ECLI:CZ:US:2022:3.US.3484.21.1
sp. zn. III. ÚS 3484/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. J., zastoupeného Mgr. Jiřím Švehlou, advokátem, sídlem Pštrossova 1925/6, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2021 č. j. 5 Tdo 886/2021-329 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2021 sp. zn. 9 To 84/2021, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 20. 1. 2021 č. j. 8 T 9/2020-254 byl stěžovatel uznán vinným přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 3 roků. Současně mu byl uložen podle §67 odst. 2 písm. a) a §68 tr. zákoníku peněžitý trest celkem ve výši 100 000 Kč a podle §73 odst. 1 téhož zákona trest zákazu činnosti výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti nebo družstva na dobu 3 let.
3. O odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) a e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") rozhodnutí obvodního soudu zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu sám rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným stejným přečinem a uložil mu trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu 2 roků.
4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání opřené o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že soudy na základě provedeného dokazování neučinily správná skutková zjištění a opomněly zkoumat otázku úpadku obchodní společnosti X (dále jen "společnost"). Porušily tak svoji povinnost zjišťovat stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch stěžovatele. Polemizuje se závěry soudů o naplnění objektivní stránky přečinu, jímž byl uznán vinným, podle jeho názoru nebyla naplněna ani stránka subjektivní předmětné skutkové podstaty. Za zcela nesprávný označuje postup, kdy se soudy odmítly zabývat otázkou úpadku obchodní společnosti, přičemž poukazuje na obžalobu v jiné jeho trestní věci, která stojí na tvrzení, že společnost v úpadku byla, což nesdělil věřitelům, které tak uvedl v omyl. Další pochybení soudů spatřuje v závěru Nejvyššího soudu o tom, že jeho trestní stíhání nebylo promlčeno.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana práv - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru nepřehodnocuje důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, svědčí-li jeho rozhodnutí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
9. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, jejíž jádro tvoří polemika stěžovatele se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Jde v zásadě o totožné námitky, jimiž se z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků zabývaly městský soud a v rámci svých kompetencí i Nejvyšší soud, shledávajíce je nedůvodnými či neopodstatněnými. Stěžovatel navzdory tomu setrvává v přesvědčení o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.
10. Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní omezit se na závěr, že v postupu městského soudu žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil. Městský soud případně poukázal na klíčové postavení stěžovatele v obchodní společnosti a na důkazy, kterými bylo toto zjištění (že to byl stěžovatel, kdo fakticky společnost ovládal, řídil, kdo zadával úkoly, měl přístup k účtu, věděl, že jsou srážky prováděny, měl o všem přehled a vše podstatné se u něj soustředilo) nepochybně prokázáno. Z podkladů zajištěných od oprávněných příjemců pak neměl městský soud žádné pochybnosti o základu a výši stržených, ale neodvedených finančních částek za dané časové období. Příslušnými výpisy z účtů společnosti pak měl za potvrzené, že v rozhodné době ještě společnost měla prostředky k odvedení povinných plateb za zaměstnance. Městský soud proto nepochybil, jestliže se ztotožnil s obvodním soudem v tom, že stěžovatel byl pro přečin podle §241 odst. 1 tr. zákoníku postaven před soud oprávněně, a že i právní kvalifikace skutku je správná a přiléhavá. Zrušil-li rozsudek obvodního soudu v celém rozsahu, učinil tak proto, aby popis skutku a právní věta odpovídaly právní kvalifikaci tak, jak k ní nalézací soud dospěl s ohledem na platné znění tr. zákoníku. Na rozdíl od obvodního soudu pak uložený trest odnětí svobody zmírnil a přiměřeně zkrátil zkušební dobu, přičemž s odkazem na zjištění, že trestní zákoník v §241 odst. 1 uložení peněžitého trestu nedovoluje, tento druh trestu neukládal. Z odůvodnění jeho rozhodnutí, které splňuje požadavky kladené na ně v §120 a násl. tr. řádu, je patrné, že jinak neměl o vině stěžovatele žádné pochybnosti. Označuje-li stěžovatel za zcela nesprávný postup, kdy se městský soud a před ním i soud nalézací odmítly zabývat otázkou úpadku společnosti, činí tak s ohledem na zjištěné skutečnosti zcela nepřípadně, neboť oba soudy v této souvislosti poukázaly na podklady zajištěné orgány činnými v přípravném řízení (výpisy z účtů společnosti vedených u Fio banky) s tím, že příjmy na účtech v každém měsíci postačovaly pro uhrazení povinných plateb, které předtím byly sraženy z hrubých mezd zaměstnanců společnosti.
11. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy obou stupňů své závěry o trestní odpovědnosti stěžovatele přesvědčivě odůvodnily a podepřely provedenými důkazy. Odkazuje-li stěžovatel na jiné trestní řízení vedené proti jeho osobě pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu, toto jeho trestní stíhání nebylo doposud ukončeno a stěžovatel v něm má prostor pro vznášení námitek, které uplatnil v ústavní stížnosti.
12. Rovněž z napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že se dovolací soud relevantními otázkami a námitkami vyslovenými v dovolání zabýval. Řešil tvrzený extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy, neboť si byl vědom judikatury Ústavního soudu, podle níž je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním, která jsou podkladem pro právní posouzení věci, uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy [srov. nález ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), usnesení ze dne 11. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 3136/09, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz], a z pohledu takových vad přezkoumal rozhodnutí městského soudu, neshledal však žádný extrémní rozpor. Znovu se tak zabýval námitkami o nenaplnění objektivní a subjektivní stránky přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku i námitkou o promlčení některých dílčích útoků. Stěžovatel zcela pomíjí, že skutek, jímž byl uznán vinným, představuje jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují i v souhrnu skutkovou podstatu pokračujícího přečinu. Při zkoumání promlčení takového trestného činu je rozhodné, že počátek běhu promlčecí doby stanovené v §34 odst. 1 tr. zákoníku určuje doba, kdy došlo k ukončení celé trestné činnosti, tedy doba spáchání jeho posledního dílčího útoku. Domáhal-li se tedy stěžovatel promlčení své trestní odpovědnosti za některé dílčí útoky, tato jeho námitka nemohla v dovolacím řízení obstát.
13. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými a právními závěry, které z nich nakonec krajský soud učinil, je nutno jeho postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat. Lze tak uzavřít, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
14. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu