ECLI:CZ:US:2022:3.US.3479.21.1
sp. zn. III. ÚS 3479/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdeňky Tajčmanové, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2021 č. j. 30 Cdo 1730/2021-240 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2021 č. j. 68 Co 350/2019-213, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se domáhala po žalované vedlejší účastnici zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 24 C 139/2013 (dále jako "posuzované řízení"). Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 26. 9. 2019 č. j. 28 C 125/2018-62 žalobu zamítl. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 29. 1. 2020 č. j. 68 Co 350/2019-103 rozsudek obvodního soudu potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka dovolání, k němuž Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 3. 11. 2020 č. j. 30 Cdo 2863/2020-143, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 12. 2020 č. j. 30 Cdo 2863/2020-153, rozsudek městského soudu v části, jíž byl v rozsahu částky 100 000 Kč s příslušenstvím potvrzen zamítavý výrok rozsudku obvodního soudu, a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud shledal pochybení městského soudu v tom, že nehodnotil, z jakého důvodu došlo ke zrušení v pořadí druhého rozhodnutí okresního soudu v posuzovaném řízení a zda, případně jakým způsobem, se tato skutečnost podílela na celkové délce posuzovaného řízení; závěr městského soudu, že doba trvání posuzovaného řízení v délce 5 let a 2,5 měsíce byla především s ohledem na složitost věci (věc projednávána na třech stupních soudní soustavy) ještě dobou přiměřenou, tak byl předčasný.
3. Městský soud znovu rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek obvodního soudu ve výroku o věci samé v části, v níž byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, a ve výroku o nákladech řízení potvrdil (I. výrok) a zavázal stěžovatelku k povinnosti nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 300 Kč (II. výrok). K posuzovanému řízení rekapituloval, že v něm bylo rozhodováno 3x okresním soudem, 3x Krajským soudem v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") a 1x Ústavním soudem (usnesení sp. zn. IV. ÚS 449/18), přičemž v řízení nebylo shledáno jediné období nečinnosti. Důvodem první kasace rozsudku okresního soudu krajským soudem byl odlišný právní názor obou soudů na projednávanou věc (jenž vedl k nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, když však tato nepřezkoumatelnost byla způsobena jen odlišným právním posouzením právního úkonu žalovaného v posuzovaném řízení, kdy z tohoto odlišného posouzení krajským soudem vyplynula potřeba provést další dokazování), nikoliv pochybení okresního soudu přičitatelné státu (jak se původně městský soud ve svém v pořadí prvním rozhodnutí v této věci domníval na základě nikoliv precizního skutkového zjištění obvodního soudu). Důvodem druhé kasace rozsudku okresního soudu krajským soudem v posuzovaném řízení však bylo souhrnné zjištění učiněné okresním soudem a vada v řízení, tedy pochybení přičitatelné státu. Tímto pochybením došlo k prodloužení řízení o zhruba 6 a půl měsíce, což městský soud shledal dobou, kterou lze ještě tolerovat, neboť šlo o pochybení ojedinělé a časově nijak dramatické, jak ve srovnání s celkovou dobou řízení, tak i ve srovnání s dobou, po kterou řádně probíhalo řízení před každým ze soudů, který v posuzovaném řízení rozhodoval. Soud dále zohlednil, zda a jakým způsobem se podílely na délce řízení strany sporu; konstatoval, že předmět řízení bylo možno hodnotit jako standardní (spor o zaplacení dlužného nájemného), z chování stěžovatelky v průběhu řízení rovněž nebylo možno usuzovat, že by pro ni měla věc zvýšený individuální význam, nicméně s ohledem na její vyšší věk ho přece jen dovodil. Zároveň však nebylo možno pominout ani další okolnosti věci, kdy předmětem řízení bylo zaplacení nijak vysoké částky (32 615 Kč), která mohla mít jen stěží dramatický dopad do sféry stěžovatelky jako pronajímatelky. S ohledem na vyjmenované skutečnosti tak městský soud uzavřel, že v posuzovaném řízení nedošlo k porušení práva stěžovatelky na projednání věci v přiměřené lhůtě, a tudíž ani k nesprávnému úřednímu postupu.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (II. výrok). V rozsahu stěžovatelčiny obecné námitky porušení jejích základních práv shledal vadu dovolání spočívající v absenci vymezení důvodů jeho přípustnosti. Co do zbývajících námitek pak neshledal dovolání přípustným, neboť jeho část brojila pouze proti skutkovým zjištěním městského soudu, případně se městský soud při řešení v dovolání nastíněných právních otázek neodchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka úvodem ústavní stížnosti uplatňuje obecnou námitku, že Nejvyšší soud při svém posledním rozhodování ve věci nerespektoval vlastní rozhodovací praxi; k tomu předkládá citace z nálezů Ústavního soudu, v nichž byla zdůrazněna povinnost obecného soudu znát vlastní judikaturu a postupovat v souladu s ní i s relevantní judikaturou vyšších soudů. Ačkoliv soudy formálně dospěly k závěru, že věc má pro stěžovatelku zvýšený význam z důvodu jejího věku, v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu tuto skutečnost fakticky nijak nehodnotily a nedovodily z ní žádné závěry. V posuzovaném řízení rozhodoval 3x okresní soud a 3x krajský soud, což je dle stěžovatelky soudní ping-pong par excellence. Uvedenou námitku doprovází obsáhlou citací z nálezu sp. zn. III. ÚS 1303/21, jímž Ústavní soud vyhověl stěžovatelčině dřívější ústavní stížnosti a jehož závěry jsou plně použitelné i v její nynější věci. Posuzované soudní řízení trvalo nepřiměřeně dlouho, což vyplývá jak ze statistických dat každoročně zveřejňovaných Evropskou komisí o průměrných délkách soudních řízení v jednotlivých členských státech Evropské unie, tak z porovnání s jinými stěžovatelce známými případy. Poukazuje na "kauzu poškozeného Jana Kovaříka", který se úspěšně domohl odškodnění za nepřiměřenou délku řízení, která byla dokonce v celkovém souhrnu kratší než délka posuzovaného řízení; k prokázání odlišností i podobností obou věcí, které mají svědčit ve prospěch důvodnosti stěžovatelčina nároku, stěžovatelka k ústavní stížnosti přiložila všechna rozhodnutí obecných soudů ve věci Jana Kovaříka. Nejvyšší soud napadeným usnesením rozhodl v přímém rozporu s jeho dřívějším rozsudkem ve věci ze dne 3. 11. 2020, k čemuž dle stěžovatelky mohlo dojít z důvodu rozdílných osob předsedů senátu 30 Cdo; městský soud nadto při svém druhém rozhodování nesplnil závazné pokyny udělené mu Nejvyšším soudem v posléze zmíněném rozsudku, když přehodnotil svůj dřívější závěr o vadách v posuzovaném řízení vydaných rozhodnutí okresního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud předesílá, že v zásadě nezasahuje do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině podústavního práva. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. K takovému závěru však Ústavní soud v posuzované věci nedospěl, přičemž k jednotlivým námitkám uvádí následující.
9. Nelze souhlasit s tím, že soudy při hodnocení významu věci pro stěžovatelku zohlednily její věk pouze formálně a nijak toto kritérium fakticky nehodnotily, neboť příslušné pasáže odůvodnění napadených rozhodnutí svědčí o opaku. Nejenže totiž městský soud výslovně konstatoval, že na rozdíl od obvodního soudu dovozuje na základě stěžovatelčina věku zvýšený význam věci, ale tuto skutečnost následně hodnotil a porovnával s dalšími zjištěními (zejména s tím, že předmětem řízení nebyla nijak vysoká částka a nešlo ani o řízení, s nímž by se pojil požadavek na zvláštní péči o rychlé vyřízení věci ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva; viz body 28 a 29 odůvodnění rozsudku městského soudu). Teprve na základě vyhodnocení těchto (i dalších) skutečností soud uzavřel, že ani přes zvýšený význam věci pro stěžovatelku daný jejím věkem jí nelze vyhovět. Stěžovatelka je v podstatě toho názoru, že důvodnost jí uplatněného nároku měla být konstatována již jen na základě jejího věku, neboť ve své argumentaci prakticky nepřipouští, že by soud měl v takovém případě vůbec prostor porušení jejích práv s ohledem na další případná zjištění nevyslovit; to je však pohled nesprávný a ve svých důsledcích neudržitelný.
10. Vyhovění ústavní stížnosti nemůže odůvodnit ani odkaz na nález ze dne 17. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 1303/21 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatelka totiž přehlíží podstatné okolnosti, jež byly důvodem pro tehdejší kasační zásah Ústavního soudu, a které naopak nyní nejsou dány. Pochybení soudů rozhodujících v odkazované věci spočívalo nikoliv v samotné instančnosti řízení, jak se mylně domnívá stěžovatelka, dle níž opakované rozhodování soudů svědčí o "soudním ping-pongu par excellence". Spočívalo v tom, že opakované posuzování věci na jednotlivých stupních soudní soustavy bylo při hodnocení složitosti řízení vyloženo k tíži stěžovatelky, ačkoliv bylo způsobeno pochybeními soudů, tedy přičitatelnými státu. V nynější věci naproti tomu soudy zjištěnou vadu v řízení před okresním soudem správně označily jako pochybení přičitatelné státu, přičemž následně hodnotily, zda a jak zásadně se toto pochybení promítlo do celkové délky posuzovaného řízení (srov. body 24 a 25 odůvodnění rozsudku městského soudu a str. 2 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu).
11. Stěžovatelka se ve značné části ústavní stížnosti věnuje srovnávání svého případu s případy dalšími, ať již v abstraktní rovině, kdy si vyhodnocuje, jaká délka řízení by měla být obecně považována za ideální, či v rovině zcela konkrétní, kdy Ústavnímu soudu s doprovodnou argumentací předkládá soudní rozhodnutí vydaná ve věci žalobce Jana Kovaříka. Byť nelze ničeho namítat proti stěžovatelčině výchozí tezi, že "úvaha soudu o přiměřenosti délky řízení není a nemůže být bezbřehá", závěry, k nimž ve svých dalších úvahách dochází, je nutno označit za nepoužitelné. Při hodnocení přiměřenosti délky konkrétního soudního řízení je vždy nutno vycházet z individuálních okolností věci a ze specifik, která ji provázejí. Postrádá proto hlubšího smyslu porovnávat průběh a výsledek stěžovatelčina řízení s jinými kompenzačními řízeními, nadto způsobem činěným v ústavní stížnosti. Stěžovatelka se opakovaně dovolává závěrů soudů ve věci žalobce Jana Kovaříka, zcela však opomíjí zásadní odlišnosti obou věcí, kupříkladu to, že odpovědnost státu za nesprávný úřední postup byla v dané věci založena průtahy v řízení (bod 11 rozsudku městského soudu ze dne 10. 11. 2020 č. j. 51 Co 319/2020-137), kdežto ve stěžovatelčině věci žádné takovéto zjištění učiněno nebylo, když v posuzovaném řízení nebylo shledáno jediné období nečinnosti (srov. bod 24 odůvodnění rozsudku městského soudu). O tom, že takovýmto způsobem vystavěná argumentace může být jen stěží shledána úspěšnou, byla navíc stěžovatelka poučena nejen městským soudem (bod 33 odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu), ale již Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 3. 11. 2020 (bod 21 odůvodnění uvedeného rozsudku).
12. Ústavní soud rovněž nedospěl k tomu, že by Nejvyšší soud napadeným usnesením rozhodl v rozporu se svým rozsudkem ze dne 3. 11. 2020. Stěžovatelčiny konkrétní výtky v tomto směru plynou patrně pouze z nepochopení části odůvodnění předmětných rozhodnutí Nejvyššího soudu. Opodstatněné pak není ani s tím související tvrzené pochybení městského soudu, který měl v rozporu s pokyny, jimiž ho zavázal Nejvyšší soud v kasačním rozsudku ze dne 3. 11. 2020, nepřípustným způsobem přehodnocovat svá dřívější zjištění. Vzhledem k tomu, že tuto námitku dostatečně vypořádal Nejvyšší soud v napadeném usnesení, Ústavní soud na jeho příslušnou část pouze odkazuje (viz str. 2 a 3 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu).
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu