ECLI:CZ:US:2022:3.US.359.22.1
sp. zn. III. ÚS 359/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Rolfa Dietera Maschika, zastoupeného Mgr. Michalem Majchrákem, Ph.D., advokátem, sídlem U Sirkárny 467/2a, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. listopadu 2021 č. j. 5 Co 1238/2021-47 a usnesení Okresního soudu v Prachaticích ze dne 4. října 2021 č. j. 1 C 17/2021-39, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Prachaticích, jako účastníků řízení, a Václava Šimka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel se žalobou v řízení vedeném Okresním soudem v Prachaticích (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 1 C 17/2021 domáhal po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 1 800 000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Jde o opětovně uplatněný nárok (lišící se pouze o výši bezdůvodného obohacení), o kterém již okresní soud rozhodl rozsudkem ze dne 3. 6. 2020 č. j. 9 C 200/2018-95 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 10. 3. 2021 č. j. 5 Co 1115/2020-127 tak, že žalobu zamítl. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu dovolání; proto ve věci vedené pod sp. zn. 1 C 17/2021 navrhl přerušení řízení až do rozhodnutí dovolacího soudu podle §109 odst. 2 písm. c) a §110 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
3. Ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 4. 10. 2021 č. j. 1 C 17/2021-39 okresní soud návrh stěžovatele na přerušení řízení zamítl. Okresní soud konstatoval, že návrhu na přerušení řízení podle §109 o. s. ř. nelze vyhovět, neboť jak již soud uvedl v usnesení ze dne 30. 8. 2021 č. j. 1 C 17/2021-32, kterým zamítl návrh stěžovatele na osvobození od soudních poplatků, nejsou ve věci pro překážku věci rozsouzené vůbec splněny podmínky řízení; v takovém případě pak ani není namístě vyčkávat na rozhodnutí o dovolání v jiné věci, jelikož řízení je třeba zastavit. Návrhu na přerušení řízení podle §110 o. s. ř. okresní soud nevyhověl s odůvodněním, že bylo navrženo pouze jedním z účastníků.
4. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá taktéž zrušení usnesení krajského soudu ze dne 5. 11. 2021 č. j. 5 Co 1238/2021-47, kterým bylo potvrzeno usnesení okresního soudu ze dne 30. 8. 2021 č. j. 1 C 17/2021-32. Citovaným usnesením okresní soud nepřiznal stěžovateli právo na osvobození od soudních poplatků, neboť šlo o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, když již bylo pravomocně rozhodnuto, že nárok stěžovatele na vydání bezdůvodného obohacení je promlčen, tudíž je tato otázka vyřešena bez ohledu na to, že stěžovatel touto žalobou uplatňuje týž nárok v odlišné výši. Nové projednání věci je tak vyloučeno z důvodu překážky věci rozsouzené podle §159a odst. 4 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že dne 10. 8. 2021 požádal o osvobození od soudních poplatků, neboť není v jeho finančních možnostech uhradit soudní poplatek ve výši 90 000 Kč, a to i z toho důvodu, že mu bylo v předcházejícím řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 9 C 200/2018 uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení částku ve výši téměř 100 000 Kč. Náklady stěžovatele na jeho vlastní právní zastoupení v předcházejícím soudním řízení pak částku ve výši 100 000 Kč ještě převyšují, bude tedy po něm během brzké doby požadováno, aby uhradil částku celkem převyšující 300 000 Kč. Stěžovatel nesouhlasí s postupem okresního soudu, který se žádostí stěžovatele o osvobození od soudních poplatků odmítl z důvodu zřejmě bezúspěšného uplatňování práva meritorně zabývat, a nevyhověl jeho návrhu na přerušení řízení, když měl podání mimořádného opravného prostředku v předcházejícím řízení za irelevantní. Stěžovatel považuje argumentaci obecných soudů za "vnitřně zacyklenou", když stěžovateli nepřiznaly osvobození od soudních poplatků, neboť v předcházejícím soudním řízení nebyl dosud úspěšný - stěžovatel je však nucen v nyní probíhajícím řízení žádat o osvobození od soudních poplatků právě z toho důvodu, že v předcházejícím soudním řízení nebyl dosud úspěšný. Pokud by byl stěžovatel v předcházejícím soudním řízení úspěšný a nemusel hradit jeho vysoké náklady, nemusel by nyní o osvobození od soudních poplatků vůbec žádat. Stěžovatel odkazuje na závěry odborné literatury, Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a vyjadřuje své přesvědčení, že v jeho případě nejde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, a o jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků mělo být tedy věcně rozhodnuto.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je v části směřující proti usnesení krajského soudu ze dne 5. 11. 2021 č. j. 5 Co 1238/2021-47 přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. V části směřující proti usnesení okresního soudu, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na přerušení řízení, není ústavní stížnost přípustná. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře přistupuje k rozhodnutím, jimiž je v průběhu soudního řízení rozhodnuto o návrhu na přerušení řízení, tak, že jde o rozhodnutí procesní povahy, tzn. nikoliv rozhodnutí ve věci samé, a jako takové zpravidla není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv. Podle názoru Ústavního soudu přitom nelze v této fázi řízení konstatovat zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelů a tím de facto předjímat, jaký bude další postup soudu (srov. usnesení ze dne 13. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 1199/17 či ze dne 30. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 1275/17, dostupná stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). Podaná ústavní stížnost byla proto v uvedené části shledána nepřípustnou podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť s ohledem na skutečnost, že řízení napadeným rozhodnutím nebylo skončeno, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele; nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Obecně lze konstatovat, že soudní poplatky představují určitý příspěvek na činnost soudů a zároveň plní i regulační funkci, neboť napomáhají bránit nesmyslnému a šikanóznímu zahajování soudního řízení. Nepřiměřeně tvrdý dopad zákona, který by v některých případech mohl nastat, je zmírňován právě institutem osvobození od soudních poplatků, jenž zohledňuje poměry účastníka řízení a důvody obecného zájmu pro zproštění od poplatkové povinnosti.
9. Ústavní soud setrvale zastává stanovisko, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů [viz např. usnesení ze dne 17. 8. 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000 (U 28/19 SbNU 275)]. Současně však Ústavní soud v řadě rozhodnutí zdůrazňuje, že příslušná ustanovení právních předpisů, upravující osvobození od soudních poplatků, je třeba vykládat v souladu se smyslem a účelem této právní úpravy tak, aby účastníkům řízení nebylo v opodstatněných případech upíráno právo na přístup k soudu a současně, aby zneužíváním práva na osvobození od soudních poplatků nedocházelo ke zbytečnému zatěžování soudů; v případě věcného a osobního osvobození jde o správné soudní použití příslušného ustanovení upravujícího osvobození pro daný typ řízení a postavení účastníka řízení [srovnej např. nález ze dne 5. 3. 2009 sp. zn. II. ÚS 2432/08 (N 49/52 SbNU 491)].
10. Ústavní soud shledal, že stěžovatelem uplatněná argumentace nesvědčí o existenci jakýchkoliv skutečností, které by měly být důvodem ke zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení okresního soudu o nepřiznání osvobození od soudních poplatků. Obecné soudy srozumitelně odůvodnily, že v původním řízení (vedeném pod sp. zn. 9 C 200/2018) bylo pravomocně určeno, že nárok stěžovatele na vydání bezdůvodného obohacení je promlčen, tudíž je tato otázka vyřešena bez ohledu na to, že stěžovatel žalobou nyní (v řízení vedeném pod sp. zn. 1 C 17/2021) uplatňuje týž nárok byť v odlišné výši, a že na věci nic nemění ani to, že stěžovatel v pravomocně rozhodnuté věci podal dovolání.
11. Není proto důvodu, aby Ústavní soud shora uvedené závěry obecných soudů z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když je považuje za řádně odůvodněné a přesvědčivé. Soudy ve svých rozhodnutích poukázaly na příslušné právní předpisy a tyto použily na konkrétní případ stěžovatele, své závěry řádně odůvodnily, přičemž zdůraznily, že závěr o promlčení nároku z titulu bezdůvodného obohacení učiněný soudy v řízení vedeném pod sp. zn. 9 C 200/2018 je nutno vztáhnout i na posuzovanou věc, v níž tak nelze dospět k ničemu jinému, než že ze strany stěžovatele jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, a tedy o nesplnění jedné z kumulativních podmínek osvobození od soudního poplatku.
12. Za takové procesní situace soudy nepochybily, nezabývaly-li se při rozhodování o osvobození stěžovatele od soudních poplatků jeho majetkovými poměry. Smyslem §138 o. s. ř. totiž není řešit sociální a jinou situaci účastníků řízení, nýbrž zajistit, aby účastníci nebyli jen pro své majetkové nebo jiné významné osobní poměry vyloučeni z Listinou zaručeného práva na přístup k soudu. Napadeným usnesením krajského soudu proto nebylo zasaženo do práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
13. Nelze tedy než uzavřít, že stěžovatel toliko polemizuje s rozhodnutími soudů v rovině podústavního práva, nesouhlasí s jejich výkladem §138 odst. 1 o. s. ř. a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas se závěry soudů či nastínění vlastního právního názoru na výklad a použití zákonných ustanovení však nemůže založit důvodnost ústavní stížnosti.
14. Nad rámec věci Ústavní soud dodává, že již v době podání ústavní stížnosti bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2021 č. j. 28 Cdo 2631/2021-155 odmítnuto dovolání stěžovatele podané ve věci sp. zn. 9 C 200/2018, následně usnesením ze dne 15. 3. 2022 č. j. IV. ÚS 27/2022 byla odmítnuta taktéž ústavní stížnost podaná stěžovatelem proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu.
15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu