ECLI:CZ:US:2022:3.US.35.22.1
sp. zn. III. ÚS 35/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Červinky, insolvenčního správce dlužníka Lukáše Sochora, advokáta se sídlem Čechova 396, Česká Třebová, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, č. j. 29 NSČR 76/2020-B-57, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud" nebo "insolvenční soud") usnesením ze dne 9. 12. 2019, č. j. KSHK 33 INS 7255/2016-B-39, schválil konečnou zprávu včetně vyúčtování odměny a hotových výdajů stěžovatele, jako insolvenčního správce dlužníka, L. Sochora, podle níž činí: příjmy ze zpeněžení majetku a ostatní příjmy 50 000 Kč, náklady spojené se správou a zpeněžením majetkové podstaty 0 Kč, hotové výdaje insolvenčního správce 2 530,36 Kč a odměna insolvenčního správce (včetně částky odpovídající dani z přidané hodnoty) 54 450 Kč (bod I. výroku). Krajský soud dále rozhodl, že náhrada hotových výdajů a část odměny stěžovatele ve výši 50 000 Kč bude po právní moci usnesení uhrazena ze zálohy na náklady insolvenčního řízení složené insolvenčním navrhovatelem, Českou spořitelnou, a. s. (bod II. výroku). Současně stanovil, že část odměny stěžovatele ve výši 6 980,36 Kč bude po právní moci tohoto rozhodnutí uhrazena státem a vyplacena z rozpočtových prostředků insolvenčního soudu (bod III. výroku). Krajský soud dále uložil stěžovateli sdělit insolvenčnímu soudu bankovní spojení (číslo účtu) [bod IV. výroku].
4. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud"), který usnesením ze dne 25. 6. 2020, č. j. KSHK 33 INS 7255/2016, 2 VSPH 75/2020-B-46, usnesení insolvenčního soudu potvrdil.
5. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1, odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu je souladné s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
6. S tímto závěrem Nejvyššího soudu stěžovatel nesouhlasí a napadá jej ústavní stížností, v níž ovšem předkládá obdobné námitky jako v předchozím řízení. Opětovně tudíž uvádí, že při určování odměny insolvenčního správce je možné vycházet z judikatury týkající se odměňování soudních exekutorů. Má rovněž za to, že při určování odměny insolvenčního správce by se mělo postupovat stejně v situaci, kdy třetí osoba uhradí peněžní prostředky na účet majetkové podstaty, jako když třetí osoba zašle peněžní prostředky přímo věřitelům dlužníka. V obou případech by měla být odměna insolvenčního správce určena podle ustanovení §1 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 313/2007 Sb.").
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. To v řízení o ústavní stížnosti konkrétně znamená, že jeho úkolem není - a ani být nemá a nemůže - kontrolovat dodržování podústavního práva, sjednocování jeho výkladu či přezkum skutkových zjištění provedených v konkrétních soudních řízeních. Jeho role se totiž omezuje na kasační zásah jen tehdy, shledá-li porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Toto porušení může nastat jak porušením základních pravidel spravedlivého procesu (srov. především hlavu pátou Listiny), tak porušením některého hmotného ústavního práva. Co je však podstatné zdůraznit, úspěšnou může být ústavní stížnost teprve při dosažení protiústavní intenzity namítaného zásahu, protože úkolem Ústavního soudu není napravovat jakákoliv (případná) pochybení obecných soudů, jejichž rozhodnutí přezkoumává. Pokud by totiž tento stav připustil, stal by se další "běžnou" přezkumnou soudní instancí a vybočil by tak ze své shora naznačené ústavní funkce.
9. Ústavní soud dále ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolný [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz]. Takový nedostatek však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
10. Ústavní soud ke shora uvedeným obecným východiskům ústavního přezkumu dodává, že ke sjednocování výkladu podústavního práva je v posuzované oblasti rozhodování příslušný zejména Nejvyšší soud [srov. ustanovení §14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích], ve znění pozdějších předpisů, a za tímto účelem také právní řád dotčeným účastníkům řízení poskytuje možnost podat mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání, čehož stěžovatel v nyní posuzovaném případě ostatně využil.
11. Pro Ústavní soud je podstatné, že z ústavní stížností napadeného rozhodnutí je dostatečně patrné, jakými úvahami se Nejvyšší soud řídil při posuzování návrhu (dovolání) stěžovatele, přičemž dostatečně objasnil, proč je odmítl. Nejvyšší soud vysvětlil, že rozhodnutí vrchního soudu je v souladu s předchozí judikaturou dovolacího soudu, z níž se podává, že pro určení odměny insolvenčního správce je rozhodující, jakým způsobem je řešen úpadek dlužníka a podle toho lze odměnu určit aplikací ustanovení §38 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon") ve spojení s vyhláškou č. 313/2007 Sb. a v ní nastavenými kritérii pro způsob výpočtu odměny. Nejvyšší soud zdůraznil, že žádná jiná pravidla se neuplatní, nelze tedy ani přiměřeně aplikovat úpravu odměny soudních exekutorů (srov. usnesení Nejvyššího soudu, bod 12).
12. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, již vrchní soud beze zbytku reflektoval, rovněž plyne, že insolvenčnímu správci náleží odměna podle ustanovení §1 vyhlášky č. 313/2007 Sb. pouze tehdy, pokud zpeněžil - byť jen částečně - majetkovou podstatu. Nejvyšší soud přitom uvedl, že součástí majetkové podstaty zjevně nejsou peněžní prostředky třetí osoby, která dobrovolně (a bez právního důvodu) plnila na přihlášené pohledávky věřitelů mimo rámec insolvenčního řízení. Takové peněžní prostředky se nestaly součástí majetkové podstaty, a tudíž ani nelze pojmově hovořit o jejich zpeněžení (srov. usnesení Nejvyššího soudu, bod 16).
13. Tyto závěry nelze považovat za svévolné, a to již proto, že jsou v souladu s předchozí judikaturou Nejvyššího soudu. Ústavní soud na nich tudíž neshledává nic, co by odůvodnilo jeho kasační zásah.
14. Co se týká stěžovatelova odkazu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2018, č. j. 29 NSČR 141/2016-B-35, z nějž se podává, že dobrovolné (peněžité) plnění dlužníkova dlužníka do majetkové podstaty je převedením majetku dlužníka na peníze, a tedy zpeněžením majetkové podstaty ve smyslu §283 odst. 1 insolvenčního zákona, a to bez zřetele k tomu, zda se tak stalo v důsledku aktivity insolvenčního správce při uplatňování a vymáhání takové pohledávky, na kteréžto usnesení stěžovatel dle svého vyjádření odkazoval v průběhu řízení opakovaně, Nejvyšší soud jej nepřehlédl. Z napadeného rozhodnutí totiž vyplývá, že citované usnesení se v nyní posuzovaném případě neuplatní, neboť "součástí majetkové podstaty zjevně nejsou peněžní prostředky třetí osoby, která dobrovolně (a bez právního důvodu) plnila na přihlášené pohledávky věřitelů mimo rámec insolvenčního řízení" (srov. usnesení Nejvyššího soudu, bod 16). Tento závěr, byť s ním stěžovatel nesouhlasí, nehodlá zdejší soud přehodnocovat, neboť se týká toliko výkladu podústavního práva, jehož sjednocování - jak již bylo řečeno výše - přísluší v prvé řadě Nejvyššímu soudu.
15. V tomto ohledu lze rovněž podotknout, že sama skutečnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, ještě nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu, který již v minulosti mnohokráte zdůraznil, že z práva na spravedlivý proces neplyne a logicky ani plynout nemůže právo na úspěch ve věci.
16. Dovolává-li se stěžovatel nálezu sp. zn. IV. ÚS 378/16 ze dne 6. 9. 2016 (N 166/82 SbNU 609), je nutno zmínit, že zde vyložené a aplikované nosné právní pravidlo (ratio decidendi) na nyní posuzovaný případ rovněž nedopadá. Ústavní soud v daném případě formuloval závěr, že obecné soudy jsou povinny v případech vydávání výtěžku exekuce do insolvenčního řízení postupovat podle §46 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů tak, že insolvenčnímu správci exekutor vydá vymožené plnění po odpočtu nákladů exekuce; účelně vynaložené náklady exekuce, jejichž součástí je také odměna exekutora, se nestávají součástí majetkové podstaty v insolvenčním řízení. Závěr, na nějž odkazuje stěžovatel, tj. že soudní exekutor a insolvenční správce vykonávají v zásadě obdobnou činnost, byl ovšem vysloven toliko obiter dictum (srov. bod 23 cit. nálezu). Z této obecně formulované teze tudíž nevyplývá nic, co by v nyní posuzovaném případě odůvodnilo odklon od závěrů obsažených v ústavní stížností napadeném rozhodnutí dovolacího soudu.
17. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu