ECLI:CZ:US:2022:3.US.3417.21.1
sp. zn. III. ÚS 3417/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti APB - PLZEŇ a. s., sídlem Losiná 303, zastoupené advokátem Mgr. Pavlem Francem, sídlem Údolní 567/33, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. října 2021 č. j. 8 As 148/2021-28 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. dubna 2021 č. j. 16 A 138/2020-28, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Ústeckého kraje jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Stěžovatelka se zásahovou žalobou podle §82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), podanou u Krajského soudu v Ústní nad Labem (dále jen "krajský soud") domáhala určení toho, že vydání vyjádření vedlejšího účastníka ze dne 22. 11. 2019 č. j. KUUK/132627/2019/ZPZ, v němž byla stěžovatelka informována o neprodloužení platnosti stanoviska k posouzení vlivů na životní prostředí záměru "Větrná farma Hora Sv. Šebestiána a větrná farma Křimov", bylo nezákonným zásahem do jejích práv. Z toho důvodu dále požadovala, aby je krajský soud zrušil a zakázal vedlejšímu účastníkovi v nezákonném zásahu pokračovat.
3. Krajský soud napadeným usnesením zásahovou žalobu stěžovatelky odmítl podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. jako opožděnou. Vyšel přitom ze znění §84 odst. 1 s. ř. s., podle něhož musí být zásahová žaloba podána do dvou měsíců ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o nezákonném zásahu, nejpozději však do dvou let od okamžiku, kdy k zásahu došlo. Ze spisové dokumentace, kterou předložil vedlejší účastník, krajský soud zjistil, že vyjádření vedlejšího účastníka ze dne 22. 11. 2019 č. j. KUUK/132627/2019/ZPZ bylo doručeno právní zástupkyni stěžovatelky do datové schránky dne 25. 11. 2019. Podle krajského soudu je tak zcela zřejmé, že právě dne 25. 11. 2019 se stěžovatelka dozvěděla o jím tvrzeném nezákonném zásahu. Dvouměsíční lhůta pro podání zásahové žaloby tak počala plynout v úterý 26. 11. 2019 a skončila v pondělí 27. 1. 2020, tj. nejbližší pracovní den po sobotě 25. 1. 2020, na kterou by jinak konec lhůty připadl (bod 7 odůvodnění usnesení). Zásahovou žalobu však stěžovatelka zaslala soudu prostřednictvím datové schránky teprve dne 23. 12. 2020.
4. Krajský soud nepřisvědčil tvrzení stěžovatelky, že se dozvěděla o nezákonnosti vyjádření vedlejšího účastníka až dne 2. 11. 2020, kdy jí byly Agenturou ochrany přírody a krajiny (dále jen "AOPK") poskytnuty informace o výskytu tetřívka obecného v blízkosti plánovaných větrných elektráren. Krajský soud podotkl, že "dané informace poskytnuté žalobkyni AOPK se týkaly pouze jednoho ze čtyř žalobních bodů, a nikoli žaloby jako celku", přičemž stěžovatelka mohla již od doručení vyjádření vedlejšího účastníka "zpochybňovat správnost tvrzení ... o výskytu tetřívka obecného v blízkosti věží". Skutečnost, že si stěžovatelka začala prověřovat tvrzení vedlejšího účastníka o výskytu tetřívka obecného v dané lokalitě až po téměř jedenácti měsících od doručení předmětného vyjádření, nic nemění na tom, že "objektivně mohla seznat, že žalovaný jako jeden z důvodů, pro něž nevyhověl žádosti o prodloužení povolení k provozu větrných elektráren, uvedl blízkost výskytu uvedeného .... ptáka z čeledi tetříkovitých u věží větrných elektráren".
5. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. Ztotožnil se přitom s názorem krajského soudu, že zásahová žaloba byla podána opožděně. Podle Nejvyššího správního soudu není přípustné, "aby se subjektivní lhůta k podání zásahové žaloby odvíjela od vůle žalobce tak, jak nyní stěžovatelka tvrdí. Stěžovatelka odvozuje počátek běhu lhůty od doručení informací od AOPK, o které si zažádala 10 měsíců po tvrzeném zásahu. Stěžovatelka si stejně tak mohla tyto informace vyžádat okamžitě po obdržení sdělení o neprodloužení stanoviska nebo např. i 22 měsíců po obdržení. Kdy tak skutečně učinila, totiž není podstatné. Pokud by názor stěžovatelky byl správný, mohl by si žalobce v podstatě libovolně prodloužit lhůtu k podání žaloby... Nejvyšší správní soud rovněž souhlasí s krajským soudem v tom, že již v podnětu k přezkumu uvedla stěžovatelka stejné námitky, které později uplatnila v žalobě. Z toho lze seznat, že sama stěžovatelka byla přesvědčena o nezákonném postupu žalovaného před obdržením informací o AOPK. Pokud stěžovatelka nyní v kasační stížnosti tvrdí, že dané námitky byly pouze podpůrné, nic to nemění na tom, že to byly samostatně projednatelné žalobní body, jednalo se tedy o dostatečně konkrétní tvrzení k podání žaloby" (body 14 a 15 odůvodnění). Nejvyšší správní soud též zdůraznil, že prakticky totožnou kasační stížností stěžovatelky se v nedávné době již zabýval v kontextu jiných větrných farem v rozsudku ze dne 13. 10. 2021 č. j. 8 As 147/2021-46, přičemž neshledal důvod se od tam uvedených závěrů odchýlit.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení před soudy a namítá porušení svých shora uvedených základních práv a svobod (viz bod 1 výše). Podstatou její argumentace je, že účastníci řízení "nesprávně vyhodnotili okolnosti rozhodné pro počátek běhu subjektivní lhůty pro podání správní žaloby na ochranu před nezákonným zásahem a v důsledku toho nezákonně označili žalobu ... za opožděnou". Krajský soud jí dále neposkytl možnost se vyjádřit k údajnému zmeškání lhůty a pominul se též vypořádat s §85 s. ř. s. Stěžovatelka v té souvislosti uvádí, že se "o nepravdivosti tvrzení vedlejšího účastníka dozvěděla teprve dne 2. 11. 2020, kdy obdržela informace od AOPK. Před tímto dnem ... neměla a ani nemohla mít povědomí o tom, že tvrzení vedlejšího účastníka o údajích AOPK je nesprávné nebo že nesprávný byl postup vedlejšího účastníka, kdy tento vyhodnotil, že v území došlo ke změnám, v jejichž důsledku by záměr mohl mít dosud neposouzené významné vlivy na životní prostředí. Argumentace krajského soudu je tedy absurdní. Současně je argumentace krajského soudu v rozporu s presumpcí správnosti správních aktů."
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti stojícím mimo soustavu soudů. V řízení o ústavní stížnosti podle §87 odst. 1 písm. d) Ústavy je Ústavní soud oprávněn k zásahu do rozhodovací činnosti soudů jen tehdy, kdyby soudy porušily ústavně zaručená práva stěžovatelky. Skutečnost, že soudy zaujímají k věci jiný právní názor než stěžovatelka, nevede sama o sobě k porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť jeho obsahem není garance úspěchu v řízení (viz např. usnesení ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1171/20, veřejně dostupné na internetu na http://nalus.usoud.cz).
9. Ústavní soud přezkoumal z ústavněprávního hlediska napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že rozhodne věc nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá kontradiktorní povahu; Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího na základě obsahu napadených rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Ústavní soud považuje ústavní stížnost zpravidla za zjevně neopodstatněnou, nejsou-li napadená rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým nebo vadám řízení, která jejich vydání předcházela, způsobilá porušit základní práva nebo svobody stěžovatele. Zákon tak umožňuje Ústavnímu soudu postihnout situace, v nichž ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr.
10. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti může též vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou nebo obdobnou problematiku (shodně viz usnesení ze dne 26. 10. 2021 sp. zn. III. ÚS 2491/21). Prakticky totožnou ústavní stížností téže stěžovatelky, lišící se pouze v tom, že šlo o záměr jiné větrné elektrárny, se již Ústavní soud zabýval v nedávném usnesení ze dne 1. 2. 2022 sp. zn. III. ÚS 3327/21. V ní stěžovatelka napadla s totožnou argumentací mimo jiné rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2021 č. j. 8 As 147/2021-46, z jehož právních závěrů v plném rozsahu vyšel Nejvyšší správní soud při vydání nyní napadeného rozsudku o zamítnutí kasační stížnosti (viz bod 5 výše).
11. S ohledem na v předchozím bodu uvedené lze proto v podrobnostech plně odkázat na odůvodnění výše uvedeného usnesení Ústavního soudu, kterým byla předchozí ústavní stížnost stěžovatelky odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v předmětném usnesení zdůraznil, že "neshledal důvodu, pro který by ... závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně vysvětlen, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Závěr Nejvyššího správního soudu a krajského soudu o opožděnosti stěžovatelkou podané žaloby proto nemá Ústavní soud za vybočující z mezí ústavnosti, neboť soudy při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl, když vyšly z dostatečných skutkových zjištění a aplikovaly odpovídající zákonné normy i judikaturu Ústavního soudu" (bod 13 odůvodnění). Rovněž v nyní posuzované věci je třeba uvést, že "stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnila již před správními soudy a která jimi byla dostatečným způsobem vypořádána. ... Ke všem konkrétním argumentům, jež stěžovatelka vznesla v ústavní stížnosti, se správní soudy dostačujícím způsobem vyjádřily..." (bod 10 odůvodnění). K opakovanému tvrzení stěžovatelky, že soudy svým postupem porušily §85 s. ř. s. je možno odkázat na bod 12 odůvodnění shora uvedeného usnesení Ústavního soudu.
12. Ústavní soud proto i v nyní posuzované věci uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní stížnost neobsahuje žádnou právní argumentaci, kterou by se Ústavní soud nezabýval již ve svém předchozím usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti téže stěžovatelky pro zjevnou neopodstatněnost.
13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu