného v trestním řízení nepatří právo na trestní stíhání, či dokonce odsouzení určité osoby [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 615/08 ze dne 16. 7. 2008 (U 8/50 SbNU 443) či nález sp. zn. I. ÚS 1587/07 ze dne 9. 6. 2008 (N 104/49 SbNU 531)].
8. Ústavněprávní ochrana práva poškozeného na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") v trestním řízení je tak rozdělena v zásadě do tří rovin - na zajištění soudní ochrany při uplatnění tzv. participačních práv poškozeného (tj. umožňujících mu plnohodnotnou účast na trestním řízení) tam, kde mu reálně vznikla a kde se rozhodl jich využít [srov. k tomu např. nález sp. zn. III. ÚS 2820/18 ze dne 28. 5. 2019 (N 99/94 SbNU 216), nález sp. zn. III. ÚS 3439/17 ze dne 2. 4. 2019 (N 47/93 SbNU 143) či nález sp. zn. I. ÚS 570/99 ze dne 12. 6. 2001 (N 87/22 SbNU 227)]; na zajištění soudní ochrany při rozhodování o adhezním nároku tam, kde byl poškozeným řádně uplatněn [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2916/15 ze dne 28. 2. 2017 (N 35/84 SbNU 401) či nález sp. zn. III. ÚS 2954/11 ze dne 30. 3. 2012 (N 69/64 SbNU 781)]; a na zajištění práva na účinné vyšetřování tam, kde poškozenému vzniklo [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1477/20 ze dne 8. 9. 2020, nález sp. zn. II. ÚS 3436/14 ze dne 19. 1. 2016 (N 8/80 SbNU 91) či nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691)]. V žádné z těchto rovin stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu obecné soudy neporušily.
9. Obecné soudy stěžovateli v prvé řadě umožnily participaci na trestním řízení i využívání všech procesních práv, která mu trestní řád přiznává. Jako s poškozeným s ním jednaly a stěžovatel ani netvrdí, že by mu účast na trestním řízení byla z jejich strany ztěžována či znemožňována. Za porušení participačních práv stěžovatele nelze považovat nevyhovění všem jeho důkazním návrhům a vyjádřením, která nesměřovala k prokázání nároku, který uplatnil v adhezním řízení či k uplatnění některého jiného jeho procesního práva, ale k prokázání viny obviněného. To platí o to více, že toto úsilí bylo zjevně toliko výsledkem stěžovatelova nesouhlasu se způsobem, jakým obecné soudy v rámci dodržení všech základních zásad dokazování v trestním řízení, zejména zásady volného hodnocení důkazů, provedly důkazy a na jejich základě ustálily skutkový stav.
10. Stejně tak nemůže porušením participačních práv poškozeného být ani neumožnění vyjádřit se v odvolacím řízení nad rámec svého odvolání, které směřovalo toliko proti výroku o náhradě škody, přičemž dle aktuálně platného a účinného znění trestního řádu zjevně ani proti jinému výroku směřovat nesmělo. Nepřipustil-li tak městský soud, aby stěžovatel svým vyjádřením přesáhl meze svého odvolání, nemohl se dopustit porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu.
11. Obecné soudy se nijak požadavkům na soudní ochranu poškozeného nezprotivily ani v otázce tzv. adhezního řízení. Stěžovateli bylo umožněno uplatnit nároky dle §43 odst. 1 trestního řádu, tento uplatnil nárok na náhradu škody, o němž obecné soudy v obou napadených rozhodnutích řádně rozhodly a řádně svá rozhodnutí i odůvodnily. Znění §229 odst. 3 trestního řádu je přitom jednoznačné a v případě zproštění obžaloby přiznání nároku poškozenému neumožňuje. Stěžovatel navíc ani sám obecným soudům nijak nevytýkal, že by jím uplatněný nárok na náhradu škody ignorovaly, neposkytly mu dostatečné poučení či že by mu jiným způsobem uplatnění či prosazování tohoto nároku protiprávně znemožnily či ztížily. Celá jeho argumentace v ústavní stížnosti směřuje proti výroku o vině, tedy stěžovatel ani žádné porušení svého práva na soudní ochranu ve vztahu k adheznímu nároku jako takovému netvrdí.
12. Poslední rovinou, v níž může Ústavní soud ústavní stížnost posoudit, je právo na soudní ochranu ve vztahu k tzv. právu na účinné vyšetřování. To však stěžovatel v ústavní stížnosti nijak formálně nedeklaroval a ani materiálně jeho ústavní stížnost neobsahuje nic, z čeho by vyplývalo, že se stěžovatel právě tohoto svého práva domáhá tak, jak bylo vymezeno rozhodovací praxí Evropského soudu pro lidská práva či Ústavního soudu. Právo na účinné vyšetřování přitom na rozdíl od jiných procesních práv nestojí samo o sobě, ale vždy se pojí s některým hmotným právem (právem na život, právem nebýt podroben mučení a jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení či trestání, zákaz otroctví a nucené práce atd.). Jelikož se stěžovatel svého práva na účinné vyšetřování nijak nedovolává, Ústavní soud tak postrádá konkrétní tvrzení nejen ohledně toho, jak přesně toto právo mělo být porušeno, ale i proč se stěžovatel domnívá, že mu v této věci vůbec svědčí. Při absenci bližší stěžovatelovy argumentace by jakékoliv bližší zabývání se touto rovinou nutně předpokládalo dotvoření této argumentace Ústavním soudem. K tomu však Ústavní soud povolán není.
13. Jen jako obiter dictum lze doplnit, že v nynější věci rozhodně a priori nelze hovořit o tom, že by se obecné soudy či ostatní orgány činné v trestním řízení stěžovatelovou věcí nezabývaly, postupovaly by se zbytečnými průtahy, nekomunikovaly by s ním či že by nenasadily potřebné úsilí k objasnění skutkového stavu. Nic z toho ostatně stěžovatel ani nenamítá, celá jeho vlastní argumentace se koncentruje toliko proti způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy. Tím by však právo na účinné vyšetřování nemohlo být porušeno, ani kdyby stěžovateli svědčilo a tento je řádně uplatnil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů ostatně nevyplývá nic, co by svědčilo o tom, že by při hodnocení důkazů vybočily z mezí zásady volného hodnocení důkazů.
14. Co se pak týče stěžovatelem namítaného porušení práva vlastnit majetek, v této otázce Ústavní soud vychází z názoru, že nesprávné posouzení vzniku škody, v jehož důsledku došlo ke zproštění obžaloby, zásadně samo o sobě nepředstavuje porušení práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny na straně poškozeného (srov. zejména usnesení sp. zn. II. ÚS 2972/20 ze dne 18. 5. 2021). V nynější věci nemá Ústavní soud důvodu se od tohoto svého dřívějšího právního názoru odchýlit. Stěžovatel přitom netvrdil ani neprokazoval žádnou okolnost, která by svědčila pro závěr o jakékoliv mimořádnosti jeho případu, a tak by umožňovala uzavřít, že přesto k porušení tohoto jeho ústavně zaručeného základního práva došlo.
V. Závěr
15. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí v těchto rozhodnutích ani v postupu předcházejícím jejich vydání neshledal nic, co by v mezích stěžovatelových námitek svědčilo o porušení některého z jeho ústavně zaručených základních práv či svobod. Žádné flagrantní porušení některého stěžovatelova ústavně zaručeného základního práva či svobody neshledal Ústavní soud ani sua sponte. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu